Po premiéře filmu Není čas zemřít

Polidštění Jamese Bonda završeno

Po premiéře filmu Není čas zemřít
Polidštění Jamese Bonda završeno

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Byl to dlouhý porod. Pětadvacátý film o Jamesi Bondovi, poslední s Danielem Craigem v hlavní roli, vznikal komplikovaně a obtížně. Původně ho měl režírovat známý skotský tvůrce Danny Boyle, od projektu ale odstoupil, kvůli tvůrčím neshodám. Vznikal nový scénář osvědčené dvojice Neal Purvis a Robert Wade, do práce na něm se zapojil i nově angažovaný režisér Cary Joji Fukunaga (první Američan, který kdy režíroval bondovku), předlohu přepisovali ještě další lidé, poslední mezi nimi ceněná scenáristka mladší generace Phoebe Waller-Bridgeová, jež měla za úkol dodat do filmu nějaké ty fóry. V roce 2019 se natáčelo, výrobu zdrželo zranění hlavního představitele, film Není čas zemřít měl být do kina uveden začátkem minulého roku, premiéra se ze známých důvodů víckrát odkládala.

Diváci se tedy mohou s Craigem v roli Bonda a vůbec s jedním konceptem té ikonické postavy rozloučit až teď, snad jich přijde dost, kina by to velice potřebovala. Fukunagův film si navíc zaslouží velké plátno, některé záběry, scény v něm vypadají skutečně skvěle. Nemohu si ale pomoct – ten film zároveň působí přenošeně. Jsou z něj cítit ty dlouhé schůze, jejichž účastníci se postupem doby střídali, snaha vyřešit všechny ty problémy, trefit všechny požadované polohy. Z početných úkolů byl samozřejmě nejdůležitější ten nejvíc samozřejmý – nějak uzavřít craigovskou éru a uzavřít taky dramatický oblouk, jímž postava 007 v pěti filmech uvedených během patnácti let prošla. Napíše se to snadno. Jenomže – těžko na cvičišti a ještě hůř na bojišti. Film Není čas zemřít nakonec dost možná je takový, jaký být musel – vzhledem k rozporným požadovaným parametrům. V mnoha ohledech velký (je to nejdelší bondovka všech dob), místy ohromující, místy únavně doslovný, je to trochu zadrhávající film, ve chvílích, kdy by měl vzlétnout, se často sám do sebe zamotá.

S každou změnou hlavního představitele se proměnila i celá bondovská série. S příchodem Daniela Craiga se tak stalo především ve dvou ohledech. Samozřejmě se objevil nový Bond – oproti těm minulým méně elegantní a taky méně vtipkující, Craig mu ale přinesl nějakou novou intenzitu, z 007 v jeho podání se stal drsný chlapík, kterého ale taky ledacos bolí. Jeho tělo nevydrží všechno, ale především občas strádá na duchu, nese v sobě dávné trauma, při práci leckoho zabije a především utrpěl velké ztráty, hned v prvním filmu Casino Royale přišel o životní lásku, ve Skyfall zas o šéfku M, která pro něj byla čímsi na způsob náhradní matky. Je to Bond zralý na terapii a v craigovských bondovkách se občas mluví terapeutickým slovníkem a v terapeutických tezích či floskulích. James Bond je víc člověk, nebo možná víc člověk dnešní doby, navzdory všem svým výkonům trochu v pasti – své mentality, svého dědictví, poměrů, v nichž žije, světa, kde se mu těžko rozlišuje dobré od zlého a všechny ty odstíny šedé mohou až splývat.

Agentka Paloma (Ana de Armasová) jistě vypadá svůdně, film Není čas zemřít je ale ta nejcudnější bondovka všech dob. - Foto: Profimedia.cz

Podstatným způsobem se změnilo i vyprávění příběhů o něm. Filmy o Bondovi dostaly charakter seriálu, už neukazovaly jednotlivá dobrodružství, ale nějaký aspoň částečně spojitý příběh, v němž jednotlivá témata nebo postavy přecházejí ze snímku do snímku. Jednotlivé snímky vyprávějí také části nějakého velkého příběhu, v Casinu Royale se Craigův Bond objevuje jako nováček, v Není čas zemřít se jako „penzista“ vrací splnit poslední úkol. Od posledních částí nějakého seriálu se očekává, že se v nich všechny dějové linie nějak – pokud možno uspokojivě – uzavřou. V Není čas zemřít je toho uzavírání nějak moc, navíc bondovky nikdy nebyly filmy hnané příběhem, potřebou dovědět se, jak to dopadne. Potřeba navazovat a rozplétat, dostát „závazkům z minula“ jistě musela autorům nové bondovky komplikovat život a na filmu to je docela vidět.

Sklerotičtějším divákům (k nimž sám patřím) bych před zhlédnutím Není čas zemřít doporučoval projet si aspoň rychloposuvem předcházející bondovku Spectre. Já to neudělal a dostavil se na projekci vybaven jen šest let starou matnou vzpomínkou na to, že tam v epizodní roli vystupovala Monica Bellucciová a že jí to moc slušelo. Tudíž jsem teď v některých scénách docela plaval, například v úvodní sekvenci jsem neměl tušení, kdo je ten nepřítomný tatínek, o němž je řeč, než se začnou dít věci. Kdybych přípravu neošidil, možná by můj emocionální zážitek byl silnější. Zrovna úvodní sekvence je totiž výborná. Přízračný začátek, pak přesun do klasických bondovských kulis, honička středověkým městem na jihu Itálie. Jen agentovo nitro je vytahováno na světlo trochu moc na sílu a pomocí prvoplánové symboliky.

