Někdy se to smutně sejde. V pondělí zemřeli dva herci – Jean-Paul Belmondo a Michael Kenneth Williams. Byli to jistě umělci různého statusu, zvlášť v Česku. Hvězda, k níž generace diváků cítily velmi blízký vztah, a výborný herec, jehož jméno nebylo nějak široce známé, jakkoliv si lidé, kteří ho v něčem viděli (především v klasických seriálech Wire: Špína Baltimoru a Mafie v Atlantic City), jím ztvárněné postavy moc dobře pamatují. Rozdílné byly i ty jejich konce, Belmondo v osmaosmdesáti, klidně, po úspěšném a především asi i spokojeném životě, Williams předčasně, ve čtyřiapadesáti, zřejmě po předávkování drogami, se závislostí se střídavými úspěchy bojoval už léta. Společnou ale měli jednu specifickou a vzácnou kvalitu herectví, pokusím se ji tu popsat.

Oba představovali ten typ herce, který se s rolemi příliš nemění, Belmondo byl ve filmech vždycky především Belmondo, jména jeho postav ve všech těch detektivkách a komediích, které byly v předrevolučním Československu tolik populární, si pamatuje málokdo (uznávám, výjimku samozřejmě představuje Bob Saint-Clare v Muži z Acapulca). Ty filmy byly co do kvality dost různorodé, mohlo ale stačit, že se v nich Belmondo objevil v nějaké variantě belmondovské postavy, impulzivního chlapíka, který nectí pravidla, je docela šaramantní a vtipný, nevadí mu nebezpečí. Belmondo, kterého v téhle zemi milovaly masy diváků, byl ten, řekněme, pozdní, orientovaný spíš na široké publikum, snad i komerční úspěch. Nic proti tomu, navíc ty nejlepší věci těchhle jeho časů byly opravdu výborné – třeba právě Muže z Acapulca můžu vidět dost často.

Nebyl typem herce, který se promění v postavu a díky třeba skvěle zvládnuté profesi ji před kamerou vytvoří. Do těch postav zapojoval taky sebe a svoji životní zkušenost, samozřejmě v tom ohledu nebyl ojedinělý, jenom to na něm bylo víc vidět. Už v mládí vypadal jako chlapík, který za sebou má asi ledacos. Žádný „nepopsaný list“, který v divadelní škole byl mezi nejlepšími žáky, ale chlapík, jemuž už osud stihl do tváře něco napsat. Vlastně v tom ohledu byl podobný vrstevníkovi Alainu Delonovi, který jistě byl ideálu mužné krásy o dost blíž, výjimečným ho ale nedělala jeho pohlednost, ale upřený, dovnitř obrácený a někdy až zabijácky chladný pohled.

Michael Kenneth Williams byl také muž s popsanou tváří, až doslova. Skoro přes celý obličej se mu táhla jizva, důsledek nějaké zběsilé bitky v baru, při níž mu někdo pořezal tvář. Ten zjev ho předurčil k určitému typu rolí. Proslavila ho postava Omara Littla, divokého a charismatického „zbojníka z ghetta“, který okrádá drogové dealery. Každou svou roli zesiloval svým magnetismem, stačilo, aby na plátně nebo obrazovce jenom byl. Hrál vlastně velmi úsporně, málokdy v roli křičel, stačil hluboký hlas a propalující pohled očí, tvář jako svědectví.

Je ho strašná škoda. Belmondo i Williams byli výborní herci, jejich popularita a síla jejich projevu spočívala ale taky v tom, že nebyli „jenom“ herci. Nebyli pohlední jak ze žurnálu, ale dokázali vyzařovat nějakou jinou, přesvědčivější přitažlivost, snad i zralost, nebo aspoň zkušenost. Do filmu, který je také pokusem o nějaké zobrazení života, přinášeli stopy té skutečnosti, nejenom v tom, jak se ta realita podepsala v jejich obličejích, ale také v tom, že některé věci jako kdyby nemuseli hrát, nemuseli je předstírat, nemuseli přesvědčovat publikum, že jsou zajímavé individuality a že mají taky ledacos za sebou, mají nějaké širší či hlubší ponětí o životě. Nějak to tam prostě všechno bylo.