Čínský režim se rozhodl přísně regulovat chování mladých lidí na internetu a také obsah, který tam konzumují. Drasticky – na tři hodiny týdně – omezil dobu, po niž mohou čínští uživatelé hrát on-line hry, nakázal čínským poskytovatelům připojení, aby zamezili šíření obrazů „zženštilých mužů“, snaží se omezovat projevy kultu celebrit, dva jeho předměty ze sítě dokonce vymazal. Pozoruhodné je, že na rozdíl od jiných totalitářských kroků čínské vlády tento našel na Západě také zastánce, kteří aplaudují snaze režimu uchránit společnost před destruktivními vlivy virtuálního světa. Co tím ale režim v Pekingu reálně sleduje? Představuje pro něj současná on-line (pop)kultura skutečně nějaké ohrožení? Týdeník Echo o tom debatoval se sinology Martinem Hálou a Denisem Molčanovem, novinářem a také zapáleným hráčem počítačových her Vietem Tranem a terapeutem Martinem Hajným, který také hraje počítačové hry, ve své praxi ale také pracuje s lidmi, kteří se na nich stali závislými.

Co těmito kroky čínský režim chce dát najevo? Je to jenom hra na efekt, nebo se za jeho postupem skrývají nějaké reálné obavy?

Hála: Je to součást širšího trendu utužování společenské kontroly, který je pro éru prezidenta Si Ťin-pchinga příznačný a nabírá čím dál zběsilejší obrátky. Na čínském internetu poslední dobou koluje esej anonymního čínského blogera, který dost nečekaně přebrala i oficiální média v gesci oddělení propagandy čínské komunistické strany. Ten autor nadšeně popisuje poslední dění jako v dobrém slova smyslu revoluční, Čína se podle něho zbavuje dekadentních západních vlivů, omezuje výstřelky čínských kapitalistů, nastává nová éra prosazování majetkové rovnosti, v podstatě současné dění přirovnává ke kulturní revoluci. A pokud komunistická strana tenhle projev „hlasu lidu“ vezme za svůj a aktivně ho šíří, vypovídá to o duchu doby. Si Ťin-pchingův režim hlásá potřebu vrátit se na kvalitativně nové úrovni k „původnímu záměru“ maoismu. Způsobem, který vychází z technologických a materiálních možností režimu, chce prosadit novou míru kontroly, přípustný by měl být jenom jeden společenský ideál a také jenom jedna představa ideálního člověka, produktivního a odhodlaného bránit vlast, rozhodně ne nějakého zženštilého fanouška korejského popu. Odrazem tohoto přístupu je i agresivní vystupování Číny na mezinárodní scéně, takzvaná diplomacie vlčích válečníků. Režimu je jedno, je-li kontraproduktivní v cizině, jejím primárním účelem je zapůsobit na domácí veřejnost.

Molčanov: Když se díváme na čínské reálie, vidíme vždycky jenom špičku ledovce, přičemž to gros zůstává skryté a nikdy není ani vysloveno. Mezi největší herní firmy na světě patří čínská společnost Tencent. To, co se kolem her v Číně děje, lze také chápat jako součást nátlaku na ni a další čínské technologické firmy, které vstoupily na newyorskou burzu, kde získaly západní, především americké investory. To se režimu nelíbí. Pokud tedy zatlačí na hráče, vyplaší tím i tyto firmy a jejich potenciální investory. Takový postup je zcela v souladu s nacionalistickým konceptem a vůbec narativem čínské vlády. Další věcí je, že počítačové hry a závislost na nich jsou v čínském veřejném prostoru velké téma. Každý, kdo v Číně aspoň pár měsíců byl, si všiml těch obrovských hráčských doupat, kde se scházejí mladí lidé, kteří už jenom tím, že nic nedělají, jdou proti tlaku obecně sdílené mentality. Nejsou produktivní, nechce se jim pracovat v rozšířeném systému 996 (od devíti do devíti po šest dní v týdnu – pozn. red.), pořídit si auto, zplodit tři děti, být ideálními, poslušnými občany.

