Tag: literatura

Články k tagu

S islámskou revolucí na věčné časy

Když slavil zdejší komunistický režim svých čtyřicet let, bylo to v roce 1988 a zbýval rok do jeho pádu. Teokratický režim v Teheránu slaví svých čtyřicet let v těchto dnech a pravděpodobně s jeho rychlým koncem nikdo nepočítá. Lidé, kterým je kolem padesáti, mají v živé paměti televizní záběry z tehdejšího Teheránu, ulice plné mužů v černých bundách a džínách, kteří nesou velké portréty zachmuřeného vousatého muže, pálí americké vlajky a při tom něco bouřlivě skandují. Pamatují také na scény odletu šáha Rezáa Pahlavího a jeho krásné manželky Farah do exilu, jež byly v této zemi o to pikantnější, že rok předtím byli s velkými poctami přijati v Praze a šáh dekorován Gustávem Husákem Řádem bílého lva.

Sešněrovávaná literatura?

K charakteristikám umělce patří i schopnost „provokovat měšťáky“, tak to aspoň odpovídá romantickému stereotypu nespoutaného tvůrce. Literáti mohou napříště mít s pobuřováním utrum, pokud se udrží a dál do světa rozšíří praxe, k níž v současnosti přistupují největší nakladatelské domy na světě. Soudobý měšťák (myšleno jako zástupce úzkoprsé společenské vrstvy, která má ve společnosti nebo některé její sféře zásadní mocenský vliv) totiž odmítá být provokován.

Nad Hrabalovým světem zhaslo další světlo: Milan Jankovič

V roce 1989 Hrabal napsal v jednom dopise Dubence, té své polofiktivní americké lásce: „Přece já podpis na Několika větách nevyměním za osmdesát tisíc Hlučných samot, které vyjdou teď v listopadu, já těch Několik vět nevyměním za osmdesát tisíc doslovů Milana Jankoviče... Vždyť, Dubenko, já jsem vlastně na světě jen proto, abych napsal Příliš hlučnou samotu...“

Chytrá horákyně na cestě nahoru a dolů

Pavla Horáková není ve zdejším literárním světě neznámá. Překládala těžké americké autory, vydala „dorosteneckou“ trilogii o hrobařících, která toho hodně naznačovala, spolu se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala štafetovou novelu Johana. Její Teorie podivnosti je tedy něco, co se dalo jaksi očekávat, i když i tak je to překvapení, široko daleko bez konkurence.

Smrt Karla Čapka je i po 80 letech křivda

Když se člověk začal kdysi trochu zajímat o Karla Čapka, tak ho jeho smrt, od které včera uplynulo osmdesát let, nepřestala nikdy mrzet. Zároveň je jisté, že předčasná smrt v 48 letech ho ušetřila před režimy, ve kterých by nemohl existovat a přežít, jak to ukázal osud jeho bratra Josefa. Každá smrt je smutná a jednou nutná, jenže smrt lidí, jako byl Karel Čapek, se nás nějak dotýká i dnes právě proto, že to byla křivda.

Solženicyn vyhrál nad Sovětským svazem, ne nad Ruskem

Za pár dní, přesně 11. prosince, uplyne sto let od narození Alexandra Solženicyna. Těžko očekávat v téhle zemi nějaké větší připomínky tohoto gigantického zjevu, i když přece jen udiví, že Česká televize nezařadila v ten den jediný pořad, kterým by tohoto muže připomněla. Není třeba za tím hned vidět nějaké rusofobní sklony, spíš běžnou ignoranci, zapomnětlivost, opomenutí.

Nejlepší na Británii je její flegmatičnost

Cyklus fantasy detektivek Řeky Londýna si našel své věrné čtenáře i v České republice. Série vypráví o dvou posledních kouzelnících v Británii, kteří jsou zároveň členy londýnské Metropolitní policie. Peter Grant a Thomas Nightingale jsou povoláváni v momentě, kdy má Scotland Yard podezření, že zločin způsobily nadpřirozené síly. Autor série Ben Aaronovitch navštívil na konci září Prahu.

Státní cena za literaturu letos udělena nebude. Oceněný ji odmítl

Státní cena za literaturu letos nebude udělena. Její laureát, kterým se měl stát spisovatel Jiří Hájíček, oznámil ministru kultury, že ji nepřevezme. Zdůvodnil to tím, že členové poroty, kteří před letošním udělení ocenění odstoupili kvůli nesouhlasu s vládou ANO a ČSSD s podporou komunistů, cenu zpolitizovali. Laureáta ale už předtím porota vybrala, uvedla mluvčí ministerstva kultury Simona Cigánková.

