Litomyšl, to je český Výmar, město klasiků, kteří se tady, na rozdíl od toho Vajmaru, kam se Goethe a Schiller museli nejdřív dostavit, i rodili. Možná se tak dělo po vzájemné domluvě, aby pak mohli na sebe navazovat: nebýt rodáka Smetany, nebyl by nejspíš ani rodák Nejedlý, neboť by neměl k čemu přisát svá chtivá ústa, jimiž pak žmoulal géniův odkaz až do konce svého rozporuplného života. Smetana v Litomyšli žil jen prvních pět let, a když mu ještě za života odhalovali v roce 1880 pamětní desku na rodném domě, tak si nepamatovali, kde se vlastně narodil, a místo na pivovaře mu ji odhalili na jiném domě na náměstí, kde sice taky bydlel, ale až od dvou let. Také s pomníkem, který stojí od roku 1924, kdy se slavilo sto let od toho narození, před hospodou Slunce, byla potíž, protože když Štursovu sochu, která se tak nějak zvláštně kroutí, uviděla dcera Božena, údajně pravila, že takhle tatínek nikdy nestál. Štursa se o rok později v ateliéru zastřelil, i když asi kvůli něčemu jinému.

Ale jinak stěží najít jiné město, kde by se mohl geniální Bedříšek lépe narodit a kam by se víc hodil. Litomyšl, to je symbolická vlast Čechů v malém, to je ráj národa a defilé národní roty. Friedrich Smetana, Rettigová Majdalena Dobromila a její nadívané husy na náměstí, samozřejmě Němcová, ta tady roku 1839 porodila syna Karla, nakonec zhasínala v komoře, na místě, kde teď stojí hotel Zlatá hvězda. A pochopitelně Jirásek, který sem nastoupil jako mladý kantor, zůstal tady čtrnáct let, nakonec skončil jako bronzový stařec na bytelném fotelu, ze kterého lapá po molech, protože Praze, pro kterou Vincenc Makovský původně sochu udělal, se zdál příliš strašidelný. A ještě bych připomněl profesora Arna Nováka, který se tu narodil své „vznešené matce“, jak jí říkal, Teréze, jež se až po příchodu sem, kdy se v roce 1876 provdala za gymnaziálního učitele Nováka, rozhodla pro to, že se stane Češkou a českou spisovatelkou, neboť se tu dost nudila. A taky sem chodil do školy můj oblíbený spisovatel Jiří Šotola, takže když se v jeho knížkách nějaká postava otlučená životem a trmácením objeví v Litomyšli, tak to vždy znamená, že už může v klidu umřít, že už je doma. Jako tady umřel Haškův kumpán Zdeněk Matěj Kuděj.

V Litomyšli by se chtěl narodit každý… To takový Richard Wagner, rodák z kupeckého Lipska, si musel složitě hledat Bayreuth, aby v něm našel ideální místo pro provozování svých mytologických opusů, Smetana měl pro své líbeznosti osudově danou svou Litomyšl, i když to za svého života ještě moc nevěděl. Dost pro to udělal právě onen zlovolný děd Nejedlý, který se do toho vložil se svým nezdolatelným espritem: festival Smetanova Litomyšl byl v počátcích jeho dílem, což je potvrzením dialektiky, že všechno zlé může být k něčemu dobré.

Takže když se člověk na Smetanově Litomyšli ocitne, je to trochu zásluha i Zdeňka Nejedlého, což neznamená, že mu musí jít položit květiny k pomníku, který tam stojí od roku 1978, kdy měl Zdeněk Nejedlý sté narozeniny: zemřel v roce 1962, to mu bylo osmdesát čtyři. Ten pomník od režimního sochaře Jana Hány je slavný tím, že se o něj leta vedou takzvané spory, ale ještě víc tím, jak byla věc, aspoň tedy prozatím, vyřešena, a to brzy po začátku těch sporů, v roce 1992. Usneslo se, že se pomník nechá stát a doplní se cedulí, která by mohla být vzorem skoro pro každý podobný případ. Že se sdělí, že onen nešťastník „rozmnožil i poškodil kulturu českou, přinesl úhonu i poctu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky“. K té věci nedávno vyšla zajímavá knížka místního historika Martina Boštíka, který se v jiné knize, nebo spíš v brožuře, zabýval případem litomyšlského monstrprocesu Stříteský a spol., kdy v roce 1950 poslala komunistická justice skupinu studentů bývalého piaristického gymnázia na souhrnných 220 let do vězení, přičemž rektorovi litomyšlské koleje páteru F. A. Stříteskému hrozil trest smrti, nakonec dostal let pětadvacet, odseděl si jich do amnestie v roce 1960 deset. A když se rodiče těch odsouzených studentů, z nichž někteří znali Zdeňka Nejedlého osobně, snažili k němu dostat a poprosit o přímluvu, nechal jim prý profesor vzkázat, že reakce musí být zničena „jako klubko zmijí“. A v těch samých letech se Nejedlý již těší ze svého díla, z festivalu Smetanova Litomyšl, pravidelně ho navštěvuje, chodí na koncerty a na operní představení, pro která je zřízen amfiteátr na zámeckém návrší. Bydlívá v hotelu Zlatá hvězda, po snídani se prochází po městě a pak se staví v piaristickém kostele Nalezení sv. Kříže, kde si rád zahraje na varhany, což uměl obstojně.