Hála: Příčiny těch kroků jsou komplexní. Týkají se počítačových firem, mladé generace, on-line kultury, propagandy… Komplexní je také Si Ťin-pchingův ideál společenské proměny, slovo komplexnost je oblíbený výraz generálního tajemníka. To, že kroky komunistické strany Číny nacházejí určitou podporu v západních populistických kruzích, je z jistého hlediska logické. Ta představa ideálního občana komunistické Číny někomu může připadat blízká „tradičním hodnotám“. Většina takových „tradičních hodnot“, často nominálně protichůdných, ať už jde o „revoluční ideály“, „asijské hodnoty“, nebo „tradiční západní hodnoty“ dnešních populistů, nápadně připomíná protestantské hodnoty Maxe Webera – píli, vzdělání, sebeodříkání a podobně, na nichž je založen americký kapitalismus, prostě občanské ctnosti, které umožnily vznik kapitalismu a nástup modernity, současně však padají za oběť rozvolněnosti moderního životního stylu.

Představa hráče počítačových her jako v praktickém životě nepoužitelné bytosti, která jenom marní svůj čas, je i na Západě – především mezi starší generací – docela rozšířená. Odráží tento stereotyp aspoň v něčem realitu?

Tran: Srovnávat v tomhle ohledu Západ a Čínu je složité, protože čínský herní trh se od západního velice liší. Je výrazněji orientovaný na hry pro mobilní telefony. Jiný je i charakter, design těch her, často mají blízko až k hazardu. Na Západě se hrají strategie, střílečky, příběhové hry a podobně. Nejrozšířenější hry v Číně jsou podobné japonskému modelu, kterému se říká gacha, orientovanému na sběratelství, jsou koncipované tak, aby člověk neustále sbíral nějaké postavy, předměty a podobně, platí za ně penězi, i když hry samy jsou zdarma. To, že člověk je povzbuzován, aby donekonečna něco sbíral, aby si rozšiřoval katalog, může povzbuzovat závislost. Tenhle typ her se poslední dobou častěji objevuje i na Západě.

Je pro režim možné účinně kontrolovat, jestli se skutečně dodržuje nařízení, že hrát se bude jenom o víkendu mezi osmou a devátou večer?

Hajný: To je otázka. Asi před rokem dvěma vyšlo nařízení, podle nějž musí být každý on-line hráč na portálech zaregistrován pod vlastní identitou. Na druhou stranu se může dít, že se někdo naloguje třeba pod identitou svého rodiče nebo strýčka.

Tran: To nařízení se hodně obcházelo. Před několika měsíci ale právě společnost Tencent změnila proces přilogovávání, kdy je nutná i identifikace tváře, což je pro děti a mladé lidi další překážka v tom, aby se k hraní vůbec dostali.

Hajný: A jenom ještě k tomu pozitivnímu ohlasu čínských opatření v některých krocích na Západě, o kterém mluvil Martin Hála. Mě vůbec nepřekvapuje a nepřekvapilo by mě ani, kdyby se něco podobného někdo snažil prosadit i v západních zemích. Z komunikace s rodiči lidí, se kterými pracuji, soudím, že by to u nich mělo velkou podporu. Předpokládám, že v Číně to je podobné. Samozřejmě to ale je špatný postup, který vlastně nic neřeší.

Molčanov: V Číně je normální, že centrální vláda vydává nařízení, která se dotýkají poměrně jednoduše definovaných velkých skupin lidí, třeba podle věkových kategorií. Svým způsobem to souzní s fungováním čínských rodin, které je taky přísně hierarchické, pokud to přeženu, může to připomínat poměry v českých rodinách ještě v devatenáctém století. Rozhoduje jeden, ostatní se musejí podřídit. V Číně existují odvykací kliniky prakticky na všechno včetně homosexuality. Jsou to strašná zařízení, připomínají vězení, s těmi dětmi v nich nikdo nepracuje, není tam žádný psycholog. A do těchto „klinik“ posílají svoje potomky sami rodiče, kteří za jejich pobyt také platí skutečně velké peníze. Nechovají se tak jen proto, že děti jsou pro ně „sociální pojištění“, protože v Číně v podstatě nejsou důchody a počítá se s tím, že o seniory se postarají jejich potomci. V DNA každého Číňana je zakotveno přesvědčení, že ve svém životě musí dosáhnout většího bohatství než jeho rodiče. Musíte být lepší a bohatší, abyste splatil péči, kterou vám zajistili vaši rodiče, a zaplatil všechno, co se od vás jako hlavy rodiny očekává. Protože v Číně je bohatství chápáno především jako nástroj ochrany před nestabilitou venku, zbohatnete a může se díky tomu uzavřít před nízkým světem.