Autoři komplikují klasický a jednoduchý model bondovky – 007 versus padouch. Záporáci jsou ve filmu totiž dva (jeden jaksi zbyl z minulosti), mají nějaké svoje vlastní spory, vyžaduje to hodně vysvětlování a souvisejících prostojů, jistě existují diváci, které enormně zajímá způsob fungování tajné organizace Spectre, její temná historie a její následky. Nepochybně si přijdou na své. V závěru předcházejícího Spectre odchází Bond na penzi a ve společnosti své vyvolené, proustovsky pojmenované Madeleine Swannová (Lea Seydouxová) vyráží vstříc idylické budoucnosti. Divák rychle zjistí, že tak idylická nebyla, po nějakém čase je povolán zpět do akce, dějí se nějaké nebezpečné věci. Stojí za nimi – tentokrát v duchu tradice bondovské pošahanosti pojmenovaný – Lyutsifer Safin (Rami Malek). Docela působivý zloduch, respektive by docela působivý být mohl, kdyby dostal víc prostoru (ale jeho teskné vzpomínání na dětství prožité v „toxické zahrádce“ někde na Kurilách nepostrádá kouzlo).

V tom je paradox filmu Není čas zemřít. Je velice dlouhý, občas se dost táhne, a přitom v něm leckdo a ledaco nedostane dost prostoru (snesl bych daleko víc vtipné a zdatné agentky Palomy v podání Any de Armasové), motivy jsou jen zaznamenávány, protože ve filmu z toho či onoho důvodu být musejí, mechanismus děje, který v tradičních bondovkách byl vždycky spíš druhotný, se dostává do popředí a zabírá spoustu místa. Různá spojení – témat i poloh – někdy nepůsobí zrovna přirozeně. Mnoho diváků jistě potěší, že v Není čas zemřít dojde na víc vtipů a gagů než v předcházejících bondovkách s Craigem. Občas ale z filmu dost trčí. Tajná zbraň Herakles (ve filmu jde také o kontrolu nad ní) je obšírně popisována a její charakteristiky se během filmu mění, pomalejší divák mého typu v tom může mít trochu zmatek, což v závěrečném aktu opět překáží emocím. Ten motiv ale může potěšit stoupence konspiračních teorií kolem očkování. Snímek vznikl před covidem, a přesto popisuje nanoboty, jež se dostávají do krve skoro jako nějaká nákaza. Vida! Nejedna hlava by se na tomhle mohla zavařit.

Agent 007 naposled v podání Daniela Craiga - stárnoucí muž ztracený v nesrozumitelném světě. - Foto: Profimedia.cz

Jistým způsobem to rozpojuje vyprávěcí a obrazovou složku filmu (kamera Linus Sandgren), která je vynikající, ve vrcholných místech v sobě má velice bondovskou snovost – při honičce v norských lesích, kdy kolem 007 prolétávají SUV, v úvodu filmu, některých pasážích závěrečného aktu, scéně přepadení jednoho velmi střeženého místa a podobně. Fukunaga a jeho tým také dokážou hereckou akci výborně inscenovat, sestříhat. Craig s těmi obrazy – svým herectvím i fyziognomií – skvěle splývá. Zraněný a ztracený muž těká očima po krajině-vězení, „kosí“, na co přijde, aby se dostal ven. V Není čas zemřít se završuje příběh zniternění a polidštění Jamese Bonda a Daniel Craig skutečně dokáže zpřítomnit nějakou hlubší a temnější dimenzi postavy 007. Co do emocionální přesvědčivosti a snad i hloubky ale poslední bondovka nedosahuje úrovně skvělého filmu Skyfall (2012), jeho synergie obrazu, slova, postav…

James Bond se, samozřejmě, nikdy nemohl proměnit v shakespearovskou postavu. To zvnitřnění a polidštění se ale v Není čas zemřít děje někdy až úporným způsobem. Je to velice dnešní Bond – ne proto, že má vnitřní život, ale že se v jeho světě niterné rovná traumatu a vyprávění o něm může připomínat nějakou zakaboněnou terapeutickou seanci, v níž se s dunivou vážností a dost polopaticky formulují různé osvědčené truismy. Jeho polidštění v Není čas zemřít dosáhne jakési krajní polohy, v něčem ale působí dost konvenčně, závěrečný akt by měl mít osudový tah, místo toho trochu drkotá přes zbytečné výhybky v ději, emocionální účinek se na poslední chvíli dohání náletem smyčců. V komentářích a recenzích na poslední bondovku člověk často čte, že ten film představuje důstojné rozloučení. A jistě, když už nic jiného, tak Daniel Craig si zaslouží aplaus za to, co v roli 007 dokázal. Nevím ale, jestli právě důstojnost – okázalá vážnost, inzerovaná hloubka – je ta nejlepší forma ohňostroje na rozloučenou. Možná si Craigův Bond zasloužil víc lásky a spontaneity, snad i trochu umění dýchajícího svobodněji, nezapleteného tolik do potřeby interpretovat samo sebe a vysvětlovat publiku věci, jež by vysvětlení neměly potřebovat.

9. října 2021