Svatý Dionýsos, mučedník pařížský, zvaný zde Denis, sebral bezprostředně po dekapitaci svou setnutou hlavu, nenasadil si ji však na krk, jak bychom očekávali, nýbrž s ní v náručí odkráčel do Saint-Denis, kde se konečně složil do hrobu.
Národní Fronta Marine Le Penové, reprezentující ve francouzské politice pozici mimo hlavní proud establishmentu, míří k historicky prvnímu volebnímu vítězství. Z prvního kola regionálních voleb 6. prosince vyšla s 28 % hlasů jako nejsilnější strana.
Pokud vám připadá, že zpráva, že nejméně dva z pařížských atentátníků zřejmě pronikli do Evropy vydávajíce se za syrské uprchlíky, vyvolala nesmyslnou hysterii, pak jste nedávali pozor na to, co se dělo ve Spojených státech.
Když islamisté v lednu vystříleli redakci časopisu Charlie Hebdo, bylo to právě v den, kdy vyšel nový román Michela Houellebecqa a jeho autor byl na obálce aktuálního vydání časopisu. Francouzský premiér Manuel Valls se k tomu tehdy postavil dosti odporným způsobem: „Francie není Houellebecq. Není netolerance, nenávist a strach,“ řekl tehdy francouzský premiér, samozřejmě aniž by knihu četl.
Proč právě Brusel? Mondénní metropole země z první desítky nejbohatších států Evropy. Centrum Evropské unie a jejích institucí. Vždyť se v evropské veřejné debatě nikdy pořádně neprobíralo, že by Belgie měla nějaký vážný společenský problém. Evropské elity řešily sociálně vyloučená francouzská předměstí – poté, co před deseti lety vzplála v nepokojích.
„Jde o válečný akt,“ prohlásil francouzský prezident Francois Hollande poté, co při sérii teroristických masakrů v Paříži přišlo o život 132 lidí a dalších více než tři sta bylo vážně zraněno. Několik desítek jich stále v pařížských nemocnicích bojuje o život. K útokům se hned v sobotu oficiálním prohlášením přihlásilo islamistické hnutí Islámský stát.
Černobílý příběh o xenofobní, ustrašené postkomunistické střední Evropě a vůči přistěhovalcům otevřeném Západě, který dominuje domácí veřejné debatě, bledne hned při pohledu za západní hranici Německa. Vítací atmosféra, do níž koncem léta zhruba na dva měsíce sklouzli Němci, není žádným západním standardem.
Chování německé kancléřky Angely Merkelové v migrační krizi zmátlo většinu Evropy. Profesor ekonomie Markus Kerber, který střídavě žije v Berlíně a Paříži, první ženu Německa dobře zná.
Ten klip si na YouTube pustilo skoro pět milionů lidí. Píše se rok 2010, ruský premiér a v té době bývalý prezident a taky budoucí prezident Putin pořádá slavnostní charitativní večer.
Po islamistickém teroru ve Francii to bublá v celé západní Evropě. Specifická je situace v Německu.
Svoboda projevu má najednou spoustu přátel, stala se z ní ta nejlajkovanější dáma na všech sociálních sítích. Po vyvraždění části redakce francouzského týdeníku Charlie Hebdo se z ní stalo téma prakticky pro všechny. Krveprolití v Paříži ale přišlo v době, kdy svoboda projevu v Evropě trpí útoky z různých stran, často od těch, kdo se k ní pod vlivem nedávných událostí teď manifestačně hlásí.
Člověk skoro zapomene dýchat, když poslouchá barvitý popis jemných a plynule navazujících kroků, kterými se štíhlé tělo proplétá mezi jinými lidmi, aniž by do někoho narazilo nebo někomu překáželo.