Hajný: Ten postup je špatný, ať už se čínský režim bojí, že mu dorůstá generace „nepoužitelných“ lidí, kteří se chtějí jenom bezduše bavit, nebo to nařízení odráží nějakou poptávku ze strany čínských rodin a obavy o psychické zdraví mladých Číňanů. Představitelé režimu také tvrdí, že jednají na základě proseb zdola. Pokud ale v té zemi hrají desítky milionů lidí třeba osm deset hodin denně počítačové hry, mají k tomu nějaké důvody. Ty ale takový zákaz nezmění. Zjednodušeně řečeno. Na problém excesivního hraní nebo závislosti se můžeme dívat dvěma pohledy. Ten první hledá příčinu spíš v dispozicích jednotlivce, sociálních a psychologických faktorech, rodinné i osobní historii. Druhou metrikou k závislosti přispívají vlastnosti té látky nebo média, na němž je člověk závislý. Ta hra, v našem případě, může být designovaná tak, aby byla zábavná a vyvolávala závislost – podobně jako hazard. V reálu pak hraje roli obojí. Ale i kdyby platilo, že jenom z padesáti procent se mladí Číňané stávají závislými na počítačových hrách taky proto, že jsou v životě frustrovaní, cítí se osamělí, ve školách jsou vystavováni enormnímu tlaku a podobně, tak to vládou nařízené omezení situaci neřeší. Dotýká se jen části příčin, kvůli nimž se lidé do závislosti dostávají. Domnívám se, že čínské děti si cestu k hraní stejně najdou. Pokud se někdo chce zbavit závislosti, abstinence sama o sobě bohužel vždy nestačí, i když je důležitá. Vyžaduje to taky psychoterapii, osvojení nových návyků, sociálních dovedností a podobně.

Viet řekl, že v Číně populární hry mají blízko k hazardu. Hazard je – možná stereotypně – považován za „čínskou neřest“.

Molčanov: Samozřejmě. Součástí čínské mentality je velká záliba ve hře a v sázkách. Množství peněz, které protéká ročně kasiny v Macau, dosahuje desítek bilionů dolarů. Macao má několikanásobně vyšší obrat než Las Vegas. Jejich klientelou jsou téměř výhradně hráči z kontinentální Číny, často se tam perou peníze nebo se vyvážejí mimo ČLR. Čínská policie má také přístup ke kamerovým systémům těch kasin, kontroluje především, aby se v nich příliš často neobjevovali vyšší straničtí představitelé.

Obraz ideologie současné Číny, který vykresluje tahle debata, je hluboce rozporný. Na jedné straně státem podporovaná ambice být produktivní a bohatnout. Na druhé návrat k maoistickým kořenům, komunistické utopii, rovnostářství.

Hála: Ten rozpor skutečně existuje a je si ho vědom i Si Ťin-pching, který přišel se sloganem Dvojí, co se nedá popřít. Myslí to tak, že Maovu éru pravověrného komunismu není možné kritizovat z pozic toho, co přišlo po ní, tedy uvolňování a otevírání dveří pro kapitalismus pod vedením Teng Siao-pchinga, a naopak. Tyhle dvě tendence se podle současného vedení navzájem nevylučují a je potřeba je syntetizovat, což by měla přinést právě Si Ťin-pchingova „nová éra“. Maova revoluční linie byla podle Si Ťin-pchinga správná, ale v jeho době nebylo možné některé z těch „původních ideálů“, třeba centrální řízení ekonomiky nebo centralizovanou kontrolu společnosti, technicky realizovat. Ta údajně správná politika, pro niž v té době jen nenazrály podmínky, vedla na konci kulturní revoluce k rozvratu komunistického státu, takže to musel zachránit Teng. Poměry rozvolnil, některým lidem umožnil, aby „zbohatli jako první“, nastartoval dnešní prosperitu. Ale i to rozvolnění podle dnešního režimu zašlo příliš daleko, všude samá korupce, lidi jsou nedisciplinovaní. Takže je potřeba se vrátit k revolučním ideálům, ale na kvalitativně nové úrovni, díky technologiím, které umožňují takovou kontrolu, která tradičním fízlováním nebo centrálním plánováním nebyla uskutečnitelná.

