Básník Vladimír Holan a deset z jeho adresátů

Housle v rukou fantoma

Básník Vladimír Holan a deset z jeho adresátů
Housle v rukou fantoma

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Z literárního odkazu Vladimíra Holana (1905–1980) známe vše, co básník adresoval veřejnosti, jeho korespondence však byla dosud zveřejněna jen z velmi malé části. O částečnou nápravu této situace se postaral Martin Dvořák, jenž na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity obhájil v roce 2015 diplomovou práci Korespondence Vladimíra Holana a nyní její rozšířenou (a v něčem naopak redukovanou) verzi nabízí v knižní podobě.

Soubor nazvaný citátově Umlkám do čekání (podtitul je shodný s názvem oné diplomové práce) představuje jen malou část z listovní pošty, jež proudila od básníka a k němu. V Památníku národního písemnictví, připomíná editor, uchovávají „oddíl Holanovy přijaté korespondence“, který čítá „5257 jednotek od 982 pisatelů (nepočítaje v to korespondenci korporační, v níž je uloženo 784 přijatých dopisů od 215 institucí)“.

Zatímco na fakultě se Martin Dvořák zabýval Holanovou korespondencí s Eduardem Bassem, Jakubem Demlem, Jaroslavem Durychem, Ladislavem Fikarem, Egonem Hostovským, Janem Mukařovským, Kamilem Bednářem, Karlem Cvejnem, Ludmilou Gregorovou, Karlem Konrádem a Jaroslavem Pilzem, v knižní podobě, do níž studentský výkon metamorfoval, bylo posledních pět korespondentů nahrazeno čtyřmi jinými: Josefem Horou, Františkem Hrubínem, Josefem Vašicou a Vlastimilem Vokolkem. Proč? „Při výběru dílčích korespondenčních vláken bylo přihlíženo ke vztahu pisatelů i kulturně-historické hodnotě obsahu jejich psané komunikace.“

Zveřejněné dopisy (celkem 362) dokreslují portrét Vladimíra Holana, jak si jej čtenáři vytvořili z jeho díla, z odborných prací či z publikovaných vzpomínek na básníka. Jde o korespondenci pouze s muži, vesměs přátelskou, místy až láskyplnou. Deset oddílů je uspořádáno chronologicky (jak taky jinak), takže s Holanem tady desetkrát stárneme a v knize se poměrně daleko od sebe dostává to, co by patřilo k sobě (jenže to by se musela jen podle časového kritéria poskládat veškerá dostupná korespondence odeslaná i přijatá, snad i listy třetích osob se vztahem k líčeným událostem, viz čtyřsvazkovou Korespondenci Boženy Němcové či Korespondenci Karla Havlíčka, z jejíchž plánovaných šesti knih už vyšly dvě), například 21. února 1961 napsal Holan Hrubínovi: „Jsem po operaci, už pár dníčků doma, prázdný jako housle v rukou fantoma“ (s. 179) a 7. dubna 1961 zopakoval přirovnání Vokolkovi: „Jsem po operaci, prázdný jako housle v rukou fantoma“ (s. 277).

Překvapí nás možná Holanův uctivý vztah k Demlovi a Vašicovi, praktický k Hrubínovi (žádosti o svazky z veřejné knihovny, v níž byl Hrubín zaměstnán), postupně důvěrný k Vokolkovi (Vážený pane Vokolku, Milý pane Vokolku, Drahý Vlastimile, Můj drahý příteli, Můj drahý) a rezervovaný k Hostovskému – ten se ozval z amerického exilu po dlouhých letech 13. července 1972, těšil se, že napíše „příště rád a víc“, adresát odpověděl ve třech větách, jako by už umíral, do smrti mu však ještě zbývalo skoro osm let (zatímco Hostovskému necelý rok).

Zamrzí drobné chyby a nedůslednosti, jako na každém díle žádajícím si hodně času a soustředěného úsilí. Autor jistě dělal, co mohl, možná i lektoři (nevíme, v jakém stavu dostali rukopis k posouzení), poslední instancí tedy mělo být nakladatelství... Říká-li editor, kdy zemřel „Horův otec“ (v Holanově dopise jen „tatínek“), snad by nám mohl prozradit, že se jmenoval Antonín, není nijak obtížné se k té informaci dostat. O Holanově dopise Hrubínovi z 30. ledna 1950 čteme pobaveně, že je psán „černým fixem“, jenže to není možné, popisovače v té době ještě nebyly vynalezeny, Holan takový psací prostředek nemohl tenkrát držet v ruce. Český spisoval, publicista a překladatel je v textu i v rejstříku uveden jako „Karel Zdeněk Slabý“, jenže on je Zdeněk Karel Slabý. „Překlepy“ jako „dopisu, jenž Demlovi napsal“ (jejž!), „fond Josefa Vašicy“ (Vašici!) či „spisovatele Saint-Johna Perceho“ (Perce!) tam taky být neměly, ale kde dneska nejsou, že?

Záslužná edice, samozřejmě!

 

Umlkám do čekání. Korespondence Vladimíra Holana. Edičně připravil Martin Dvořák. Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2019, 343 str.

 

Jaromír Slomek

1. listopadu 2019