Ve slovenském románě Beneš nenávidí Štefánika

Jako Salieri a Mozart

Ve slovenském románě Beneš nenávidí Štefánika
Jako Salieri a Mozart

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jistěže i jindy než kolem 28. října si můžeme vzpomenout na Milana Rastislava Štefánika, asi nejbizarnější osobnost ze všech, které stály u zrodu Československé republiky. Příběh „chudého chlapce, který se proslavil“, přitažlivý pro historiky i publicisty (mj. pro Ferdinanda Peroutku), nejnověji zaujal slovenskou scenáristku a režisérku Marianu Čengel Solčanskou. Její román (s myšlenkou film?) se rok po slovenské edici dočkal českého překladu.

Autorka pojala Štefánikův život jako sen umírajícího Edvarda Beneše, jenž rozpráví postupně s různými lidmi (Hodža, Tiso, TGM...). Ti u jeho postele nevedou monology, Beneš se ptá i zamýšlí, současně – servis pro čtenáře – doplňuje informace. Štefánik představuje jeho trauma až do posledního vydechnutí; tu si vzpomeneme na Salieriho a Mozarta, ale jen v Shafferově hře a Formanově filmu.

Už na čtvrté stránce románu čteme: „Milan. Milan. Milan Štefánik. Milan chudý, Milan hladový, Milan cestovatel, Milan v Praze, v Paříži, Milan s modrýma očima, safírovýma očima a s tvrdým hlasem. Milan, poďobaný, plešatý a malý, ještě menší než já. Milan voják. Milan Francouz. Stále Milan. Můj nejlepší přítel. Můj nejlepší nepřítel. Nikdy se ho nezbavím.“

Spisovatelka svou fantazii uplatní pokaždé, když se jí zdá, že prospěje literární síle románu. Je například známo, že Masaryk věnoval mladému Štefánikovi svůj zimník, protože chudý hoch ze Slovenska takový kus ve svém šatníku neměl. Nestalo se to na veřejnosti, nýbrž v Masarykově domácnosti, kam kroužek studentů chodíval na nedělní rozpravy. Paní Čengel Solčanská se však rozhodla pro scénu dickensovskou. Beneš v jejím podání vzpomíná, čeho byl svědkem na pražské ulici: „Zpozoroval jsem, že Masaryk si neznámého všímá hlouběji a pozorněji než předtím já sám. Jediným pohledem zhodnotil jeho ubohý stav. Viděl, že je promrzlý a vyhladovělý. Doopravdy vyhladovělý. Myslel jsem, že mu možná nechá pár drobných na teplé jídlo a pošle ho do hostince. (...) Ale profesor si beze slova svlékl kabát, kvalitní vlněný kabát s kožešinovým límcem, který mu sahal pod kolena, teplý a určitě drahý, doopravdy to udělal, viděl jsem to na vlastní oči, svlékl si ho a bez váhání ho přehodil Milanovi přes ramena. ,Mám ještě jeden stejný,‘ zalhal Masaryk.“ A vzápětí odkráčel „v zasněžené tmě“. Ani v tom chladu nezrychlil. Mimochodem, dar byl subtilnímu Slovákovi velký, Masaryk po letech řekl Čapkovi, že ho sám musel dát na Štefánikovu postavu přešít, ale to je pro autorku banální, a tak si vymyslela svlékací scénu na ulici.

Podobně si upravila i leccos dalšího, třeba Benešovu vzpomínku na zprávu o Štefánikově smrti: „Dostal jsem telegram od Masaryka, ve kterém stálo: Milan je mrtvý. Pozor na jeho byt a sbírky. V první chvíli jsem si myslel, že jde o metaforu jeho politické smrti, možná i společenské. Že Milan udělal diplomatické kamikadze, nějak se znemožnil, někoho na smrt urazil nebo podepsal směnku, za kterou ručil Československem.“ Inu, nebyl to telegram, nýbrž dopis (zachoval se do našich časů): „(...) Milan je mrtev – i ten skon jeho je v souladu s jeho kariérou; alespoň možno jej bez obtíží takto symbolizovat. A právě odešel v okamžiku, kdy jsem si dělal plány, jak všecko urovnat a jak jednat s ním. I fyzicky i duševně skon není horší než konec, jenž ho chudáka očekával podle výpovědi sibiřských našich lékařů (dr. Foustky). Já mám tolik práce, že jen úkradkem filozofuji o Milanovi a jeho smrti… Váš Masaryk. Pozor na Milanův byt a sbírky: zde je jeho sekretář Lakomý, jenž s ním byl v Sibiři a věci zná.“

Námitky je možno vznést i vůči lexiku, třeba „to je opravdu úplně jiná liga“ se tehdy neříkalo. Bezděčně komická je i vizionářská pasáž, v níž Beneš v září 1948 předpovídá politický vzestup a pád Husákovi, dokonce říká slovensky „Gusto Husák“, haha.

A přece román (když ho budeme brát s rezervou) stojí za přečtení. Proč? Protože rozporuplnou postavu onoho astronoma, politika, lva salonů, člověka nemocného, psychicky labilního, současně ctibažného vojáka, který si potrpěl na okázalost, líčí se zaujetím, pochopením a láskou.

 

Mariana Čengel Solčanská: Generál M. R. Štefánik. Ze slovenštiny přeložil Václav Králíček. Euromedia Group 2019, 357 str.

 

Jaromír Slomek

18. října 2019