Dolní Slezsko je kraj, kde se setkává zmar a vitalita, zapadlý starý svět a drsná dynamika dneška. Ta něco zachová, něco dokonce opraví, šťastlivce vzorně udržuje, ale většinu už si přizpůsobí podle svého: buď to zpotvoří k nepoznání, nebo to nechá chátrat jako mrtvé pozůstatky civilizace, která tady kdysi byla, ale už je to dávno…
Po cestě z Prahy do Wrocławi, nedaleko českých hranic, auta míjejí odbočku na Ząbkowice Śląskie, malé město, které jim sotva stojí za pozornost, neboť již svým názvem poněkud svádí k podceňování. Čech, který nepronikl do záludností polských nosovek, si většinou myslí, že se tomu říká Žabkovice, což se mu možná spojí s večerkami, které máme společné, i když polské se mi zdají lépe vedené a zásobené. Možná že trochu jiný efekt by vyvolala cedule Frankenstein, jak se to slezské město vlastně po celou dobu své historie jmenovalo.
Účastníci exkurze po svém vlastním městě, které jsme opustili v předminulém čísle, došli k Bechyňské bráně. Tam se zastavili a čekali, co jim ten člověk, který se pořád omlouval, že to vlastně v Táboře moc nezná, bude říkat. – Tak to je Bechyňská brána, že. Moc hezká; a ještě vám ji Josef Mocker vylepšil. Město bez bran není pořádné město. Škoda že jste si nechali zbořit ty ostatní, tahle jediná zůstala. Já vím, že za to nemůžete, a ani komunisti za to kupodivu nemůžou, v 19. století byla taková představa, že města se musejí zbavit okovů, hradeb, bran a opevnění a takových užitečných věcí.
A tak se také stalo. Vlak zastavil, Tomáš Garrigue Masaryk, vracející se 21. prosince 1918 do vlasti, vystoupil na peron a pravil nadšeným a pak i překvapeným občanům z města a okolí: „Tábor je náš program“. – Pak zamával a odjel. Zůstala po tom hádanka, co tím myslel, a cedule na táborském peronu. Ta je tam dosud. Za socialismu bylo prý Masarykovo jméno překryté palcátem, takže tomu šlo rozumět ještě o trochu míň. Ale asi to nikomu nevadilo. Mimochodem, stálo by za to tu desku občas utřít.
Na Žižkově náměstí v Táboře hřměly staré motorky a auta zhruba mého věku, neboť tam právě ve dvě hodiny začínala přehlídka veteránů. V tu dobu se tam u kašny shromáždil hlouček občanů. Poněkud udiveně hleděli na muže, jenž se jim snažil skrz to burácení motorů sdělit, že letošní procházkou Táborem v rámci Dnů architektury byl pověřen on, který přitom Tábor zná jen tak namátkově, a to hlavně z knih a Vávrových filmů. Proto, upozorňoval je, není vyloučeno, že se po cestě ztratí a bude se jich ptát, kudy pokračovat.
V Sezimově Ústí se po náměstí procházejí tři pánové, poznáváme v nich Jana Husa, Edvarda Beneše a Jana Antonín Baťu. Ten poslední se trochu diví, proč se náměstí jmenuje Tomáše Bati, nemůže si vzpomenout, jestli ho nechal po něm pojmenovat on, když Tomáš s tím městem neměl nic společného. Logicky by se mělo jmenovat po něm, vždyť on tady postavil takový menší Zlín, vrtá mu hlavou, jestli si je nespletli po devětaosmdesátém, kdy se vracely některé názvy, ale už si na to, že si ho lidé pletou s bratrem, zvykl.
Sezimovo Ústí je mnohem zajímavější místo, než by si člověk, který tam přijede autobusem dopravního podniku Tábor a vystoupí na zastávce Sezimovo Ústí I. nám., zprvu očekával. Nejdřív se mu jeví, že je na jakési čtvercové návsi. Rozhlíží se tedy po něčem, čemu by věnoval pozornost. Všimne si samozřejmě kostela, na jehož stavbu, jak si tam pak přečte, „paní Terezie Riegelová, vdova po táborském měšťanovi, přispěla 30. 11. 1835 sumou 3162 zlatých“.
