Tag: film

Články k tagu

Tarantinovo rekviem za Hollywood

Quentin Tarantino je jeden z vůbec nejobdivovanějších režisérů na světě, milují ho publikum i kritika. Zároveň je Tarantina možné považovat za tvůrce v jednom důležitém ohledu nepochopeného, jehož dílo velká část diváků i recenzentů nemístně redukuje. Tarantino je – v duchu často opakovaného klišé – „maniak z videopůjčovny“. Chlapík, který hltal snímky, jež byly v době vzniku považovány za filmový brak, vzhlížel k jejich tvůrcům a osvojoval si jejich postupy a později je dokázal přenést na jinou úroveň. Je to geniální filmový kolážista, který ve svých dílech dokáže kombinovat mraky odkazů na obskurní snímky dávnějších let. A právě kinematografie je jeho hlavním tématem, Tarantinovy filmy jsou především hry s divákem, a pokud o něčem vypovídají, tak o jeho nadšeném a zaujatém diváctví, jež dokáže přenést na publikum. Tohle zjednodušení je v nějaké míře pravdivé (klišé taková bývají), navíc vůči odbornému publiku i fanouškům vstřícné. Lidé se mohou předhánět, kolik odkazů a na jak obskurní kousky v Tarantinových filmech naleznou, a připadat si o to poučenější. Mohou tím ztratit ze zřetele umělce, který má tu nejobyčejnější tvůrčí ambici – postihnout ve svém díle svět a úděl člověka v něm, život...

Zahrát si za Neapol a zemřít

Celovečerní dokumentární film britského režiséra Asifa Kapadii Diego Maradona je o... Diegu Maradonovi. A přiznávám, že jsem jím byl přiveden k tomu, abych přehodnotil svůj vztah k argentinské fotbalové hvězdě. Z protivného chlapíka se v mých očích stal strhující a tragickou postavou. Ta moje nechuť k Maradonovi byla dost možná generační fenomén, nepamatuji se ve svém okolí na nikoho, kdo by Maradonovi fandil, obdivoval ho. „Bůh fotbalu“ byl pro mnoho a mnoho lidí postavou spíš ďábelskou nebo aspoň iritující.

Satira v časech nechápavosti

Boj proti domnělé či skutečné cenzuře je v současné době koníčkem mnoha lidí ze všech částí politického spektra, každý jako kdyby čekal na svých patnáct minut mučednictví. Když jde ale o to, zavřít ústa někomu z druhé strany, velice rád si přisadí a nevidí v tom velký problém. V takové atmosféře je těžké dělat satiru, nejenom proto, že realita často předhání fantazii autorů. Stane-li se arbitrem přijatelnosti uměleckého díla nechápavá afektovaná osoba s přístupem na Twitter, nic dobrého z toho vzejít nemůže.

Nevidíš, zaplatíš

Světová kinematografie má, zdá se, novou star – třiatřicetiletého amerického režiséra Ariho Astera. Během dvou let uvedl dva celovečerní filmy, Děsivé dědictví (dryáčnický překlad původního názvu Hereditary) a čerstvě premiérovaný Slunovrat (Midsommar). Oba se dají označit za horory a jsou také každý po svém nepochybně děsivé, zároveň přesahují hranice žánrové podívané (a někdy taky okázale ignorují její pravidla).

Spalovač mrtvol znovu na scéně. Legendární film opět recenzovali v New York Times

Zaměstnanec krematoria Karel Kopfrkingl v podání Rudolfa Hrušínského i celý film Spalovač mrtvol Juraje Herze se dočkal nečekané recenze ve významných novinách. U příležitosti představení digitální verze film zrecenzoval americký deník The New York Times. „Šílená a děsivá hlavní postava je takové malé buržoazní monstrum,“ míní deník.

