Bezprostředně po jedenáctém září mohli lidé mnohokrát slyšet a číst, že na Světové obchodní centrum útočili lidé, kteří „nenávidí naši“ svobodu. Pořádaly se koncerty, jejichž smyslem bylo dát najevo teroristům, že Západ se svého svobodného životního stylu nevzdá.

Psaly se texty o tom, že při rozhodování se mezi svobodou a bezpečností je lepší volit první –⁠ nebo aspoň být ostražitý, aby omezení svobody kvůli bezpečnosti nebyla zbytečně velká a netrvala zbytečně dlouho.

Jedenácté září v tom ohledu představovalo přelom, přineslo obrovský nárůst dohlížecích pravomocí tajných služeb, ve Spojených státech a během války proti terorismu i jinde. Státní složky získaly přístup k obrovskému množství informací. Otevřely se dveře, které by už šlo jen těžko zavřít, vyplývá to z povahy lidských institucí a snad i lidí obecně.

Ta moc se postupem doby jaksi decentralizovala a snad i „demokratizovala“, na Velkého bratra si dnes může hrát každý, společnost dohledu mu dává možnost být nejenom objektem dohledu, ale i dohlížitelem. Míru dozoru pak je možné průběžně odůvodňovat různými výjimečnými stavy, tou či onou hrozbou, jež vyžadují mimořádná opatření, která se ale v tom opakovaně vyhlašovaném a fakticky permanentním stavu ohrožení stanou kontinuálními.

Jedenácté září nepochybně bylo mimořádnou a strašnou událostí, představa možného globálního konfliktu mohla ospravedlňovat ledacos. Dnes už podobně „velká“ odůvodnění nepotřebujeme, stoupenci dozoru nad debatami na internetu a vyvozování důsledků z nich jsou schopni zcela vážně argumentovat tím, že slova (třeba urážlivá) jsou rovna násilí a představují bezpečnostní riziko. Odpor proti dohlížení, pokud je vůbec nějaký, bývá často spíš účelový, založený ne na principech, ale na rozdílných představách, kdo by měl dohlížet a na koho; ti, kdo se dnes cítí ohroženi, se často v skrytu duše těší, až budou dohlížet sami.

Dá se říct, že ta debata zpřed dvaceti let o volbě mezi svobodou a bezpečností, tedy nějakou mírou rizika, je prozatím uzavřena, bezpečnost zvítězila na celé čáře. Jako kdyby žádné nebezpečí nebylo dost malé na to, aby se mašina dohledu udržela v chodu. Je asi snadné se s tím smířit, když jeden žije v přesvědčení, že předmětem dohledu budou vždy ti druzí, ti špatní. Jednou se nám ten nedostatek představivosti může šeredně nevyplatit.