Jak si Michal Viewegh sáhl na horké téma

V roce řekněme 1980 se obtloustlý brýlatý gymnazista Michal V., kterému ale šly dobře slohy, snažil na večírku SSM v domě ROH n. p. Sázavan líbat a osahávat spolužačku Jarmilu B. Dělal to poprvé v životě, oba byli již dosti opilí, což se projevilo jednak nemotorností a druhak jistou ztrátou kontroly. Zdálo se, že vše jde oním směrem, ale v jisté chvíli, kdy se M. V. dostal pod svetr a šel níž, Jarmila jej se slovy „tos přehnal, debile“ odstrčila a odešla na WC. Mladý M. V. se odpotácel s ambivalentním pocitem, že se aspoň o něco pokusil. Když se potkali ve škole, dělali, že se neznají.

Jak muži poznali, co je to pořádný šok

K nejdiskutovanějším letošním událostem na Západě patřil vznik kampaně #MeToo, která měla původně poukázat na časté sexuální obtěžování v americkém filmovém průmyslu. Dá se ale chápat i jako projev daleko širšího procesu, snahy nějak nově upravit, nebo dokonce předefinovat vztahy mezi muži a ženami, způsob komunikace mezi nimi. A dosáhnout toho prostředky fakticky mocenskými. Snaha upozornit na situaci konkrétních obětí se tak v současné atmosféře potkává s úsilím o proměnu tradičních konceptů, jako jsou presumpce neviny nebo svoboda slova, roli v tom hraje i "internetová spravedlnost" provozovaná kampaňovitě na sociálních sítích. V anglosaských médiích se zažil termín #MeToo era a ta potřebuje také díla, která by nějak vyjadřovala jejího ducha i rozpory.

Druhá republika: plavba vytřeštěných zavrženců

Po Mnichovu ’38 následuje tak zvaná druhá republika, trvala krátce, od 1. října 1938 do 15. března 1939, to je 167 dní. Václav Černý popsal ve svých pamětech Křik koruny české oněch pět měsíců druhé republiky sugestivně takto: „Plavba vytřeštěných zavrženců, napěchovaných na rozbitý člunek bez plachet a spuštěný bez cíle na živé moře.“ Tato plavba nemohla skončit jinak než vpádem krvelačných pirátů na palubu a vřícením se do válečných proudů, i když je nutné vždy dodat, že hlavní příboj šel mimo.

Když smrt je jediná jistota

Když Bianca Bellová ještě nebyla tou známou autorkou románu Jezero, za který dostala loni Literu a Cenu EU za literaturu, vydala v roce 2009 prózu Sentimentální román. Nyní vychází v „novém, upraveném vydání“, jak stojí v tiráži: onou úpravou je patrně i grafická změna v názvu: Senti/mentální román. Na knize, která před lety prošla bez recenzentské pozornosti, jí tedy záleží, snad ze sentimentálních důvodů. Z jiných sotva.

Slovenský kněz v knize kritizuje celibát, církev ho supendovala

Slovenský kněz Michal Lajcha z farnosti v obci Kľak dopálil představitele římskokatolické církve svou novou knihou, v níž kritizuje povinný celibát. Za svou kritiku si vysloužil suspendaci. Informovala o tom slovenská televize Markíza, posléze informaci potvrdil i sám Lajcha na svém Facebooku. Suspendaci potvrdil na svém Facebooku i církevní analytik Imrich Gazda. „Trest suspendace znamená, že dotyčná osoba nadále zůstává knězem, ale nemůže veřejně vykonávat kněžskou službu,“ uvedl Gazda v příspěvku. Lajchu podle něj suspendoval biskup diecéze v Bánské Bystrici, do které Lajcha patří.

Ladislav Klíma ve Vysočanech

Na dohled od busty s výrazným knírem, díla Michala Blažka z roku 2013, opatřeného slovy ZDE / V HOTELU / »KRÁSA« / ŽIL V LETECH / 1915–1927 / FILOSOF / LADISLAV KLÍMA, stojí historická budova vysočanské radnice. A právě v ní v Galerii 9 uspořádali výtvarníci Jan a Jana Majcherovi krátkou, skromnou, avšak působivou výstavu u příležitosti dvou letošních jubileí výjimečného spisovatele: roku 1878 se v Domažlicích narodil, roku 1928, čtyři měsíce před padesátými narozeninami, v Praze zemřel.