Mladí nechápou, staří nechápou, nikdo nechápe

Sociální sítě fungují také jako katalyzátor sociálního smíru, to je známá věc. Není spolehlivější způsob, jak někoho vytočit do nejvyšších obrátek, než návrh, aby se k něčemu nevyjadřoval, protože na to nemá věk. Premiér Andrej Babiš toto umění se suverenitou sobě vlastní předvedl na společné tiskové konferenci s odcházejícím ministrem kultury Antonínem Staňkem. Redaktorovi DVTV, který se ho tázal na jeho postup ve vztahu k prezidentovi zdržujícímu výměnu ministrů, vysvětlil, že je příliš mladý na to, aby motivy a nuance předsedy vlády pochopil. Babišova slova mi udělala dobře, taky totiž premiérovým krokům úplně nerozumím. Asi jsem rovněž příliš mladý! Aspoň na něco. To potěší. Předseda vlády na téže konferenci oznámil i to, že prezidenta „nebude znásilňovat“. To jsem pro změnu pochopil, což taky potěší.

Tenký krček Heleny Koželuhové

Svými články v Lidové demokracii a Obzorech v letech 1945 a 1946 si JUDr. Helena Koželuhová (tak znělo její dívčí příjmení, pod ním publikovala i jako vdaná žena) získala velké sympatie čtenářů, především mladých; ti znali nejen její postoje, nýbrž i zjev (v dobách předtelevizních to nebylo samozřejmé). Subtilní intelektuálka před čtyřicítkou dokázala při veřejných vystoupeních okouzlit posluchače pohotovými reakcemi, šarmem a vtipem. „Kazila hru“, viděla, že Národní fronta je cesta do pekel, a nebála se to říkat. I proto byla na jaře 1946 vyloučena z Československé strany lidové a zbavena poslaneckého mandátu, sotva ho získala. Klement Gottwald prý mezi soudruhy prohlásil, „že by nejraději viděl viset tu Koželuhovou za její tenký krček na stromě“. Strom by to po únoru 1948 asi nebyl, spíš pankrácká šibenice.

Tak „nám“ přeoperovali Bonda!

Podoba veřejné debaty je v současné době často groteskní, ideové střety na sociálních sítích mohou sloužit spíš jako pomůcka k určení diagnózy než prostředek tříbení argumentů. I takové virtuální výměny názorů (ve smyslu ničeho podstatného se nedotýkající a s realitou nesouvisející) mohou bezděčně něco zajímavého vyjevovat. Příkladem buďtež dvě debaty, které se v posledních dnech v médiích a na sociálních sítích sešly. Obě se týkaly kinematografie, způsobu, jímž se ve filmu obsazují role, a toho, kdo může postavu nějakým způsobem už etablovanou hrát. Ano, filmová tvorba se stala předmětem širokého lidového zájmu, za jiných okolností by to otřískaného filmového recenzenta snad i potěšilo. No nic.

Já bych chtěla hrát v groteskách…

V seriálu rozhovorů stárnoucího bílého muže s mladými herečkami muselo dojít na Hanu Vagnerovou. Typ gymnasticky založené ženy vamp s fatálním výrazem ostře inteligentního zraku a klasického profilu. Známá je z televizních seriálů a filmů, i když na svou opravdu velkou roli spíš pořád čeká. Autor na ni čekal též, několik měsíců, než se vrátí ze Spojených států, kam vždy na čas mizí. Pak došlo k setkání jednoho horkého dne na Vinohradech.

Provařené dny 7: Čas pro patetické loučení

Poslední hlášení. Však už je taky načase. Volné chvíle čím dál častěji využívám k relaxaci ve formě zírání do stropu v hotelovém pokoji. I ta skřivánčí jatýrka se mi přejedla, člověk je prostě nemůže jíst pořád, však to znáte. Míra popletenosti stoupá, včera jsem se chtěl potěšit na půlnoční projekci Carpenterova hororu Mlha, dostavil jsem se tam však s lístkem na nějaký jiný film. Nejvyšší čas natáhnout i z posledních sil toulavý boty a přesunout se někam jinam. Ale nějaké zážitky ke sdílení mi ještě zbyly.

Zvukař na place musí být trochu voják

Zvuk je nenápadný prostředek, který přitom divákům zásadně určuje finální náladu filmu. Své o tom ví Jakub Jurásek, který letos společně s Janem Šulckem a Davidem Titěrou obdržel prestižní cenu Český lev za zvuk ve filmu Domestik. Jurásek má oproti jiným českým zvukařům výhodu zkušenosti studia na VŠUP, díky kterému má podle svých slov jinak nastavené filmové myšlení. Mladý filmař pravidelně spolupracuje s režisérem Tomášem Vorlem. Podílel se také na úspěšném seriálu Pěstírna.

