komentář

Grafomanů jsou tuny, jejich vzor, Jack Kerouac, byl jen jeden

komentář
Grafomanů jsou tuny, jejich vzor, Jack Kerouac, byl jen jeden

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V pondělí uplynulo padesát let od smrti Jacka Kerouaka. Bylo mu 47 let a zemřel smrtí pijáků tvrdého pití, na krvácení z jícnových žil. I tato podoba smrti patří nějak k jeho mýtu, který měl na člověka omamný vliv, zvláště když je mladý a myslí si, že smrt má mít nějakou takovou sebedestruktivní formu, že to jaksi patří ke stylu. Pak když je starší, už to vidí trochu jinak.

Kerouac byl asi nejdůležitější americký autor té generace mladých mužů (dámy prominou), kteří u nás žili a četli knihy řekněme od poloviny 60. let tak do začátku let 90., kdy se svět už přece jen dost změnil: v té době začíná slábnout i vliv Hrabala, který byl jeho českou (pivní) variantou. Kerouac v tom vystřídal Hemingwaye, který patřil ke generaci Josefa Škvoreckého, tedy generaci spíš jazzové, i když Kerouac do ní patřil také a jazz, jeho divoká forma bebop, byl i jeho hudbou. Na rozdíl od papá Hemingwaye, který byl ještě klasický realista a dobrodruh pohybující se i v Africe ve high-society, šlo s Kerouakem být naprosto plebejec, bez centu (koruny) v kapse, na dně, a přesto pořád na cestě vzhůru, na nekonečné a neklidné pouti, na cestě, která v našem případě končila ostnatým drátem, ale snít nám nikdo zakázat nemohl. 

Jeho základní a nejdůležitější román Na cestě vyšel poprvé na podzim 1957 v nakladatelství Viking Press. V různých příručkách a doslovech se můžeme dočíst, že je to přelomový rok, a nejen v americké literatuře. V každém případě se v té době „něco“ završilo a přerostlo do jiné kvality. Mladí, hluční, nadaní a k různým excesům, výstřednostem a experimentům náchylní muži (a pár žen), pro které se vžije pojem „beat generation“, přestávají být jen jakousi asociální sebrankou a začíná na ně být pohlíženo jako na zajímavé umělce. Přinejmenším už přes deset let vzniká v jazzových klubech, v lokálech a podnájmech na amerických předměstích či během stopování u amerických dálnic pocit, který ovládl hlavy mladých intelektuálů na amerických univerzitách, přičemž studium nebylo právě tím, co by tyto hochy z většinou středostavovských rodin nejvíce zajímalo a přitahovalo. 

Koncem 50. let jsou – alespoň liberální Amerikou – přijati jako hlas „nové generace“, nového životního pocitu, nového rytmu. Je jim konečně přiznáno právo na nesouhlas s modelem nablýskané, spořádané a po všech stránkách upjaté Ameriky, cenící si nade všechno své moci a prosperity. Toto právo je potvrzeno právě v roce 1957 dokonce soudně. Při procesu proti slavné básni Allena Ginsberga Kvílení zazní liberální výrok soudce W. J. Claytona, který shledá báseň nikoli obscénním dílem, nýbrž oprávněnou obžalobou těch jevů, které ohrožují „základní kvality lidské přirozenosti“, a tudíž prospěšnou a zcela slučitelnou s americkým ústavním právem na svobodu vyjadřování. Beat generation se stává plnoprávnou součástí americké kultury. Konzervativní kritici (nebyli mezi nimi jen samí hlupáci) sice nepřestanou opakovat, že v jádru jejich „poetiky“ je nepřátelství proti civilizaci a pohrdání jak intelektuálními, tak morálními hodnotami a že jejich styl je vlastně jeden velký populisticko-primitivní podvod. Ale to už i beat generation byla součástí právě této západní civilizace, o niž měli konzervativci jako Norman Podhoretz – nejznámější kritik beatniků – oprávněnou starost. 

Divoké poválečné roky a zrod mýtu beat generation patří k důkladně popsaným letopisům americké kultury. Přičinili se o to ostatně sami aktéři, kteří ze svých životů učinili středobod svého uměleckého zájmu a tvoření a o svém významu nikdy příliš nepochybovali. Vytváření vlastního mýtu patří k vůbec nejtypičtějším projevům těchto mladých mužů, kterým bylo naděleno přinejmenším stejně sebestřednosti jako talentu. Vlastní život jako základní zdroj inspirace, z níž těžili své mýtotvorné legendy, musel být samozřejmě nejprve skutečně něčím „opravdovým“ naplněn, nemohl být prožíván v tichu pracoven, studoven či pak v intimním prostředí spokojených amerických rodin, čehož se děsili asi nejvíce. Bylo nutné ho nejprve naplno prožít, napěchovat, nacpat zážitky, událostmi. Bylo nutné žít naplno, být v pohybu, stále ve střehu a v připravenosti, protože kdo ví, jestli právě v tuhle chvíli člověk nepřichází o něco důležitého. Beatnické hnutí možná patří k nejnarcistnějším a zároveň nejdružnějším kapitolám moderní kultury. Na fotografiích z těch bájných let vidíme stále ty mladé a většinou velmi hezké muže pospolu, často se objímají, drží se za ruce. Je v tom jistě přítomný homosexuální prvek a je známou věcí, že rozlišit, kdo byl vyhraněn heterosexuálně, či homosexuálně, je u těchto básníků téměř nemožné. Ale myslím, že nad tím je ještě touha být spolu a vnímat vše společně, a tedy intenzivněji, nebýt sám a se svými zážitky a city se dělit s podobně cítícími. Sám román Na cestě, který je velkou oslavou družnosti a zároveň velkým svědectvím samoty, je toho nejlepším příkladem. 

Je to zároveň sen o široké rozloze země, která je stále ještě dost svobodná a divoká a stále ještě nabízí nekonečnou nádheru své přírody a nespoutaných typů lidí, již ji obývají navzdory postupující unifikaci a znicotnění, které je – o tom beatnici a romantici nikdy nepochybovali – neodvratným osudem všeho. Kerouakův spontánní proud vědomí, vzpomínek a dialogů se stal metodou, kterou se po něm snažily osvojit si okolní svět stovky spisovatelů. Ukázal, že skutečně není nutné vždy literaturu složitě (či primitivně) strojit do zápletek, fabulí a dodávat příběhům pointy. Naopak, psát se má co nejsvobodněji, uvolněně a současně ze samé své podstaty, důležité je být upřímný a dostat toho ze sebe co nejvíce. Tento recept, na první pohled snadný, patří k nejzrádnějším v literatuře. Vyplodil miliony zbytečně popsaných stránek papíru, ve kterých nebylo možné odhalit nic jiného než autentický blábol. Tisíce grafomanů se po Kerouakovi snažily „autenticky“ popsat, jak někam jeli, jak tam sbalili holku, opili se a pak nad ránem zase jeli dál – a výsledkem je trapno nebo nuda. 

Ale stačí otevřít Kerouakův román a jsme okamžitě vtaženi do nitra živoucího textu, kde věci mají při své jednoduchosti své místo, hloubku a vnitřní žár. Obrovský, byť později stále planější Kerouakův talent nasytil text takovou energií, že z ní i při opakovaném čtení čtenáře brní končetiny a chce se mu pustit se napříč zemí, byť by to měla být jen česká kotlina. Po šedesáti letech je Na cestě stále inspirativní kniha, která vyzývá k činu, jen je nutné podniknout ho ve správný čas lidského věku. Nechť jsou politováni ti, kdo se s ní minou.

22. října 2019