Věřme, že je u nás pořád dost lidí schopných zazpívat píseň o cestáři, jenž „kamení tam roztloukal“, rozumí se „na silnici do Damville“ (či „do Prášil“, chceme-li se mocí mermo zbavit i poslední francouzské reálie v přeloženém textu), o muži pohotově a vtipně reagujícím na slova projíždějící aristokratky: „… kdybych moh jezdit v kočáře, / nedělal bych cestáře.“ Tomu, kdo zná tento příběh, není asi cizí ani ten o vojákovi, který na vojnu „se dal / pro krásnou plavovlásku“, jež ovšem věnovala „prsten zlatý“ nikoli jemu, nýbrž důstojníkovi; platonik vyzval soka v lásce na souboj („Já kabát odhodil / a šavli vytasil / a statečně se bil / jak pravý kavalír.“) a zvítězil v něm: „Tam v louce zelené / já zabil kapitána. / Kapitán mrtev kles, / já živ jsem ještě dnes...“ Atd. Také nápěv zveršované anekdoty o oslu Martinovi, sežraném vlky u mlýna v době, kdy spolumajitelka nešťastného zvířete byla natolik zaneprázdněna („co mlýnská kola klapala, / s mlynářem ona žvatlala“), že nestačila incidentu zabránit, byl a možná stále ještě je v českém prostředí rozšířen.

Zpěvy sladké Francie (1925) a Nové zpěvy sladké Francie (1930), z nichž výše citované úryvky pocházejí, mistrovské překladatelské výkony Hanuše Jelínka (1878–1944), se staly brzy po svém vydání docela samozřejmou součástí české kultury. „Jelínkovy parafráze francouzských lidových písní a balad od XV. do XVIII. století, tu těsně se přimykající k originálům, tu užívající volnosti pouhých ohlasů, vznikly během let sice u psacího stolku, ale často pro potřebu společenskou, ne bez učené výzbroje romanistické, avšak namnoze za kontroly, kterou psanému slovu poskytuje písničkářova praxe při číši vína,“ napsal Arne Novák (LN 31. 1. 1926). Velký kritik mínil, že „sotva by se byl tento ohlas písní francouzských do té míry zdařil, kdyby nebyla jako druhá inspirace provázela jeho původ stejně oddaná láska k české lidové písni, k jejímu jadrnému a úsečnému slohu, k jejímu dramatickému spádu, k její plastické názornosti“.

Nakladatelský záměr pořídit novou edici Zpěvů sladké Francie, vybavenou notovými záznamy i studiovými nahrávkami vybraných písní, byl jistě bohulibý. Výsledek je však slušně řečeno problematický. Ten, kdo chce dnes reeditovat Zpěvy sladké Francie a Nové zpěvy sladké Francie (v hodnoceném svazku je toto dělení zachováno, název celku rozumně odkazuje jen k první části), musí sáhnout po mohutné (983 str.) a vzorně připravené edici Jelínkových Básnických překladů (Odeon 1983), nikoli po vymiškovaných „Zpěvech sladké Francie, které vyšly jako 118 svazek edice Světová četba“. Ono vydání z roku 1956 pomíjí celkem pět čísel, aniž to přiznává. V tichosti vypadly písně Poslední srpen, Josef a Maria v Betlémě, Kající Magdaléna, Kristovo umučení a Koleda. Úlitba dobovým poměrům?

Z vydání z roku 1956 byly dnes slepě přejaty i chyby. Tak například v Krásné Magdaléně (či Magdaleně, to je to nejmenší) čteme „Osmdesátkrát kolem boků pás zlatý vinut jest“, má však být „Osmdesátkrát kolem boků pás její zlatý vinut jest“, podobně v Pasačce vepřů: „Stůj, panoše mé, zda zpívat neslyšíš?“, správně: „Stůj, panoše mé, stůj, zda zpívat neslyšíš?“ – prostě proto, že všech 68 veršů té skladby je dvanáctislabičných. V citovaném Cestáři se dá stěží zazpívat a nevypadnout přitom z rytmu „A cestář odpoví“ (má být „A cestář jí odpoví“) či „kdybych já moh / jezdit jako pán“ (náležité je „jezdit jak pán“). Místo nápravy byl starému lajdáctví prodloužen život. Nepatřičné dělení slov do veršů je vedle toho docela neškodné, například v Dezertérovi čteme „ale ty nejsi sám, hleď, / prsten od ní mám“, má být „ale ty nejsi sám, / hleď, prsten od ní mám“.

A zvukový záznam na CD? Soubor Chairé Příbram přeskakuje při zpěvu celé strofy, ve Švarném tamborovi sedm (!), čímž se spolehlivě zabije vtip písně. Křečovitě patetická recitace Alfreda Strejčka nás vrací někam do Nedělní chvilky poezie. Mimochodem, nestály by za nové vydání nahrávky pořízené v časech šelakových desek Eduardem Kohoutem?

Zpěvy sladké Francie. Z francouzštiny přeložil Hanuš Jelínek. Vyšehrad ve společnosti Albatros Media, a. s., 123 str.