Archimedes chtěl pevný bod, aby pohnul Zemí, já potřebuju bod, abych někde začal. A v Irsku je takovým mým pevným bodem takzvaná Joyceova věž, což je bachratá rotunda na pobřeží v Sandycove; to je městečko na jih od Dublinu, vlastně ještě dublinské předměstí na pobřeží, takové lázničky mořské, všude plno zeleně a krásných vil ve slohu georgiánském a viktoriánském, případně jiném, vždy stylovém. Pláž nikoli písečná, jak slibuje název, ale oblázková a moře samozřejmě studené, tak pro tuleně.

Dojede se tam městskou pobřežní železnicí DART, jejíž vagony jsou světle zelené a příjemně rachotí na viaduktech, které tam jsou od poloviny 19. století, je to prý jedna z nejstarších železničních tratí na světě, z čehož je patrné, že tahle část Irska rozhodně nebyla zaostalá nebo odstrčená, Dublin ostatně poněkud mate, chcete-li si udělat trochu představu o Irsku, tak na ni nestačí.

Ta věž se jmenuje Martello Tower, stejně jako desítky dalších, úplně stejných, které na začátku 19. století nastavěli na plážích a skaliskách Irska Britové, když čekali na Napoleonovu invazi; ta nakonec nepřišla. Martello znamená italský kladivo a je to snad od toho, že ty věže byly vybavené nějakým mechanismem, který umožňoval pohybovat kanony a tím vítat nepřátelské lodě. Celé dějiny Irska jsou vlastně takovým čekáním na to, kdo se vynoří za obzorem.

Já tu byl potřetí za patnáct let, což vůbec neznamená, že jsem irskoznalec, ale něco to už přece jen naznačuje, třeba že mě ta země, mírně řečeno, uchvacuje... Tím, jak vypadá, jací tam jsou lidé, jaké má zvláštní a komplikované dějiny, jaké je tam světlo a počasí: mimochodem, polovinu z těch dní mlžnatě pršelo a od moře to foukalo tak studeně, že to v červenci vypadalo na říjen nebo březen. S tím se musí počítat. A při každé z těch cest jsem se na začátku nebo na konci ocitl u té věže, což nebyl záměr, spíš shoda okolností, možná přirozený magnetismus toho místa, které si vás přitáhne. Je to prostě místo, kde se dá s Irskem dobře začít, dalo by se říct, že je to irský omfalos čili pupek, neboť tak i ta věž vypadá, zvlášť svrchu, z ochozu, kde se nejen odehrává, ale přímo začíná asi nejslavnější literární dílo, které tahle země dala světu, Joyceův Ulysses, česky Odysseus.

První větu si vychutná i ten, kdo jí nerozumí: „Stately, plump Buck Mulligan came from the stairhead, bearing a bowl of lather on which a mirror and a razor lay crossed.“ V překladu Aloyse Skoumala: „Otylý, statný Tur Mulligan se vynořil ze schodů, nesl misku s mydlinami a na ní křížem přes sebe měl ležet zrcátko a břitvu.“ To je úvodní věta z té modernistické veleknihy, na kterou v Irsku, ale hlavně v Dublinu narazíte nějakým způsobem každou chvíli, nejen tak turisticky a výprodejově (jako v Praze na Kafku), zdá se mi, že opravdu i nějak upřímně a znalecky; samozřejmě že tam jsou bary a putyky à la Joyce a hlavní postavy Bloom a Dedalus a prodávají se tam různé cetky a trička (mj. s tou první větou) a na památečních místech jsou pomníky a cedule, ale v knihkupectvích je snad vždy joyceovský koutek a tam nejen několik vydání románu, ale vždy řada knih joyceologických a odysseologických, včetně podrobných průvodců tím labyrintem významů a symbolů, které začínají hned od první věty, od prvního gesta, kdy Buck Mulligan vystoupí na ochoz věže, pozdvihne misku s holením, přičemž paroduje katolickou mši: „Introibo ad altare Dei.“ – Přistoupím k oltáři Božímu, zanotuje (na tu dobu) blasfemicky. Jitřní vánek mu vzdouvá nepřepásaný župan a on přitom namydlenou štětkou žehná okolní přímořské krajině, která se ráno, víme, že je osm hodin, probouzí do jarního třpytu. Tak tedy začíná Bloomsday, mytický 16. červen, dublinský den pana Blooma, který se ale objeví až v druhé kapitole, ta první je mořská předehra s přáteli Joyceova alter ega, Štěpánem Dedalusem, tím mladým umělcem, který překope pravidla světové literatury. Každý rok se 16. června tedy u té věže scházejí v osm ráno joyceovci a odysseovci a předčítáním z knihy začínají svou pouť, která končí až pozdě v noci: správně by asi měla končit v posteli usínající paní Bloomové, kde jejím „proudem vědomí“ končí kniha. Jak takové setkání vypadá, si jen představuju, podle knihy by se tam měly k snídani podávat smažené skopové ledvinky, možná je to taková trochu výstřední turistická atrakce, u které jsou hlavně čumilové, ale možná se tady sejdou i ti, kteří k tomu mají svůj hlubší důvod, třeba ten, že je to tady opravdu pěkné a sotva pár kroků je moře, o kterém lze na druhé straně knihy nalistovat, že je to „The snotgreen sea. The scrotumtightening sea“. Což geniální Skoumal překládá jako „Soplivě zelené moře. Šourkostažné moře“…

