Čas od času se někdo pokusí diagnostikovat dnešní dobu, pověsit její rozličné neduhy na jednu základní příčinu. Samozřejmě takové vysvětlení nikdy nemůže být plnohodnotné, sloužit jako filtr, přes nějž by se mělo vnímat všechno. I tak ale může být nějakým způsobem pozoruhodné a snad i inspirující k nějakému smysluplnému jednání.

Jednu z takových diagnóz v textu pro internetové periodikum Persuasion formuluje známý americký sociální psycholog Jonathan Haidt. Je to významný veřejný intelektuál, politicky se definuje jako stoupenec levého středu, zároveň se ale snaží prosazovat názorovou pluralitu v univerzitním prostředí i jinde, jeho článek (spolu s Gregem Lukianoffem) Rozmazlování americké mysli z roku 2018 byl svým způsobem přelomový pokus porozumět důvodům radikalizace univerzitního prostředí, tehdy módnímu volání po „bezpečných prostorech“ a podobně. Vede také Heterodoxní akademii, což je organizace, která se snaží zasazovat o udržení názorové plurality na vysokých školách a vůbec v intelektuální sféře.

Čerstvě publikovaný text vychází ze zkušeností nasbíraných během debatního turné po amerických univerzitách. Haidt tvrdí, že na každé z akcí se setkal se skupinou studentů, kteří podle něj trpí monomanií. Ta je definovaná jako přehnaná a nezdravá obsese jednou věcí. „Individuální monomanie jen zřídka představuje společenský problém. Jednotlivec, který se obsesivně zajímá o motýly nebo o jednu konkrétní celebritu nebo vnímá všechno jako sexuální, ekonomický či náboženský problém, je nanejvýš excentrik, i když třeba únavný. Monomaniak může trpět omezením spektra emocí a zkušeností, druhým ale většinou neškodí (i když existují případy stalkerů a teroristů – osamělých vlků). Teprve kolektivní a skupinové monomanie jsou ze společenského hlediska znepokojující, protože vytvářejí množství negativních externalit. Vedou velké skupiny lidí k tomu, aby se chovaly způsoby nespravedlivými a zraňujícími vůči  druhým.“

Jako předmět té skupinové monomanie v univerzitním prostředí Haidt vnímá moc, která je dle monomaniaků prizmatem, přes nějž je třeba vnímat vše, včetně interakcí mezi lidmi a vůbec komunikace, která je také jen vyjádřením nějakého mocenského rozdělení (utlačovaný a utlačovatel). S tím jistě souvisí i snaha tu starou utlačovatelskou strukturu rozbít a nahradit ji nějakou novou, dosáhnout toho mocensky – jak jinak, když o moc jde „vždycky až v první řadě“. V jiných prostředích se ta skupinová monomanie, která skutečně mohutně posiluje sociální sítě, může upínat na jiné předměty, není to tak, že by byla výsadou toho či onoho ideologického proudu.

Skupinová monomanie má množství destruktivních důsledků, působících jak vně, tak i uvnitř postižené skupiny. Z těch vnitřních Haidt zdůrazňuje neliberálnost a zhloupnutí.

Slovo liberalismus chápe v tradičním významu jako přijetí toho, že ve společnosti existuje názorová i jiná různorodost, která ji třeba může i posilovat, liberální společnost je pluralistická, má v programu koexistenci, nikoli snahu vybojovat pro sebe názorový či mocenský monopol. V monomanickém prostředí liberalismus tohoto typu těžko může přežít, protože monomanie prosazuje binární a moralizující vnímání věcí. Platí v něm „imperativ expanze“, tedy tendence vnímat přes stejný filtr víc a víc jevů. „Monomaniaci požadují, aby se hodnota, na niž se soustředí, dostala do základu každé organizace, stala se jejich důvodem k existenci, prostoupila vše. Středoškolský učitel chemie, který ve svých hodinách se studenty neprobírá otázky rasy, se v očích monomaniaků stává rasistou a podobně. Ve skupinách postižených monomanií narůstá tendence k dohledu nad lidmi vně i uvnitř skupiny, jejíž členové jsou také motivováni chovat se k druhým ponižujícím a krutým způsobem.

Binární myšlení založené na primitivním roztřídění všeho a všech na dobré a zlé podle Haidta nutně vede ke skupinovému zhloupnutí. „Odhaduji, že v rámci skupiny snižuje IQ o dvacet bodů. Sdílený moralismus vede ke vzájemnému dohledu, který skupině znemožňuje dobře myslet anebo změnit názor v reakci na nové důkazy. (Netvrdím tím, že ti nebo oni jsou stupidní. Říkám, že chytří lidé vytvářejí hloupé skupiny, pokud se spojí do monomanické komunity.)“ Dalo by se říct, že monomanie v krajním případě vede k teroru stupidity. Haidtovo vysvětlení nepovažuji za cenné proto, že by se dalo univerzálně uplatnit – vidět za vším monomanii by bylo poněkud monomanické. Jeho přínos ale spočívá v tom, že obrací pozornost od současných ideologických sporů k něčemu, co mohou mít jejich účastníci na obou stranách společné. Monomanie se lidé nezbaví tím, že se ukázněně sešikují za tím či oním praporem a budou slepě následovat ty či ony skupinové direktivy. Jejím popřením je přijetí individuální odpovědnosti, vzdání se někdy docela svůdné možnosti rozpustit ji, delegovat na nějakou skupinu a v jejích řadách radostně vykročit k sebedestrukci a zhloupnutí.