Jednoho březnového rána v polovině 80. let jsem přelezl ohradu vily, jejíž jméno se mi zdálo podivné a nemohl si je stále zapamatovat: Tugendhat. Donutil mě k tomu můj dobrodružný kamarád Ivo K., který chtěl studovat architekturu a někde se dočetl, o jak významný barák jde. Já se nechal přemluvit, abychom se na tu věc jeli do Brna podívat, což bychom samozřejmě spojili s flámem po brněnských knajpách, o nichž jsme měli romantické představy: všechno v Brně nám přišlo divočejší a exotičtější.
Můj děda pocházel z Brna a byl antisemita. Po studiích se odstěhoval do Prostějova, kde učil na gymnáziu jazyky, a byl dál antisemitou: v Prostějově byla velká a slavná židovská obec. Ale myslím si, že antisemitou se stal právě už v Brně, což možná souviselo i s tím, že v roce 1915, to mu bylo dvanáct, byly do Brna rekvírovány z fronty tisíce, někde se píše až o patnácti tisících, východních Židů, kteří by se v Haliči snadno mohli stát obětí ruských pogromistů.
Nedostatky své angličtiny nahrazuji zdvořilostí, někdy až přehnanou. Třeba na otázku, nebyla-li mi v noci zima, horlivě přitakám: Yes. No. It is excellent! Thank you. Hostitel pozvedne obočí a praví: You’re welcome. Ale co potřebuji, na to má engliš stačí. Občas se přihodí drobné nedorozumění. V ubytovně na kraji světa, kousek od atlantských útesů Slieve Cliffs, které mají být dokonce nejvyšší v Evropě, mi byla hostitelkou položena otázka, zda si přeji k snídani irskou snídani…
V Irsku, ale nejen tam, jsem s oblibou objednával hotely či ubytovny tak, aby k nim byla co nejobtížnější cesta. Třeba tři kilometry za městem nebo někde v polích nebo úplně na útesech. Prostě jsem vybíral třeba motoresty u výpadovek, takže když jsme tam utrmácení přišli, hostitelé, obvykle velmi milí lidé, nechápali, že si nepotřebujeme zaparkovat vůz. Když jsme se třeba po příchodu ptali v jedné velmi rozkošné samotě, kde bychom se mohli navečeřet, milá paní nás uklidnila, že restaurace je pouhých sedm minut cesty, což samozřejmě mínila vozem.
Irský déšť je absolutní, velkolepý, úděsný. Nazvat tento déšť špatným počasím je stejně nevýstižné jako nazvat sluneční žár krásným počasím. Tohle píše Heinrich Böll v Irském deníku, knížce, která vznikla před pětašedesáti lety, a když jsem ji teď četl, vlastně vůbec nevím, jestli něco z toho, co tam o Irsku píše, ještě platí. Třeba jak se tam všude pije čaj, že Irové jsou opravdoví hltači čaje, kterého pijí po hektolitrech, a já bych řekl, že už to všechno převálcovalo cappuccino jako jinde.
Cesta na keltský Divoký západ začala na Connollyho nádraží v Dublinu. To se ale hned musím zastavit u Jamese Connollyho, po kterém stanici pojmenovali v roce 1966, když se v Irsku slavilo padesát let od vypuknutí tzv. velikonočního povstání, v jehož čele Connolly s několika svými odhodlanými spiklenci stál. To byla hrdinská a zároveň zákeřná akce irských rebelů, kteří vrazili kudlu do zad své na frontách evropských bojující vlasti, o niž nestáli.
Archimedes chtěl pevný bod, aby pohnul Zemí, já potřebuju bod, abych někde začal. A v Irsku je takovým mým pevným bodem takzvaná Joyceova věž, což je bachratá rotunda na pobřeží v Sandycove; to je městečko na jih od Dublinu, vlastně ještě dublinské předměstí na pobřeží, takové lázničky mořské, všude plno zeleně a krásných vil ve slohu georgiánském a viktoriánském, případně jiném, vždy stylovém. Pláž nikoli písečná, jak slibuje název, ale oblázková a moře samozřejmě studené, tak pro tuleně.
Jedna z věcí, na které se už Václava Havla nikdo nezeptá, je, jaký měl vztah k patronu svého příjmení, tedy k svatému Havlovi čili Gallovi. Bohužel ve Hvížďalově Dálkovém výslechu to není; a myslím, že ani jinde. Tipoval bych, že víceméně žádný (podobně jako Václav Klaus ke svatému Mikulášovi), ale přitom je pravděpodobné, že na to občas musel trochu myslet, a když šel někdy Havelskou ulicí kolem kostela svatého Havla, že ho to mohlo napadnout.