Molčanov: A v rámci té snahy o rovnoměrnější rozdělení bohatství teď režim zakročuje proti těm nejbohatším, jednotlivcům i firmám jako Alibaba, Tencent, soukromým pojišťovacím gigantům, realitním magnátům. Děje se tak třeba pod rouškou boje proti monopolům, proti neoprávněnému obohacování se na účet státu a podobně. Výraznou prioritou čínského vedení také je, aby v zemi nevznikly firmy typu Google nebo Facebook, aby soukromé firmy neměly nástroje, které by politické vedení už nemohlo stoprocentně kontrolovat. Čínské vedení vlastně řeší dilema vlastní všem společnostem, které povstaly z revoluce: napětí mezi svobodou jednotlivce a ideálem rovnosti. V čínské civilizaci tahle tenze existuje dlouhodobě. Velmi zjednodušeně řečeno – jednotlivec sám o sobě neznamená nic, hodnotu má jenom jako součást celku, třeba rodiny, pro kterou pracuje. Na tohle navazuje dnešní režim svým ideálem produktivního člověka, vojáka a podobně. Mladá generace ale už tuhle představu tolik nesdílí a tomu společenskému nátlaku tiše vzdoruje, na sociálních sítích třeba používá obraty, jejichž význam může unikat režimní kontrole. Na sociálních sítích koluje třeba termín 躺平 (tchang-pching), který bych přeložil jako „lehnout si na záda“ a který vyjadřuje postoj mladší generace, která nechce pracovat celý život v systému 996, nechce plodit dostatek dětí, aby se demografický vývoj zvrátil podle představ režimu. Taky by na ty potomky těžko vydělávali v situaci, kdy metr čtvereční bytu v Pekingu stojí v přepočtu 340 tisíc korun, dětem je potřeba platit školku, školu, doučování. Všichni Číňané touží, aby jejich děti chodily do soukromých škol.

Hála: Od minulého měsíce letí slogan Zbohatnout společně, který znamená, že po éře, kdy „někteří lidé zbohatli první“, by se Čína měla vrátit k „původnímu ideálu“ majetkové rovnosti. A firmy jako Tencent to vnímají, začaly dávat obrovské sumy na charitu. Kvůli tomu obnovenému akcentu na majetkovou rovnost se vede i útok na celebrity, jimž se doměřují obrovské daně a i ony také jaksi preventivně dávají velké peníze na dobročinné účely. Dá se čekat, že akcent na majetkovou rovnost bude zesilovat.

Nemohou ale podobné kroky jako zákaz her část lidí režimu dál odcizit, třeba je posunout k něčemu, co by se vzdáleně podobalo disentu?

Hajný: Dokážu si představit, že ty hráčské komunity mohou být paradoxně silné v apatii a nezájmu o okolní svět. Ze Západu známe příklad podobných komunit na Redditu, které dnes dokážou ovlivnit vývoj na burze.

Molčanov: Pokud někomu seberete to, na čem je až závislý, bude se samozřejmě snažit si to obstarat jinak. Ale obecně – většině čínské populace vyhovuje, když je vláda silná. Lidem vadí třeba korupce, kterou kolem sebe vidí, a další věci. Mají ale strach ze slabé vlády. Ta obava provází čínské vlády od založení císařství před dvěma tisíci let. Strach z toho, že se země rozpadne a nastane bezvládí, v němž moc v každém kraji pro sebe urve ten, kdo zrovna bude mít nejvíc ozbrojenců. A tuhle obavu sdílejí i obyčejní Číňané.

