V Irsku, ale nejen tam, jsem s oblibou objednával hotely či ubytovny tak, aby k nim byla co nejobtížnější cesta. Třeba tři kilometry za městem nebo někde v polích nebo úplně na útesech. Prostě jsem vybíral třeba motoresty u výpadovek, takže když jsme tam utrmácení přišli, hostitelé, obvykle velmi milí lidé, nechápali, že si nepotřebujeme zaparkovat vůz. Když jsme se třeba po příchodu ptali v jedné velmi rozkošné samotě, kde bychom se mohli navečeřet, milá paní nás uklidnila, že restaurace je pouhých sedm minut cesty, což samozřejmě mínila vozem. Když pak viděla, že se tam nechystáme, vzdychla a nabídla se, že nás tam odveze.

To se odehrálo nedaleko, tedy vlastně daleko, od městečka Grange, odkud je monumentální pohled na irskou národní horu Ben Bulben. Ne však vždy, takže právě v ty dny z ní byla většinou vidět jen spodní část. Bylo zataženo a na pobřeží plném zrádných útesů a skalisek dorážel nezkrotný Atlantik, takže nebylo divu, že právě tady ztroskotalo několik korábů španělské Neporazitelné Armady (Armada Invencible), kterou v květnu 1588 poslal král Filip II. proti Alžbětě, neboť se domníval, že to bude snadná záležitost. Když se v září toho roku vracela výprava obloukem kolem Skotska a Irska zpráskaná a sedraná do vlasti, bouře si zahrála s pyšnými galeonami jako s bezmocnými skořápkami, takže vlny vyplavily na pláž prý na tisíc ubohých námořníků. Mrtvých, samozřejmě. Jejich duše tu poletují a ve výroční den ztroskotání (25. září) oživují turistický ruch.

Nutno dodat, že tehdy, v tom 16. století, místní gaelské obyvatelstvo fandilo spíš Španělům, což se možná moc nezměnilo. Nepoddajný irský duch je ostatně velké téma, já jsem ho chvíli studoval třeba právě v tom Grange, kde jsem pozoroval na hřišti zápas v irském fotbale, jenž se hraje rukama (i nohama), je to něco mezi ragby, házenou a vybíjenou a podstatou je krvavá urputnost, takže zápas obvykle končí zásahem zdravotní pohotovosti. Aspoň si to tak představuji.

Irové své války vedli s romantickou vášnivostí, trochu v tom připomínají Poláky, se kterými mají (či spíš měli) společnou katolickou víru, v každém případě jsou to ideální předpoklady, aby se o nich pak zpívaly teskné balady. Teď mi zrovna za zády zní rebelské písně v podání kdysi slavné skupiny Dubliners, což byli takoví zarostlí chlapi, kterým je už je přes osmdesát, pokud tedy žijí. CD jsem si koupil v jednom obchodě se suvenýry, do kterých vždycky rád chodím, neboť se tam o zemi mnohé dovíte. Dokonce bych řekl, že jaké suvenýry, taková země. Ty irské jsou dobré v tom, že se dají prakticky používat, to se zdaleka o každé zemi říct nedá. Třeba irské svetry, šály, rukavice, deky, to se vyloženě hodí... Nesou znaky zcela irské, dokonce vám dají certifikát, že jsou z jejich ovcí, v tom budete v Praze za fešáka.

Mimochodem, nejpodivnější válka irských dějin se odehrála tady na západě, u Sliga, a vedla se o knihu, tedy o autorské právo. Šlo o to, že svatý Kolumba, který tehdy ale ještě nebyl svatý a jmenoval se Columcille, opsal bez dovolení žaltář, který patřil svatému Finianovi. Prováděl to tajně, v noci, ani si u toho nemohl svítit svíčkou, tu mu nahrazovalo pět prstů levé ruky, které mu svítily jako drobné baterky. V tom se tedy svatost již projevovala. Nicméně takové počínání způsobilo nevoli, Finianovi muži si to nenechali líbit, opisovače chytili a přivedli před krále Diarmaita, který vyřkl první pravidlo týkající copyrightu: „Každé krávě patří její tele, každé knize její opis.“ Bibliofil vytáhl proti Finianovým mužům do boje, v bitvě jich tři tisíce zabil, pak musel jako výraz pokání obrátit na křesťanství tři tisíce duší, kvůli čemuž odplul do Evropy a vrátil se jako svatý Kolumba. Kromě něho existuje ještě svatý Kolumbán, což byl taky Ir a mnich a žil ve stejné době. Dost se to všechno plete. Ta bitva o autorské právo se měla konat v roce 561.