Karel Gott: Hlas

K řadě letních povyražení na české scéně, která umožňovala konzumentům médií a uživatelům sociálních sítí přežít vlnu veder, přispěla Asociace spisovatelů svou snahou dosáhnout zrušení anoncovaného vystoupení Karla Gotta na plese u příležitosti Roku české kultury v Lipsku. Forma protestu v tomhle případě výrazně přebila jeho obsah.

V zemi, kde „žyť strašno“

„V Doněcku jsem viděl ženu, která prodávala kravská kopyta.“ Mohla by tak začínat nějaká sovětská verze Ginsbergova Kvílení, ale začíná tak jedna z reportáží Ryszarda Kapuścińského z konce Sovětského svazu. Ta žena je prodávala, protože na kopytech bylo trochu tuku, takže se z nich dala uvařit polévka. O kousek dál líčí noc na nádraží v kterémsi velkém ukrajinské městě.

Muž, který nechtěl být odsouzen k bezvýznamnosti

Jak připomněly s téměř povinnou uniformitou nekrology, ve V. S. Naipaulovi odešel velký, ovšem kontroverzní spisovatel. Tím „kontroverzní“ měli uniformně na mysli, že byl rasista. Tak jako velká část lidí označených někdy za rasisty si Naipaul tuto kontroverznost vysloužil ve skutečnosti něčím jiným. V jeho případě šlo o svého druhu zradu. Jakožto dítě kolonialismu narozené v jedné britské kolonii, Trinidadu, rodičům, kteří se tam přistěhovali z jiné britské kolonie, Indie, byl předurčen podat marxistickou kritiku postkoloniální situace. To Naipaul odmítl. Ne proto, že by se poangličtil a přijal optiku bílých kolonizátorů, jak je obviňován (známý progresivní intelektuál Edward Said ho opovržlivě nazval „domorodým informátorem“). Ale protože nebyl ochoten nevidět.

Jak se Nico Walker stal z válečného hrdiny bankovním lupičem

Teprve třiatřicetiletý Američan Nico Walker má za sebou bohatou minulost. Jako mladý voják se zúčastnil mise v Iráku, kam odešel po střední škole na konci roku 2005. Po návratu z mise se potýkal s těžkými psychickými problémy, v nadměrné míře požíval alkohol i antidepresiva. Svou situaci později řešil stále horšími způsoby – v roce 2010 se stal sériovým bankovním lupičem. Dopaden byl o necelé dva roky později, kdy byl odsouzen a umístěn do vězení. Tam začala další etapa jeho života – stal se spisovatelem. Informaci přinesl deník New York Times.

I zlatý slavík je jen člověk

Protest několika našich spisovatelů a osob kolem literatury proti tomu, aby rok české kultury na knižním veletrhu v Lipsku zahajoval svým koncertem Karel Gott, je pozoruhodným nedostatkem lidskosti. Jistě, signatářům může vadit způsob, jakým se Moravská zemská knihovna (MZK), která je v republice partnerem knižního festivalu, rozhodla českou literaturu pro Němce pojmout a že Němcům jejich nápad s Gottem nerozmluvila. Mohou klidně mít dojem, že popový zpěvák spisovatele nereprezentuje. (I když nereprezentuje Dagmar Pecková, která nakonec v Lipsku vystoupí, taky pop svého druhu?) Bylo by asi namístě, aby Martin Krafl z MZK s pozvanými spisovateli (spíš než s Asociací spisovatelů, ještě pořád, doufám, nežijeme v korporativním státě) českou účast na veletrhu konzultoval. 

Pavel Tigrid by asi rád nebyl

Básník Petr Hruška, sám laureát Státní ceny za literaturu za rok 2013, rezignoval na členství v porotě, která tuto cenu uděluje. Hruška, nepochybná básnická autorita, byl jejím předsedou. S ním odešli ještě tři další porotci, takže v původně sedmičlenné porotě zůstali tři.

Pořád nevím, jak na to

Své devadesáté narozeniny oslavil nikoli teskným vzpomínáním s rukama v klíně, nýbrž literárním činem, nad nímž se tají dech: novou básnickou sbírku nazval Ubírati se. Jde o lyrickou žeň z let 2016–2018. Na svůj vysoký věk nevypadá, není vetchý ani nedoslýchavý, má výbornou paměť, je pohotový a vtipný v reakcích, zaujatý literaturou, politikou, sportem, vlastně celým světem, který se mu – na rozdíl od lidí jeho generace – s postupujícím stářím nezmenšuje.