V tom případě se dá pochopit, že čínský rodič propadá panice, když vidí potomka trávit čas hraním, rezignovat na společenské vazby a podobně. Jako odstrašující příklad jim mohou posloužit ti známí japonští hikikomori, kteří tráví život u počítačů a odmítají opustit byt.

Hajný: Nerad vidím, když se hráčská komunita vyloženě stigmatizuje. To, že člověk několik hodin denně hraje, neznamená, že je na tom závislý, ani to, že mu v životě nic jiného nezbývá, že není schopen fungovat v normálním světě. Zároveň ale některé výzkumy prokazují, že množství času u on-line her je nepřímo úměrné počtu sociálních kontaktů v off-line světě. Nedá se ale přesně určit, co je příčina a co následek. Někdo třeba hraje proto, že je osamělý. Nedostatek sociálních kontaktů tím ale dál prohlubuje.

Tran: Několik těch takzvaných hikikomori jsem poznal, skutečně to jsou lidé, kteří žijí v totální izolaci a trpí sociální fobií, žijí v bytě u rodičů, hrají hry, čtou mangu nebo se dívají na anime. Nedostali se do toho stavu ale proto, že hodně hráli počítačové hry. Ti, které jsem znal, zažili třeba šikanu. Nebo psychicky nezvládli tlak svých rodičů. Také Japonsko je strašně kompetitivní, pokud jde o vzdělání, jakmile dítě nedosahuje takových výsledků, jaké chce rodič, dostane se do problémů. Na středních školách se veřejně vyvěšují výsledky testů, které probíhají pravidelně. A pokud je někdo třeba trochu pomalejší nebo hůř zvládá stresové situace, může ho to dohnat až k tomu, že se postupně uzavře, do školy chodit přestane a už jenom konzumuje popkulturu.

Molčanov: Čínská společnost je v zásadě konzervativní. Navíc spousta starších lidí, kteří chtějí mít ze svých dětí či vnuků architekty a inženýry, nemohla kvůli kulturní revoluci dokončit školu. Takže tu hraje roli i ambice dorovnat prostřednictvím potomků tenhle deficit. Čínští rodiče jsou posedí vzděláním; i když mají málo, snaží se dětem zaplatit aspoň večerní doučování, které mimochodem vláda nedávno zakázala jako projev nepřípustného elitářství. Firma Tencent, na niž teď režim tlačí, mimochodem provozovala také on-line vzdělávání, které pro chudší lidi mohlo představovat alternativu k soukromým školám, pro ně nedostupným. Starší Číňané, kteří nedostudovali, si kvůli tomu často připadají méněcenní. Sedmdesát procent lidí v Číně nedokončilo střední školu, což ovlivňuje i běžnou politiku, také proto mají v Číně pozitivní ohlas nejrůznější silácká gesta. Když takový ambiciózní rodič vidí svoje dítě, že nestuduje, ulejvá se, po desáté večer pro něj musí jít do hráčského doupěte, tak ho vezme a nechá ho zavřít do odvykacího zařízení, kde bude zamčené v cele. Bude věřit, že tam z něj tu závislost nějak vymlátí, a bude přesvědčen, že se zachoval jako správný čínský rodič.

Tran: To není jenom čínské specifikum, platí to asi pro celou jihovýchodní Asii. Moji rodiče pocházejí ze severního Vietnamu, narodili se za války, nemohli získat kvalitní formální vzdělání. Byl jsem pro ně tragický případ, protože jsem od dětství rád hrál. V kontrastu ke mně mohli vnímat mou sestru, která vystudovala dvě vysoké školy, zatímco já jen hrál. Zneklidnilo je, když jsem o hrách začal psát. Až když viděli, že se dokážu uživit, tak je to trochu uklidnilo. Ale trvalo to dlouho, často mi hraní zakazovali, brali mi klávesnici a myš a podobně. Ale i v téhle situaci bylo vidět, že zakazování nefunguje. Prostě jsem si tu klávesnici a myš někde půjčil, když byli rodiče pryč, zalezl jsem do pokoje a hrál jsem stejně. Myslím, že nějak podobně se budou chovat i ti čínští hráči, najdou si cestu.