Šedesáté výročí založení Semaforu, divadla, jež ve své první dekádě zásadním způsobem spoluvytvářelo kulturní (potažmo společenskou) atmosféru v Československu, bylo připomenuto a oslaveno. Též jeho zakladatelem Jiřím Suchým (88), jenž i v kmetském věku své scéně, rychle proslavené především jím a Jiřím Šlitrem hned po jejím založení, dosud hraje, zpívá i režíruje, píše pro ni libreta nových inscenací, ba dokonce skládá hudbu k vlastním písňovým textům. Je to výkon výjimečný – kdyby se Jan Werich dožil věku Jiřího Suchého a zachoval si srovnatelnou vitalitu, stál by na jevišti ještě v roce 1993! Dárků k narozeninám dostal Semafor víc. Podívejme se na tři z nich: dvě knihy a jeden soubor kompaktních disků.

Za dlouhý a plodný život Jiří Suchý svůj příběh (ze dvou třetin spojený, provázaný s příběhem Semaforu) už mnohokrát líčil, ústně i písemně; sotva někdo spočítá, kolikrát byl v posledních padesáti letech dotazován třeba jen na Jiřího Šlitra. A vždy trpělivě odpovídal, byť se musel mnohokrát opakovat – to však patří k herecké profesi. Svoje otázky mu položil také žurnalista Karel Hvížďala, jenž první knižní rozhovor s Jiřím Suchým vydal v roce 1991, druhý v roce 2010, třetí po dalších šesti letech a čtvrtý teď, jenže to už je jen třináctistránkový apendix k oněm třem svazkům, nedá se ani pořídit samostatně, pouze jako jejich epilog prezentovaný s nimi pod jedním kapitálkem. Kniha Jiří Suchý & tingltangl ostatně nese podtitul 3½ rozhovoru.

Tazatel, o deset let mladší než dotazovaný, pamatuje premiéru Člověka z půdy, obou Jonášů, Poslední štace atd., „zameškané“ inscenace (od roku 1978 až do pádu komunistické totality žil v západním Německu) si později pravděpodobně nějak doplnil, snad poslechem nahrávek, snad dotazy jinde, aby věděl, na co přesně se ptát. Se Suchým si kamarádsky tykají, rozprava je tím samozřejmě poznamenána, mluví se důvěrně, bez zábran i o věcech intimních, řeč přijde také na erotické tužby, arciť jen v cudném náznaku. Vypadá to jako prostý přepis zvukového záznamu příjemného povídání, pečlivost Suchého se však, předpokládáme, projevila při obezřetné autorizaci každé věty. Nebo ne?

Karel Hvížďala se snaží být, jak se od reportéra očekává, „zvídavý“, demonstruje to i „investigativním“ slovosledem („Pan Harris to dělal jak?“, „To ti bylo kolik?“, „A s Václavem Havlem to bylo jak?“) a snaží se přiblížit objektu svého obdivného zájmu také lexikem, o němž se domnívá, že by mohlo rezonovat („řekněme v kumštu“). Ptá se na básnické vzory Suchého, slyší jména Nezval či Seifert, samozřejmě kapíruje, kupodivu si však nevzpomene na poezii všedního dne, kterou ve druhé polovině 50. let Suchý prostě nemohl minout (a i Hvížďala se musel přinejmenším s jejím dozníváním potkat), nevysloví jména Brukner, Florian, Šiktanc, Šotola, ale možná ho jen nezajímá, co si o nich Suchý myslí. Co se týče kolegů z textařské branže, dotáže se sice na Ivana Mládka (k němuž se ovšem Suchý nevyjádří), avšak zapomene nejen na Fryntu (námitka, že nešlo o intencionální písně, je lichá), ale dokonce i na Vodňanského a Skoumala, kteří se na konci 60. let jevili jako nástupci S + Š, to je v tak důkladném rozhovoru neuvěřitelné. Místo toho mlsně pomrkává: „Co Werich a ženy?“ Anebo jen obyčejně tlachá: „Jaký měl Jiří Voskovec vztah k panu Formanovi?“ (Proč má něco takového objasňovat třetí osoba, jíž se otázka vůbec netýká?)

Víckrát se bohužel ukazuje tazatelova nepřipravenost. Hvížďala se třeba zajímá o vysoké komunistické funkcionáře, kteří do Semaforu chodili, a nedokáže Suchému skočit do řeči po vágní formulaci „Štrougal k nám měl poměrně dobrý vztah“. Měl dodat, že normalizátor dorazil 11. 12. 1978 do pasáže Alfa na Kytici a přivedl s sebou manželku, dceru a zetě. Nenašel by v análech divadla o té návštěvě nic? (Pro nás, kteří jsme se toho večera náhodou ocitli v hledišti Semaforu, to bylo přízračné, též kolona pěti limuzín, čekající na funkcionářovu rodinu na Václavském náměstí: liché vozy patřily Veřejné bezpečnosti; zážitek si řekl o záznam do deníku.) Jiné omyly se daly napravit při redigování, například Jiří Hájek nebyl šéfredaktorem Kultury, jak selhala paměť Suchému, nýbrž Tvorby. Je-li toto lapálie, pak s dovolením není lapálie, když  Suchý prohlásí: „… odmítl jsem podepsat antichartu“ – a Hvížďala mlčí. V takové chvíli se poctivý novinář přece musí zeptat, jak se tedy přihodilo, že v článku Spontánní odezva (Rudé právo 12. února 1977) stojí: „Z hudební oblasti podepsalo provolání 128 skladatelů, koncertních umělců, hudebních vědců, kritiků, publicistů, textařů a libretistů z celé republiky, mezi nimi Jiří Suchý, Pavel Kopta...“ Šlo snad o nějakého jmenovce, postaveného škodolibě do Koptova sousedství?