V Německu vyhlásili toho léta Páně 2022 dopravní komunismus, jenž vybudil mnohé šetřivé poutníky, aby křižovali veřejnými prostředky oblastmi Germánie za pouhých 9 eur na měsíc, tedy vlastně zadarmo. Já si pro své několikadenní potulky vybral hned to nejbližší Sasko, ale chtěl jsem se vedle známých míst (psal jsem tady o Torgau a Wittenbergu) podívat i kamsi bokem, do malých měst a na venkov, do těch opomíjených Zapadákovů, jejichž přitažlivost nelze jednoduše vysvětlit a sdělit, tak se o to ani nebudu pokoušet, třeba to vyplyne samo.
Důležitá otázka, kterou bych chtěl někomu položit, nejlépe asi profesorovi Hilskému, ale nerad bych ho tím teď v létě otravoval, je, byl-li princ Hamlet luterán. Kladl jsem si ji ve Wittenbergu, když jsem chodil jeho ulicemi a četl si na zdech domů cedule, kde bylo napsáno, kdo tu všechno studoval, což je impozantní výčet různých zjevů evropské vzdělanosti.
Město Torgava na Labi je slavné z fotografií, na kterých si podávají ruce američtí a sovětští vojáci, pod nimi jsou trosky mostu, který je rozlomený napůl, ale ještě stojí, takže k tomu setkání může dojít. Fotografie onoho „setkání na Labi“ jsou samozřejmě inscenované, vojáci se k němu postavili až druhý den po prvním kontaktu, k němuž došlo odpoledne 25. dubna 1945. Toho dne průzkumná hlídka podporučíka Williama D. Robertsona vjela bez boje do města, které bylo plné před Rusy utíkajících civilistů a vzdávajících se německých vojáků.
Litomyšl, to je český Výmar, město klasiků, kteří se tady, na rozdíl od toho Vajmaru, kam se Goethe a Schiller museli nejdřív dostavit, i rodili. Možná se tak dělo po vzájemné domluvě, aby pak mohli na sebe navazovat: nebýt rodáka Smetany, nebyl by nejspíš ani rodák Nejedlý, neboť by neměl k čemu přisát svá chtivá ústa, jimiž pak žmoulal géniův odkaz až do konce svého rozporuplného života. Smetana v Litomyšli žil ale jen prvních pět let.
Zatím se to ještě na zámku asi nevypráví, ale je docela možné, že když na noční park ve Vrchotových Janovicích dopadá třpyt úplňku, zjevuje se tam štíhlá secesně oděná žena, kterou doprovázejí dva opravdu velcí psi. Ta žena s nimi projde parkem, přičemž je patrné, že to tam dobře zná: nezakopne na svažitých cestičkách, nespadne do rybníka či močálu ani nenarazí do kmenu nějakého letitého stromu, nýbrž se jen tak lehce astrálně dotýká země, jak to přízraky dělají.
Nad Voticemi je vrch, na němž stojí osamělý javor, kterému chybí k dokonalosti jenom oběšenec. Na mapě se kopec jmenuje z nějakých důvodů Polský, ale je to vrch šibeniční, opravdu se tam popravovalo, ještě začátkem 19. století se tam prý nacházely lidské kosti. Čeněk Habart (1863–1942), autor monumentálního díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, uvádí několik morbidních historek spojených s tímto místem, třeba tu, jak se jedné květnové noci roku 1672 po popravě jakéhosi nešťastníka přikradl sem k šibenici myslivec Jan Mráz se svými pomocníky, odřízli oběšence, podělili se o provaz, na němž visel.
Na Konopišti žije medvěd Jiří, který byl zrovna zalezlý, ale odér čehosi zvířecího naznačoval jeho přítomnost. S chovem medvědů tam začal v roce 1897 arcivévoda Franz Ferdinand d’Este, ale chudáci medvědi mu zapáchali, tak je nejdřív přestěhoval dolů, do podzámčí, a pak po pár letech zrušil chov úplně, což se mu možná stalo osudným. Obnovili ho tady znovu roku 1935 pro radost turistů. Když tam pak za války sídlilo velení výcvikového prostoru SS, měli je medvědi sežrat, ale bohužel je to nejspíš nenapadlo.
