Všechny kroky v Chemnitz vedou k Marxově hlavě, která se zdá zdálky menší, ale opravdu vynikne až zblízka. Není to busta, ale opravdu jen hlava, ovšem s hřívou a plnovousem, takže vypadá jako právě gilotinovaná a položená na sokl před publikum. To se před ní poprvé shromáždilo 9. října 1971, kdy tu čtyřicetitunovou a sedm metrů vysokou kebuli uprostřed Saské Kamenice odhalovali. Podle dobového tisku se tu sešlo tři sta tisíc (tedy celé město) pracujících a mládeže, kteří vyslechli projev prvního tajemníka SED Ericha Honeckera, který se právě v tom roce vydral do čela partaje a státu. Pak všichni provolali slávu marxismu-leninismu a Sovětskému svazu a pak si dali asi bratwurst. Všechno je to pryč, jen ta lebka tu straší dál.

Tehdy se Saská Kamenice už skoro dvacet let jmenovala, jak ji známe my, trochu starší a pokročilí, tedy Karl-Marx-Stadt. Na její omluvu nutno říct, že k tomu přišla vlastně náhodou a obyvatel města se nikdo neptal. Původně se po Marxovi mělo jmenovat jiné východoněmecké město, to se tehdy stavělo v Lužici, dnes se jmenuje Eisenhüttenstadt čili Město železných hutí. Jenže právě v březnu 1953, pár dní předtím, kdy se to mělo k sedmdesátému výročí Marxovy smrti (14. března 1883) stát, natáhl bačkory Stalin, a protože východoněmečtí soudruzi nehodlali lézti Rusům do zadnice o nic méně než komunisté třeba u nás, rychle si to své sídliště pojmenovali Stalinstadt. Takže Marx byl zase volný.

A tak se soudruzi ze Saské Kamenice chopili iniciativy a požádali ústředí v Berlíně, zda by jméno „největšího syna německého lidu“ nemohlo nést jejich rozbořené město. Což se tedy stalo. Marxova hlava se přikutálela tedy až posléze, až když se město, které bylo v březnu 1945 z osmdesáti procent zničené britskými bombami, postavilo do podoby velikánského vzorového sídliště, ideálního města nového Německa, které se hlásilo ke klasikům, i když je otázka, jestli ti by se hlásili k němu. Marx, ten zápaďák z Trevíru a od Rýna, v Chemnitz nikdy nebyl a představa, že někde trčí jeho obrovská bronzová hlava, by mu přišla možná poněkud pekelná. I když kdoví… A další skutečností bylo, že hlava byla darem od Sovětského svazu, jejím konstruktérem byl zasloužilý tvůrce patetických velesoch Lev Jefimovič Kerbel (zemřel roku 2003), který původně navrhoval obrovskou Marxovu sochu se vším všudy, jenže tam byla ta potíž, že by z ní byly nejvíc vidět boty, takže zbyla jen hlava, protože o tu koneckonců šlo. Za ní se pak ještě přidělal obří reliéf s utopickým (naštěstí) heslem Proletáři všech zemí, spojte se, což už bylo dílo německých soudruhů.

Po roce 1989, když se město už zase jmenovalo Chemnitz, se chvíli diskutovalo, jestli to nesundat, ale pak se došlo k tomu, že nikoli, že už je to symbol města a atrakce a že koneckonců Marx vlastně za „to“ nemůže, nebo jen částečně a je to jiný případ než Leninové, kteří se ve východním Německu sundávali. Karl-Marx-Stadt se z příkladného socialistického města stal spíš takovým chřadnoucím městem německé transformace, sice opraveným a ekologizovaným, ale v něčem umrtveným a vysíleným: má tu být nejnižší porodnost v Německu, což možná znamená i na celém světě, čemuž by se třeba divil i Marx. Neboť Chemnitz, ten „saský Manchester“, byl za jeho časů městem průmyslového proletariátu a proletariát dostal ve starém Římě své jméno od toho, že mají jen „proles“, tedy potomstvo, což je jediné, čím přispívají obci. Takže nyní se zdá, že jediným proletariátem jsou v Německu muslimští přistěhovalci, které naopak bez dětí neuvidíte, matky v šátcích výjimečně táhnou jen jedno dítě, spíš tři nebo čtyři, což poněkud naznačuje budoucnost Germánie. Ale takový je běh světa a za ten si vždycky mohli lidé sami, s tím ani marxisti všech možných druhů nic nesvedli. A přitom jaké ti měli ambice.