Vary uvítaly filmové hvězdy, Schillerová si vysloužila pískot

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary začíná. Stovky fanoušků už před hotelem Thermal přivítaly hlavní hvězdu letošního ročníku, americkou oscarovou herečku Julianne Mooreovou i jejího manžela, režiséra Barta Freundlicha. Moooreová oblečená v žlutých šatech s tenkými ramínky a nápadnými volány se se svým typickým úsměvem vydala z červeného koberce mezi fanoušky. Dlouhé minuty se s nimi zdravila, podávala jim ruce, fotografovala se s nimi a rozdávala autogramy. Při slavnostním ceremoniálu pak dostala cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.

Hrozící katastrofa byla zveličená

Černobylská katastrofa poznamenala vnímání jaderné energie v očích celosvětové veřejnosti. V poslední době k tomu přispěl rovněž seriál z produkce HBO, který především ukázal řadu lidských chyb a lží, které k nehodě vedly. Předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová v rozhovoru zdůrazňuje, že české jaderné elektrárny používají mnohem bezpečnější technologii a podobná nehoda v České republice nehrozí.

Radostný film pro naše časy

Horko k nesnesení, politika otravně monotónní a místy dost iritující, těžko se přesvědčit o tom, že něco je v tomhle světě skutečně důležité. Samozřejmě kromě dokumentárního filmu Rolling Thunder Revue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese, který byl čerstvě uveden na Netflixu, zájemci si ho asi mohou obstarat i nějak jinak. Je to film, který člověka přivede na jiné myšlenky. Nebo přesněji: přivede ho k myšlenkám na důležité věci. Jeden osmasedmdesátiletý umělec vzpomíná, jiný skoro šestasedmdesátiletý umělec to zaznamenává.

Když nemůžete věřit vlastním očím

Konec hollywoodského trháku Rychle a zběsile 7. Jedna ze dvou hlavních postav, Brian O’Conner, se rozhodla, že už má dost dobrodružného života a usadí se se svou rodinou. Brian proto ve sporťáku dohoní svého nejlepšího kamaráda a druhého hlavního představitele Dominica Toretta, který se potichu vypařil z poslední sešlosti všech hrdinů, neboť nezvládá emoce. Brian zastaví vedle Dominica na křižovatce a křikne na něj: „Myslel sis, že odjedeš, aniž by ses rozloučil?“

Vídeň na zlatém podnose

Jednou za čas, odhaduji to tak na deset let, vznikne v čísi, obvykle mezinárodní produkci umělecký dokument na téma Vídeň na přelomu 19. a 20. století. Má to svoji logiku, neboť jde o téma přitažlivé ve všech ohledech. Kdyby si tak mohl člověk vybrat, o čem natočit umělecko-historický dokument, a hezky si u toho užít příjemných věcí a moc se přitom nezapotit, byla by to možná Vídeň fin de siècle.

Nasládlé bolesti Pedra Almodóvara

Španělský režisér Pedro Almodóvar to má u publika, především toho jaksi vybíravějšího, dobré. Jeho filmy jsou úspěšné na mezinárodních přehlídkách, bývá jmenován mezi největšími evropskými tvůrci posledních dekád, zároveň si uchovávají dostatečnou vstřícnost vůči divákům, nijak ho nepřetěžují, často se pohybují na půdě nějakého žánru nebo si pohrávají s jeho pravidly.

Ruská odpověď na seriál Černobyl. V jejich verzi chce výbuch elektrárny způsobit agent CIA

Dramatická pětidílná minisérie Černobyl společnosti HBO má mít ruskou konkurenci, podle agentury RBK seriál o katastrofě na černobylské jaderné elektrárně z roku 1986 točí televize NTV s finanční podporou ruského ministerstva kultury. Podle scénáře, do něhož údajně RBK nahlédla, se ve filmu o černobylskou elektrárnu zajímá americká tajná služba CIA, jejíhož agenta hledá důstojník sovětské kontrarozvědky.

