Směšnost a hrůza sestry jsou, napsal český klasik Ladislav Klíma. Není divu, že ta slova vytanula na mysli právě tuzemského mysliteli. Schopnost, řekněme, generovat sledy událostí oscilujících kolem hranice mezi směšností a hrůzou, v nichž jedna přechází v druhou a zase nazpátek, je tu rozšířená. Potvrdily to události včerejšího dne, kdy se veřejnost dočkala dalších "výstupů" ve věci zdravotního stavu prezidenta Miloše Zemana, který je od neděle v nemocnici.

Odpoledne před novináře vystoupila v doprovodu dcery Kateřiny prezidentova manželka Ivana Zemanová a ve velmi krátkém vystoupení média i veřejnost vyzvala, k respektu vůči soukromí nemocné hlavy státu. Připomněla že není dobré, když se o něčím zdraví šíří spekulace a všelijak kvalifikované prognózy, je to bezohledné nejenom vůči pacientovi, ale také vůči jeho blízkým. V dané situaci je to samozřejmě úplně normální a pochopitelné přání. Udivující je jenom to, komu první dáma svou výzvu adresovala. Pokud tu někdo z prezidentovy hospitalizace dělá nedůstojný a morbidně groteskní cirkus, jsou to lidé z jeho úřadu.

Potvrdilo se to ještě téhož dne. Potom, co předseda Sněmovny Radek Vondráček do médií s chutí a množstvím detailů povyprávěl, jak se s prezidentem setkal, o co všechno Miloš Zeman jevil zájem a koho všechno citoval (německé klasiky), jak s radostí podepsal rozhodnutí o svolání schůze nově zvolené Sněmovny. Jeho radostné líčení ovšem ve večerních hodinách korigovala Ústřední vojenská nemocnice. Podle jejího prohlášení se Vondráček k prezidentovi dostal bez vědomí lékařů, jeho setkání s hlavou státu nebyl přítomný nikdo z nemocničního personálu. "ÚVN se rovněž distancuje od výroků pana Radka Vondráčka, týkajících se zdravotního stavu pana prezidenta."

Jak na tohle reagovat? Nejprve citoslovcem, který si člověk šetří pro vskutku speciální příležitosti. Následné úvahy mohou vést ke dvěma možným závěrům. 1) Kancléř prezidenta republiky protáhl předsedu Poslanecké sněmovny k nemocnému prezidentovi jaksi "na tajňačku", což je docela pozoruhodný výkon, ve své naivitě totiž předpokládám, že na ARO se nemocniční personál vyskytuje v docela hojném počtu, neproklouzává se tam úplně snadno, prezidentův pokoj navíc, domnívám se, hlídá ochranka. 2) Setkání Radka Vondráčka s Milošem Zemanem neproběhlo. 3) Vratislav Mynář si Vondráčkovu návštěvu u prezidenta vynutil navzdory odporu ošetřujících lékařů, v tom případě by ale byla dost udivující nepřítomnost ošetřujícího personálu během ní (opět důsledek nátlaku?). Všechny ty možnosti jsou každá po svém příšerné. K obrázkům srovnávajícím běžný podpis Miloše Zemana a signaturu na včera zveřejněném rozhodnutí, které se během noci rozletěly po internetu, se, nejsa grafologem, vyjadřovat nebudu.

Úkolem prezidentova úřadu je snažit se mít věci, třeba mediální obraz hlavy státu a jejího úřadu, pod kontrolou, předcházet tomu, aby nastávaly situace podobné té, která se už několik dní rozvíjí, a která včera gradovala až do absurdních dimenzí. Zemanovi lidé místo toho pracují na tom, aby se stávala čím dál horší, jsou schopni jít v tom ohledu až do detailů – třeba oznámí konání tiskové konference „ke zdravotnímu stavu prezidenta republiky“ při vědomí toho, že na ní o tom zdravotním stavu nepadne ani slovo.

Úkolem komentátora je prezentovat čtenáři nějaké racionální vysvětlení probíhajících událostí, jejich souvislosti, motivaci aktérů. Tváří v tvář včerejšímu dění moje komentátorská představivost začíná selhávat. Jaký cíl, jaký výsledek stojí za tu neskutečnou trapnost? Je to všechno součást nějaké zoufalé hry o čas? Čas k čemu? Po volbách měla přijít prezidentova velká chvíle, v níž někteří od Zemana očekávali, že naplno uplatní svoje taktické schopnosti a odhodlání jít (přinejmenším) na hranu ústavnosti. To se nestane. Ne ani tolik kvůli zdravotnímu stavu hlavy státu, ale kvůli jednoznačnému výsledku voleb. Má groteska posledních dní sloužit jenom tomu, aby se trochu zdrželo, co stejně musí přijít? Stojí to za to? Anebo v klaustrofobní hradním prostředí došlo k nějakému skupinovému pominutí smyslů? Anebo je za tím dalekosáhlý plán dál a dál vyhrocovat věci, hnát je až do krajnosti, třeba až k prohlášení prezidenta za nezpůsobilého, udržovat tak mezi stoupenci obraz prezidenta jako mučedníka, na nějž se slétli mediální a další supi a mobilizovat jím početný tábor jeho příznivců třeba do příštích hlavy státu.

Pak je tu ještě "roznerovská" varianta. Sněmovnu po volbách opustí také poslanec SPD Miloslav Rozner, stranický specialista "přes kulturu", proslul svými mnohými barvitě neobratnými výroky. Nejpopulárnější z nich je pověstná věta: "Nechci se do toho zabrušovat, abych se pak z toho musel vybrušovat a neřekl něco špatně." Hodně jsme se tehdy panu Roznerovi smáli, jenomže on v té sentenci formuluje docela rozumnou politickou strategii, jíž je často dobré se držet. Současné počínání lidí kolem prezidenta se taky dá interpretovat jako čím dál zoufalejší vybrušování někoho, kdo vskutku důkladně zabrousil. Ale to všechno jsou jenom dohady. Jistá je jenom jedna věc. Ať už jsou ale motivy lidí z prezidentova úřadu jakékoliv, jsou jim ochotni obětovat důstojnost prezidenta a svým způsobem i jeho blízkých.