Saská Kamenice samozřejmě není jen Marxova hlava, je to třetí největší město v Sasku a Sasko je zajímavě rozvinutý kout Německa, takže rozvinutá je i Kamenice, jež se skládá z mnoha částí, například ze čtvrti Rottluff, kde se narodil klasik moderny a expresionismu Karl Schmidt-Rottluff (1884–1976), člen skupiny Die Brücke, jejíž sytě barevné obrazy rozsvěcují sály každého pořádného německého muzea umění, tedy samozřejmě i Kunstsamlungen Chemnitz. To by neměl vynechat nikdo, kdo má rád takové věci jako německý romantismus (mají tam několik krásných obrazů Caspara Davida Friedricha a dalších mistrů) a německý expresionismus a německý symbolismus a německý štrúdlismus a koláčismus, který si tam lze dopřát v galerijním kiosku. Jinak se tu nebudu vyčerpávat popisem města, kam řada Čechů jezdí na vánoční trhy. Takže pro pořádek, je jedna radnice renesanční, druhá ve stylu saského art deco, tam mají v zasedací místnosti triptych od symbolisty Maxe Klingera, jmenuje se Práce – Blahobyt – Krása, maloval ho za první světové války, v naději, že to jednou zase všechno přijde. Stará radnice má hezký renesanční portál, na jedné straně Judith řeže hlavu Holofernovi, na druhé si Lukrécie vráží dýku do hrudi. A tak dále. Snad bych ještě doporučil obejít Zámecký rybník (Schlossteich), který je kousek od centra, a na návrší tam stojí městský zámek, od něhož je pohled na horizont toho města, odkud je Katarina Wittová, jejíž dokonalá stehna byla nejsilnější a poslední zbraní dodělávající NDR. Ale to už je také dávno, že si na jejich účinek pamatujeme jen my, starší a pokročilí. Jinak si tam nechali od slavného Francouze Daniela Burena umělecky nasvítit teplárenský komín, což v noci vypadá opravdu velmi impresivně, jen to člověk musí vědět, aby se šel podívat a ocenil to.

Doporučit lze však ještě něco jiného, třeba nenáročný výlet z Kamenice na zámek Augustusburg: ten je takových patnáct kilometrů od města a už tam začínají Krušné hory, jejichž je ten zámek prý korunou nebo perlou, jak se píše v propagačních materiálech. Je to pěkný kus renesančního zdiva, jež se vyšplhalo na kopec a celý ho zalehlo. Nechal si ho postavit v polovině 16. století jako lovecký „zámeček“ saský vévoda August, ale spíš připomíná pevnost, ze které by se dala ovládat půlka Saska. Onen August, vládce jeho albertinské části (Sasko se koncem 15. století rozdělilo na albertinskou a ernestinskou část), byl další z těch tlustých mocnářů, které portrétovala rodina Cranachova. Poznáte ho spolu s bratrem Moritzem (ten si nechal postavit známější Moritzburg, kde se točily Tři oříšky pro Popelku), že byli zrzaví a nosili bradky a barety a jejich světle modré oči mžouraly jaksi mdle, a přitom lišácky do složitého světa, do kterého se právě tady v Sasku poprvé zakousla Lutherova reformace. Zde na kopci si vybudoval skvostnou rezidenci, která mu sloužila jako „splendid isolation.“ Soustava bíle zářících paláců se třemi nádvořími a honosnými portály, zvonicí s hodinami a přebujelým saským znakem, v jehož základu je erb Wettinů, té asi nejstarší a nejvytrvalejší evropské dynastie, jejíž potomci dosud vládnou ve Spojeném království a v Belgii, což možná nevědí všichni ani tam.

Na Augustusburg je z mnoha stran velkolepý pohled, jen ne z té strany od Kamenice, odkud jsem přijel vlakem: ten vlak jede pak až do Vejprt, ale tady se vystoupí na stanici Erdmannsdorf, odkud vede lanovka (Drahtseilbahn) do Augustusburgu: zavedli ji tam už roku 1897, ale ten den, kdy jsem tam byl já, zrovna nejezdila, takže mi nezbylo nic jiného než se vydat podél drátů pěšky, ve směru šipky, která ukazovala snesitelných 1,7 kilometru. Cesta se změnila v ostré stoupání, jež se projevovalo stále větším hekáním a funěním a nakonec už úplným upoceným vzdycháním, jež jsem nevydával pouze já, ale i hlas, který se zprvu vyjadřoval o obtížnosti výstupu pohrdavě. Nakonec i on se vysíleně sotva plazil, takže když konečně spatřil zářivou bělobu skvostné saské renesance, pronesl jen Damned, jak to znal z knih nejslavnějšího Sasa, také Karla, ale Maye. Ale o něm zase někdy příště.

Blog a výpravy (jiripenas.cz)