Prostě v Litomyšli se cítí dobře každý. Je to ostatně známá věc, něco zvláštního v ovzduší litomyšlském být musí. Kdysi jsem se o tom bavil s Petrem Šabachem, bylo to ráno na snídani v penzionu Paseka na náměstí, a tento spisovatel zvláštního druhu, mezi pojídáním míchaných vajíček, jež zapíjel pivem, pravil zhruba toto: „V Litomyšli se podařilo to, o čem mluvil Havel, když mluvil o občanské společnosti. To jde v podstatě o to, že se sejde banda opilců, vytahují se mezi sebou, co by mohli udělat, pijí u toho, machrují jeden před druhým, pak se pro něco nadchnou, tak se ožerou, jdou spát, ráno, když vystřízliví, je jim už blbý to vzít zpátky, tak jim nezbývá nic jinýho než to opravdu udělat. A pak se zase scházejí, dávají tu věc dohromady, zase u toho chlastají, takže je zase něco napadne a tak dál, a tím se buduje ta občanská společnost.“ To bylo v roce 2012, když se v Litomyšli konala jakási slavnost či co, Lázně ducha se to pojmenovalo, já tam tehdy byl díky tomu, že jsem znal Ladislava Horáčka, který jako pilíř té občanské společnosti stál i za tímhle původně pijáckým nápadem, jenž je už i zanesen do análů. Horáček byl Šabachův nakladatel a kumpán, a ovšem také litomyšlský buditel, který se sem dostal ale až po roce 1989, což je dlouhá historie. Já se k ní připletl tím, že jsem si na rok sedl v roce 1990 na Horáčkovo místo v jednom pražském nakladatelství, ze kterého on odcházel, aby založil svou Paseku.

A první knížka, kterou tam vydal, byl Váchalův Krvavý román; ten má s Litomyšlí jakousi souvislost, o které Horáček, Pražák z Vinohrad, ale nevěděl, ale na niž ho po vydání upozornil literární historik Martin Machovec, který mu napsal, že ono Portmoneum, o kterém je v Krvavém románě zmínka, existuje v Litomyšli a je ve strašném stavu a mělo by se zachránit. Když nalistujeme Krvavý román, tak tam čteme, že „Portmoneum je něco podobného jako pražský Faustův dům, křížený s Rudolfinem. Obývá jej hrabě Portomon s podivuhodným psíkem Čiperou. Je to vzácný druh chrta tak tenký, že i skrze klíčovou dírku skorem proleze. Ten hrabě je dosud svobodný, protože ženitba je mu úředně zakázána z důvodů bezpečnostních a mravních. V tom domě totiž, jejž hrabě obývá, v každém koutě a na každé zdi namalováno jest nějaké strašidlo, příšera nebo ďábel, takže už lidí mnoho zbláznilo se z toho.“

Tato pasáž tedy zavedla Horáčka do Litomyšle, kde spatřil zpustlý domek ukrývající šílené malby jeho gurua Váchala a pojal ideu tento skvost české psychedelie zachránit. Seznámil se se starostou Miroslavem Brýdlem, postavou dnes již také řekněme legendární, padli si do oka a tím začali onen dům, jehož dvě místnosti Josef Váchal v letech 1920 až 1924 vymaloval na první pohled fantazmagorickými, ale přitom smysl dávajícími výjevy, zachraňovat. Co vydělal na knihách, vrazil Horáček do oprav. K tomu se svými kumpány založil rovnou restaurátorskou školu, které sloužil domek jako ateliér a učební pomůcka zároveň. Během toho se napůl přestěhoval do Litomyšle, kam za ním jezdila celá jeho kamarila, přičemž někteří tu rovnou také zůstali, jako manželé Švehelkovi, kteří mají knihkupectví na náměstí, kde jsem je po čase mohl pozdravit. Bohužel už nikoli Láďu Horáčka, který umřel v létě 2015, Petr Šabach dva roky nato. A Litomyšl zůstala jako svědek toho, že se to všechno stalo.

Blog a výpravy (jiripenas.cz)