Ten klip si na YouTube pustilo skoro pět milionů lidí. Píše se rok 2010, ruský premiér a v té době bývalý prezident a taky – jak jinak – budoucí prezident Vladimir Putin pořádá v rodném Petrohradě slavnostní charitativní večer.

Hraje decentní orchestr, moderátor pozve předsedu vlády na pódium. Putin je velice překvapený, ale pak si dá říct a s dávkou sebeironie vydrnká na klavír melodii písničky Blueberry Hill. A pak ji s orchestrem předvede, klávesista ho přitom svým vokálem nenápadně jistí. Sál je z toho u vytržení, z těch lidí kolem stolů pokrytých splývavými bílými ubrusy asi nikdo v životě neviděl takovou pecku. Přitom jsou to lidé velkého světa často intimně znalí. Filmové hvězdy, většinou ovšem (s výjimkou Vincenta Cassela) toho typu, jemuž se říká „hasbeens“ – jejich sláva byla velká, ale právě spíš už byla, fotky jejich hvězdných okamžiků už za všechny ty roky trochu vybledly.

Země na východ od někdejší železné opony pro tento typ umělců už dlouho představují výborné „odbytiště“. V té oblasti ještě pořád existuje jakýsi fázový posun ve věcech módy v tom nejširším slova smyslu, oproti západním centrům tu čas plyne trochu zpožděně. Něčí status světové superstar, který je v Los Angeles třeba už značně vyčpělý, může v našich končinách být živý a nezpochybnitelný. Pro domácí publikum se tak před Putinem klaní celý svět – tamhle žasne Goldie Hawnová! Pohleďte, Kevin Costner si musel stoupnout, aby na tu slávu lépe viděl, a tváří se jako opařený! No toto! Sharon Stoneová se kroutí do rytmu a prsty luská, svůdnice jedna! Nejvýrazněji ale mezi shromážděnými celebritami působil věhlasný francouzský herec Gérard Depardieu. Entuziasticky plácal, až se jeho – jak to říct – tělesná hmota rozvlnila, nadšeně se – nedá se to napsat jinak – tlemil. Zarudlý v obličeji a stržený. Jedem!!!

Potřeba obdivu, jež mu doma upírají

To byla ale jenom první fáze pozdějšího „krásného přátelství“. Netrvalo dlouho, a posunulo se na novou úroveň. Poté, co se herec kvůli daním vzdal francouzského občanství a přesídlil do Belgie, přijal nabídku Vladimira Putina (už opět prezidenta) a stal se hrdým nositelem pasu Ruské federace. Její politiku taky loajálně obhajuje, a to včetně jejích, ehm, choulostivějších aspektů, jako je například anexe Krymu. Registrovaný k pobytu je ve městě Saransk, metropoli Mordvinské republiky. „Jemeljan Pugačov (vůdce kozáckého povstání z 18. století, pozn. aut.) byl rolnický car, který přišel do Kazaně a Saranska. Jsem jako Pugačov. Jsem rolník a chci být car,“ zažertoval při té příležitosti Depardieu v rozhovoru pro propagandistickou stanici RT.

S velkou ochotou dělá stafáž i dalším pohlavárům postsovětského prostoru. Okázale se přátelí s čečenským prezidentem Ramzanem Kadyrovem, jehož způsob vládnutí je v podstatě otevřeně gangsterský. Před volbami v Bělorusku zajel na návštěvu k Alexandru Lukašenkovi a před objektivy fotoaparátů od něj bral lekci v sečení kosou. Co se s tím člověkem stalo? Depardieu přece nebyl typ herce – prázdné nádoby. Vystupoval jako přemýšlivý člověk, který svoje myšlenky umí formulovat. Dnešní náctiletý divák ho možná zná jako Obelixe (pokud vůbec), ale ve svých lepších časech dokázal předvést ohromující výkony ve výborných filmech. Jsou za jeho příklonem k postkomunistickým autoritářům jenom ty obvyklé důvody? Prachy? Marnivost, potřeba obdivu, kterého se mu v nové vlasti dostává, zatímco ta stará, původní mu jej odepírá, ústy premiéra Ayraulta ho označila za trapného? Nic víc?

„Hned se mu zalíbila moje chuligánská stránka,“ řekl o svém prvním setkání s Putinem. A Depardieu o chuligánství něco ví. Jeden ze šesti dětí alkoholického a negramotného otce, který ve třinácti utekl z domova, sdílel domácnost se dvěma prostitutkami, byl součástí polosvěta, dělal kšeftíky na černém trhu a další věci. Neskončil sice v kriminále, ale klidně mohl, důvod k zavření by se asi našel. Nadchlo ho však herectví a rychle vystřelil k popularitě – a taky k uznání. Pomohla mu k tomu i pověst „někoho skutečného“, koho formovala drsná životní realita víc než skleníkové prostředí umělecké školy. Taky ho proslavila role grázla ve skvělých Buzících (1974) režiséra Bertranda Bliera.

Poživačný, ehm, samec

Publikum na něm okouzlovala docela ojedinělá kombinace hřmotnosti, neurvalosti, citu a taky výrazného přirozeného intelektu. Uplatnil ji v mnoha filmech – pozdních snímcích Truffautových, kvalitních literárních adaptacích, Wajdově Dantonovi, neurvalém tribunovi, v němž sebevědomí a suverénní rétorika zakrývají strach z moci, proti níž nakonec bude slabý. V Corneauově filmu Všechna jitra světa, kde byl jako dvorní skladatel přiveden k poznání bolestné podstaty hudby... Bylo toho hodně. Bylo.

Charakteristická pro něj byla poživačnost, žravost, a to ve všech směrech. Hodně všeho – hodně práce (jeho herecká filmografie má 213 položek), hodně jídla, hodně vína, hodně knížek, hodně rychle jezdit na motorce… Ani teď se nezastaví, výsledky té práce ale nestojí za moc. Jeho poslední významné role jsou z první půle devadesátých let. Je to alfa samec, masožrout, který ale v mnoha ohledech upadá – a asi si toho je dobře vědom. Přiznává, že občas hraje v „pěkných sr..kách“. Má nemocné srdce a taky… Nedostalo se mu daru zestárnout do krásy, asi se o to v nějaké míře přičinil sám. Z kombinace oduševnělosti a tělesnosti jako by zbyla jenom ta tělesnost, zřejmě odhodlaná kynout až donekonečna.

Z Gérarda Depardieua se stal člověk, který ztratil tvar, v doslovném i přeneseném smyslu. Svým naturelem navíc nezapadající mezi trochu unylé elity dnešní západní Evropy. Ve stadiu jistého úpadku dostává pozvání do světa sobě podobných – nebo to tak třeba vidí. Mezi alfa samce, kteří mu rozumějí, třeba se s nimi skutečně cítí jako mezi svými, spřízněný poživačností, zálibou dělat věci ve velkém a nezatíženi pravidly, jež jsou dobrá nanejvýš pro nudné byrokraty. Asi nevidí nebo vidět nechce, že svět tohoto typu moci dává vzkvétat nejenom pohlavárům opilým mocí a iluzemi o vlastní výjimečnosti, ale také tomu nejhoršímu slouhovství, dělá z mužů atrapy. Nebo je rovnou kastruje.