Ale bylo nutné se pohnout dále na sever, do krajin ještě divočejších. Veřejná doprava v Irsku jezdí, i když nikoli bez chyb, asi jako u nás. Základní rozdíl je, že se jezdí vlevo, takže vám nejdřív ujede několik autobusů před nosem, než vám dojde, že čekáte na špatné straně. Ale nakonec se vám to podaří, takže vyrazíte podél pobřeží, které je po celé délce úchvatné a plné zálivů a pořád se vynořuje něco jiného, nějaký záhyb a útes a skála a pláž. A to je lemováno zelenými pastvinami, na kterých se pase dobytek, který vypadá šťastně. Sem tam stojí nějaké stavení, které s tou krajinou obvykle splývá a ladí, je zásadně barvy bílé, většinou čerstvě natřené, ctící tradici a kolorit. Tím se civilizace odlišuje od necivilizace, že i obyčejní lidé vědí, co mají stavět, jak to má vypadat a jakou to má mít barvu: když se vrátíte do flekatých Čech, uvědomíte si, jak jsme v tomhle úplně vedle. Ale najdou se tu i místa, která snesou kritiku, třeba v pobřežním městě Bundoran jsem se lehce pohádal se svou oponentkou, které se nelíbilo, že je tam moc kasin a heren a že výhled na pláž prý hyzdí ruské kolo a že vůbec to tam vypadá jak někde na pouti. Vyvrcholilo to sporem o krámek se zmrzlinou, který se jí jevil jako totální kýč, byl pěkně lesklý a růžový a holky, které tu zmrzlinu nabíraly, měly velké výstřihy, předpokládám, že slovanského obsahu. Já jsem hájil právo irské pracující třídy na letní lidovou zábavu, třeba i pokleslou, a oceňoval jsem, že jsou všude odpadkové koše. Za to jsem byl nazván páprdou a politován. Ve městě Donegal, kam jsme dojeli posléze, náš spor utichl, neboť město působilo vlídně a vyrovnaně, starý hrad v rohu náměstí vypadal jak netopýr a dýchal hrozivými dějinami. Dočetl jsem se, že město a hrad byly sídlem mocného klanu O’Donnellů, který sehrál jakousi úlohu v irských dějinách. Pod hradem tekla jakási divoká řeka, v druhém rohu toho náměstí byla restaurace, kde měli fotografii, jak z ní vychází princ Charles s Camillou, z čehož lze soudit, že to s tím nepřátelstvím k Angličanům nebude tak horké. Na to jsme si připili guinnessem: for strength.

Další směr výpravy nás pak vedl na západ, do hlubin hrabství donegalského, do míst „gaeltacht“, kde se prý dá zaslechnout živá irština, avšak asi podobně, jako se dá zaslechnout slavík či zahlédnout tetřev. Vědom si té vzácné příležitosti cvičil jsem dlouho jazykolamnou výslovnost vesnice Glencolmcille, kterou jsem chtěl předvést při zakoupení jízdenky: vyslovuje se to myslím zhruba „glenklmklaj“, ale když jsem stanul před řidičem, vydal jsem jen zvuk podobný mlasknutí, takže jsem mu raději ono místo až na samém konci světa ukázal v mobilu. Cesta byla krásná, jak si to jen lze představit, autobus však jel po celou dobu po levé straně, což bylo poněkud znepokojující. Dost to navíc házelo a chvílemi to vypadalo, že se musíme zřítit z útesů do vln, čehož budou svědkem jen všudypřítomné ovce, které se nějakým zázračným způsobem byly schopny udržet i na kolmé skále. Autobus spadne, moře ho pohltí, ony zabečí. Minuli jsme pak několik rybářských a možná i velrybářských osad, několik základen atomových ponorek a pak jsme konečně vjeli do míst, kde už nebylo nic, jen moře a vřesoviště a rašeliniště, což nevím, čím se liší. Cestující už skoro všichni vystoupili a my jsme pokračovali dál, projeli jsme onou vesnicí s nevyslovitelným jménem a jeli ještě dál a pak se zastavili u útesu. Řidič se na nás obrátil a řekl, že to je konec cesty. Naše ubytovna se jmenovala Áras Ghleann Cholm Cille, což bylo zcela nad mé možnosti to foneticky jakkoli pojmout. Vedla k ní cesta kolem útesů, které suchozemce naplňují úžasem, hrůzou a nadšením. Moře v hloubce pod námi bylo omamně modré, ale když naráželo na osaměle vystupující skaliska, barvilo se do barvy smaragdové, přičemž vytvářelo jakési elipsovité ornamenty, které budily chuť se do těch vln vrhnout. Jen silou vůle jsem se držel, neboť jsem měl odpovědnost i za svou spolucestující, jež podléhala podobným pocitům.

 https://www.jiripenas.cz/fotoblog/