Odyssea čtu průběžně a s velkými mezerami už přes třicet let, byly doby, kde jsem ho nosil v tašce, to slavné odeonské vydání z roku 1976 s obálkou Libora Fáry, vydání, které se obtížně shánělo, a kdo se k němu dostal, ten byl in. Nikdy bych netvrdil, že jsem tu knížku přečetl, vždy jsem u všech pokusů spolehlivě usnul (k tomu se přiznává ve svém eseji o Joyceovi i C. G. Jung), ale mám k ní jaksi hluboký respekt a úctu, jako má člověk k věcem, které jsou nad jeho možnosti, a přitom se jich může nějak dotknout… Když jsem si teď znovu přečetl tu první „věžní“ kapitolu, opět vidím, jak je zábavná a jak jí pomáhá, že člověk ví, kde se odehrává, a jak realistický byl vlastně Joyce spisovatel. Stále v ní šplouchá blízké moře, pod nohama skřípají škeble, oblázky s roztodivnými kresbami, ve kterých občas člověk může zahlédnout vlastní tvář, tlumeně chrupají pod ploskonohými končetinami. Kousek dál od věže vlny olizují se soustavnou pílí a odhodláním černé kusy skály, které obklopují zátočinu, a vytvářejí tak cosi jako malou lagunu. Jak se asi proměnila od časů, kdy to tady musel obhlížet Séamus Joyce, jak se někdy píše v irštině? Tady na tom místě se totiž vlastně s Irskem loučil. V té věži bydlel několik dní, píše se o šesti, v srpnu 1904, měsíc předtím, než odjel z Irska s Norou Barnacle, prý prostou, ale inteligentní pokojskou, se kterou se seznámil dva roky předtím, 16. června: proto tím dnem začíná Odysseus. To jsou známé věci z joyceovské malé násobilky. V té věži se tehdy odehrála noční dramatická scéna, když jeden z nocležníků vystřelil z revolveru do krbu, neboť tam prý viděl černého pantera, a panter, to je gnozeologický symbol Krista, jak jinak. „Být potmě s neznámým člověkem, který blouzní a kňourá, že zastřelí černého pantera. Ty zachraňuješ tonoucí. Já žádný hrdina nejsem. Jestli tady zůstane, tak se seberu a půjdu.“ A šel, prázdninový týden s přáteli skončil. Za čtrnáct dní odjel s Norou na kontinent, do Irska se vracel vždy už jen na chvíli. Když v osmapadesáti letech v Curychu poloslepý umřel, Nora prý řekla, že je škoda, že nebyl zpěvákem, měl pěkný hlas.

V ten den bylo docela pěkně, na irské poměry dokonce teplo (asi 23 stupňů), takže laguna byla obležená otužilým lidem, jejž jsem rád pozoroval: a přitom se zkusil vykoupat, přičemž jsem docenil eleganci slova „scrotumtightening“. Irové jsou národ antropologicky zajímavý a vhodný ke zkoumání. Tady na východě, a především v okolí Dublinu (v centru to nelze odlišit), převažují však typy spíš výrazně světlé či pověstně nazrzlé a dlouholebé, tedy somatotyp, který tu zanechali různí mořští nájezdníci, ať již to byli Vikingové, Normané či Anglosasové, kteří to tu ovládli. Jak postupujete na západ, přibývá keltských typů s hlavou kulatou či šišatou, s vlasy spíš tmavými a očima dobrácky a lišácky zakulacenýma. To si našinec připadá skoro jako doma, na jihočeské vsi. Okamžitě se s vámi dávají do řeči, přitom jim vůbec nevadí, že jim nerozumíte. Jsou neobyčejně milí a vlastně i pohostinní, jak jsem měl možnost poznat, byť za cenu několika legračních nedorozumění. Například když špatně pochopíte, co si můžete vzít z ledničky a udělat si z toho snídani. O tom příště.

Blog a výpravy (jiripenas.cz)