Všechny kroky v Chemnitz vedou k Marxově hlavě, která se zdá zdálky menší, ale opravdu vynikne až zblízka. Není to busta, ale opravdu jen hlava, ovšem s hřívou a plnovousem, takže vypadá jako právě gilotinovaná a položená na sokl před publikum. To se před ní poprvé shromáždilo 9. října 1971, kdy tu čtyřicetitunovou a sedm metrů vysokou kebuli uprostřed Saské Kamenice odhalovali. Podle dobového tisku se tu sešlo tři sta tisíc (tedy celé město) pracujících a mládeže.
Když už jsem minule psal o Goethovi v Jeně, tak se musím také zmínit o Janu Kollárovi, jenž někdy býval slovanským Goethem nazýván. Těžko někomu vnucovat četbu jeho díla, ani já s ní neuléhám, ale před pár lety vydal Slávy dceru Martin C. Putna s obsáhlým komentářem a kniha je zcela rozebraná, kdo si ji tehdy neobstaral, tak už ji lehce nesežene, takže nějaký zájem o něj být musí.
Když bylo Johannu Wolfgangu Goethovi skoro 45, hodil za hlavu světodějné události a politiku, která ho přestala zajímat. Bylo to v roce 1793. Usoudil, že sledováním pomíjivého pohybu historie by jen ztrácel svůj drahocenný čas. Ten chtěl věnovat důležitějším věcem, především vědě, geologii, mineralogii, botanice, nauce o barvách a takovým opravdu podstatným věcem, a samozřejmě také tvůrčí činnosti, tedy literatuře, kterou v posledních letech zanedbával. Odjel tedy do Jeny. Já teď taky.
Potkal takhle jednou Karel Hynek Mácha přítele Macha a ten ho pozval do Benešova. Mach se chtěl Máchovi předvést v jedné roli ve vlastenecké hře Jana Nepomuka Štěpánka Čech a Němec, kterou tam nacvičili ochotníci, jenže se mu udělalo špatně, možná trémou, a tak to Mácha vzal za Macha, neboť roli studenta uměl shodou okolností nazpaměť. Mácha roli vyšvihl bravurně, snad i proto, že byl motivován přítomností sličné ochotnice.
Zaniklé město, vesnice, ba i osada, to je něco, co vždycky potěší srdce, oko a mysl melancholického romantika. A pochopitelně též archeologa, který se vždy zaraduje, když něco zanikne rychle a definitivně a neplete se tam nic jiného, díky čemuž si kope, dalo by se říct, v čisté hlíně. V téhle zemi zanikly poměrně nedávno desítky, či spíš stovky obcí, ale to bylo v pohraničí a ze známých důvodů. Něco jiného jsou zaniklá lidská sídliště, dokonce města ve vnitrozemí, která zmizela už dávno a nezůstalo po nich nic, nebo skoro nic.
Řidič autobusu byl sice Ukrajinec, ale stejně měl puštěnou nějakou strašnou českou stanici, kde se kvákání moderátorů střídalo s robotím hekáním, v nějž se proměnila pop-music. Mezi tím peklem se ale přece jen vyskytlo něco snesitelného, co neurotickým estétům (jako jsem já) nepůsobilo takovou bolest: vlastně se mi to i docela líbilo. Zpívalo se tam: „Proč jsi tak vzdálené, baroko? Lalala… pro oko… Zem, která nemá své nebe, ztratila sebe a zebe…“
V Bukurešti začínalo jaro a na Jarním bulváru (Bulevardul Primăverii) vyrašily pupence magnolií, jak se sluší na čtvrť, která se po jaru jmenuje: Primăverii, tedy Jaro – nebo možná Jarov. Rozkládá se na severu města, u jezera Herăstrău, na východ od vítězného oblouku (Arcul de Triumf), který si tam Rumuni postavili v rámci národního sebeuspokojení po první světové válce: je jen o trochu menší než ten pařížský a trčí poněkud bezprizorně na takovém větším kruháku, ze kterého vedou bulváry z města a do města.
Cesta do Bukurešti byla vlastně prodloužením únorové exkurze na Valašsko, o níž jsem psal v dílech o Rožnově a Valašském Meziříčí. Jádrem Rumunska je také přece Valašsko, stará Valachia, země Valachů, tedy románských obyvatel Balkánu, romanizovaných Dáků, k nimž se v průběhu složitých a nepřehledných dějin přidaly další elementy, ze kterých se pak poskládal rumunský národ.