Vyvolává-li kniha Karla Hvížďaly otázky, pak kniha-muzeum (kapsy se samostatnými přílohami, jejichž trojrozměrnost, ruku na srdce, nemusela být zachována ani v jednom případě, ale budiž; vše lze snadno vyjmout – a pak ovšem i ztratit), nazvaná Semafor / Šedesát let v jednom představení, neprovokuje ničím. Je to účetnicky pečlivá rekapitulace historie divadla v chronologickém pořádku, poctivě jsou v ní zaznamenány i inscenace, které u publika neuspěly (třeba hra Miroslava Horníčka Pokušitel), ale i ty taškařice, v nichž vystupovali Grossmann, Šimek, Sobota, Nárožný, Krampol... Suchý měl právo zachytit jen příběh svého souboru, narozeniny slavilo jeho, jak říká, „divadlo založené na humoru a písničkách“, nikoli jejich, přesto takový přístup nezvolil. A předložil věcnou a praktickou rukověť evidující to, co se ve Smečkách, na Václavském náměstí, v Karlíně, Dejvicích i jinde pod hlavičkou jeho firmy provozovalo. Asistoval mu Lukáš Berný, jenž ovládá semaforskou historii spolehlivě, sám v jisté fázi převzal od Suchého „pero“ a inscenace uvedené od roku 2010 zaznamenal sám. Principál jeho výkon jistě viděl a schválil, snad i redigoval?

Nejautentičtější jsou ovšem dobové nahrávky jevištních pásem, o nichž nějaký bystrý publicista pravděpodobně napíše, že jsou „legendární“. „Archeologický“ komplet patnácti CD (vybral, sestavil a opulentní booklet napsal výše jmenovaný Lukáš Berný) Zuzana, Jonáš a spol. připomíná prostřednictvím průřezu devíti inscenacemi první roky nejznámějšího z „divadel malých forem“, hlavní jsou samozřejmě písničky (některé přeskakují z jednoho jevištního pásma do druhého, recyklace nebyla v Semaforu nikdy tabu), mluvené slovo ne vždy svou dobu přežilo, nicméně jednou se jeho poslech vydržet dá: Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Taková ztráta krve, Nocturné, Zuzana je zase sama doma, Šest žen, Jonáš a tingltangl, Zuzana není pro nikoho a Recital 64. Slyšíme z těch desek vesměs mladé a svěží hlasy patřící zpěvákům, které Semafor rychle proslavil jak mezi jejich vrstevníky, tak i ve starších generacích (například básník Vladimír Holan, tehdy už považovaný za žijícího klasika, ocenil roku 1964 v Literárních novinách „lucidní hlas Evy Pilarové“ a o písních Šlitra a Suchého poznamenal, že „jejich námluvy s poezií jsou opravdu roztomilé“). Jenže „zlatá éra Semaforu“, jak zní další publicistické klišé, po deseti letech skončila, a to z příčin vnějších (husákovská „normalizace“) i vnitřních (smrt teprve pětačtyřicetiletého Jiřího Šlitra). V dalších padesáti (!) letech sice pokračovala slovesná, hudební, pěvecká, herecká atd. tvorba dlouho jen zvolna stárnoucího Jiřího Suchého, jenže...

Situaci, do níž se zakladatel Semaforu časem dostal (navíc ho v 70. a 80. letech přestala hýčkat média), jako by předpověděl Karel Čapek roku 1934 v souvislosti s J. S. Macharem, jemuž zamlada „bylo dáno působit víc než jiní“ (to platí o Suchém v 60. letech): „Jenže štěstí netrvá, a básník, který byl mluvčím určité dekády, už nebude věštcem a vůdcem dekád následujících. Pro dějinný pohled je to přirozený vývoj; ale vzato lidsky je to veliká hořkost a tragika.“

Jistěže jsme měli rádi Kytici, „Pumu“, „Vincka“, „Fausta“, třetího Jonáše atd., především kvůli jejich (spolu)tvůrci, milému a zábavnému pomníku sebe sama, bylo to spolehlivé osvěžení v normalizačním suchopáru, současně jsme však s jistou úzkostí sledovali, že „štěstí netrvá“. Co chtěl a měl Jiří Suchý svému národu říct, dávno řekl. Je nás dost, kteří jsme byli v dětství jeho poetikou zasaženi a její echo máme stále v sobě. Za Husáka se za Suchým muselo do Semaforu; vlastně i ten Štrougal tam v jedenáctém roce sovětské okupace „musel“, v rozhlase a televizi mohl za „bezčasí“, řečeno s Havlem, častěji slýchat a vídat spíš své soudruhy z předsednictva ÚV KSČ než autora Pramínku vlasů. Teď už se do Semaforu třicet let nemusí.

Karel Hvížďala: Jiří Suchý a tingltangl. 3 ½ rozhovoru. Nakladatelství Galén, Praha, 553 str.

Jiří Suchý, Lukáš Berný: Semafor / Šedesát let v jednom představení. Vydalo nakladatelství CPress v Brně ve společnosti Albatros, 80 str.

Jiří Suchý a Jiří Šlitr: Zuzana, Jonáš a spol. Komplet 9 her z let 1959–1964. 15 CD. Supraphon.