Poslední pražský bohém

Na pódiu sedí na židli mohutný šedesátiletý muž v šortkách, z kterých by se dal složit malý stan. Holé nohy prozrazují těžkého cukrovkáře, košile podobná plachtě nedopne objemný břich, jenž připomíná obří glóbus. Ruce, které nepostrádají grácii, se občas zvednou, jako by se tělo nemotorně pokoušelo o vzlet. Trupu dominuje velká zarostlá hlava s daleko od sebe položenýma očima a velkými sumčími ústy, které bychom mohli klidně nazvat hubou, a jejich nositel by nebyl uražen.

Nařčení ze sexuálního obtěžování. Australský herec Rush dostal u soudu odškodné 2,8 milionu dolarů

Australský oscarový herec Geoffrey Rush dostal rekordní odškodné 2,8 milionu australských dolarů (44,6 milionu Kč) v případu, v němž zažaloval vydavatelství Nationwide News a deník The Daily Telegraph za pomluvu týkající se sexuálního obtěžování. Podle agentury Reuters o tom rozhodl ve čtvrtek australský federální soud.

Ve společnosti sériového vraha

Třicet let po popravě zažívá americký sériový vrah Ted Bundy velký „comeback“. Kromě množství výročím inspirovaných článků a televizních pořadů se také stal protagonistou hraného filmu Zlo s lidskou tváří (příští týden se objeví v českých kinech) a čtyřdílného dokumentu Ted Bundy Tapes dostupného na Netflixu, obojí režíroval Joe Berlinger. Ta dvě díla nejenom  rekonstruují jeden slavný kriminální případ konce minulého století, pokoušejí se proniknout za Bundyho masku, podat jeho děsivý příběh jinak než jako senzační a morbidní podívanou.

Do kin jde film o nepoctivých praktikách na univerzitách a krizi vzdělávání

Do českých kin vstoupí celovečerní dokument Zuzany Piussi a Víta Janečka Univerzity a svoboda, který se zabývá hlavními problémy světového i českého vysokého školství. Ve filmu hovoří mimo jiné lingvista Noam Chomski, bývalý ministr školství a profesor sociální psychologie Stanislav Štech či investigativní novinář Jiří Štický. Jedním z hostů nedělní brněnské i úterní pražské premiéry bude americký profesor Jeffrey Beall, který během svého působení na Coloradské univerzitě vyvinul metodiku na odhalování takzvaných predátorských vědeckých časopisů, které podle mnoha odborníků poškozují akademické prostředí.

Televizní Černobyl: rekonstrukce i horor

Pětidílná minisérie Černobyl – koprodukce HBO a britské televize Sky – je velmi solidní dramatizace událostí, které před třiatřiceti lety vyděsily Evropu (vysílána je od 7. května). Autorům se podařilo zachytit všechny roviny katastrofy (nebo se jich aspoň dotknout) v sovětské jaderné elektrárně – drama na místě, jeho dimenzi politickou a také tu jaksi mytickou, přízračnou, která podněcuje imaginaci. Stačí už jenom to slovo Černobyl. Zní trochu jako z ruské pohádky, mohlo by označovat nějakou slovanskou verzi Tolkienova Mordoru. A vlastně označuje.

Tichý muž s fotoaparátem Miloš Fikejz

Mezi tisíci fotografiemi Václava Havla mají zvláštní význam ty, které pořídil koncem osmdesátých let Miloš Fikejz, nenápadný muž, který vypadal trochu jako John Lennon z období, kdy se ostříhal nakrátko a začal nosit kulaté brýle, jimž se pak už bude navždy říkat lennonky. Havel na nich zase vypadá trochu jako Redford v období, kdy hrál velkého Gatsbyho nebo Jeremiaha Johnsona. No dobrá, úplně tak nevypadá, ale trochu jo. Přesvědčit se o tom můžete na výstavě Fikejzových fotografií v galerii Lucerny.

V 75 letech zemřel oblíbený herec Václav Postránecký

Ve věku 75 let zemřel v úterý večer po těžké nemoci herec Václav Postránecký. Potvrdil to mluvčí Činohry Národního divadla Tomáš Staněk. Postránecký byl dlouholetým členem činoherního souboru první české scény, věnoval se dabingu a známý je z mnoha filmových a televizních rolí. Diváci ho znají z filmových pohádek či oblíbených televizních seriálů, například Byl jednou jeden dům, Cirkus Humberto nebo Četnické humoresky.