Pane prezidente, promiňte, že ruším, ale už budeme v Táboře. Ráčíte pozdravit vděčné občany slovutného města Žižkova? zeptal se tajemník staršího muže, jenž podřimoval v kupé vlaku, který si to šinul zasněženou krajinou jižních Čech, řekněme někde u Plané nad Lužnicí. – Muž se zatvářil rozmrzele, nasadil si cvikr a pravil: Tož já ale nevím, co bych jim tak řekl. Už mě ta cesta zmáhá, na nějaké velké historické výklady nemám moc chuti, navíc je zima, sněží, musím se šetřit do Prahy, tam mě prý budou čekat sokolové a Jirásek… Poslouchejte, projedeme tím Táborem, nezastavíme, omluvíme se pak třeba, že jsem spal… – Ehm, pane prezidente, to budou občané zklamaní, řekl tajemník, oni napekli koláče, chtějí vám dát čestné občanství, napodobeninu palcátu a kopii Husova hrnečku, co našli na Kozím hrádku… Kdybyste aspoň něco krátce zmínil, třeba že jsme všichni husiti, a pak něco, jak jsme tři sta let trpěli, ale teď už nebudeme, a potom se omluvíte, že máte nabitý program a už musíme jet. – Hmm… Program. Poslyšte, co kdybych řekl, že Tábor je náš program? To je dobré, ne? Tož a máme to.

A tak se také stalo. Vlak zastavil, Tomáš Garrigue Masaryk, vracející se 21. prosince 1918 do vlasti, vystoupil na peron a pravil nadšeným a pak i překvapeným občanům z města a okolí: „Tábor je náš program“. – Pak zamával a odjel. Zůstala po tom hádanka, co tím myslel, a cedule na táborském peronu. Ta je tam dosud. Za socialismu bylo prý Masarykovo jméno překryté palcátem, takže tomu šlo rozumět ještě o trochu míň. Ale asi to nikomu nevadilo. Mimochodem, stálo by za to tu desku občas utřít. Asi by stačil hadr a teplá voda.

To však není všecko, co se na táborském nádraží přihodilo. Čtyři roky předtím se na něm nedobrovolně ocitl jiný český velikán, svým způsobem Masarykův antipod a taky předchůdce, možná by se dalo říct prorok. Totiž Josef Švejk. Ten sem ovšem přijel, spolu s nadporučíkem Lukášem, z opačného směru, tedy od Prahy a Benešova, a jejich cílem byl 91. pěší regiment v Českých Budějovicích. Jak ví každý čtenář té základní knihy českého osudu, po cestě Švejk nejdřív způsobil konflikt s holohlavým generálem v civilu von Schwarzburg, když počal přednášku o tom, že plešatost zaviňuje duševní pohnutí v šestinedělí, a pak na chodbičce zatáhl zřejmě nechtěně za ruční brzdu. Byl tedy vysazen z vlaku a ocitl se na táborském nádraží. Tam, jak se lze dočíst na začátku druhého dílu Haškovy epopeje, nejdřív způsobil srocení občanů, pak za něj jeden dobrý muž, zajisté táborský občan, zaplatil pokutu a dal mu ještě peníze na vlak do Budějovic. Peníze však Švejk propil spolu s maďarským vojínem v nádražní restauraci, a když ho tam pak zastihne vojenská hlídka (Švejk jejího rakouského velitele osloví „miláčku“), znovu je předveden na nádražní vojenské velitelství, kde celou historii převypráví zuřivému poručíkovi, jenž mu nakonec poručí, aby si koupil lístek do Budějovic a okamžitě zmizel, jinak s ním zatočí. Jenže Švejk samozřejmě nemá peníze ani dokumenty, tak je do Budějovic poslán pěšky. Švejk se vydá tmavou zasněženou nocí místo na jih k Budějovicím pořád rovně na západ. Tím začíná slavná Švejkova budějovická anabáze.

Tak tohle se stalo během čtyř let na táborském nádraží. Otázka je, zda ta dvě krátká nádražní zjevení, nejdřív Švejkovo, pak Masarykovo, spolu souvisejí. Masaryk nepochybně o výskytu, ale ani o existenci Švejka, natož pak na táborském nádraží, v těch slavných dnech zrození samostatného státu nevěděl. Ani nemohl, Hašek byl ostatně v té době zástupcem vojenského velitele města Bugulmy a odpovědným bolševikem, de facto zrádcem národa. Když se pak Masaryk o asi nejslavnější literární postavě zrozené z českého materiálu, tedy o Švejkovi, dověděl, veřejně ji nekomentoval, až z roku 1928 pochází jeden jeho nepodepsaný článek: je to polemika s Viktorem Dykem, který Švejka nenáviděl, čímž přispěl k tomu, že TGM se Švejka zastal. V soukromí se o románě mohl bavit třeba se synem Janem, který Švejka miloval, i Haška, ale lze si představit, že tatovým oblíbencem ta mravně neuchopitelná postava asi nebyla. Setkání Masaryka se Švejkem nebo s Haškem (představme si, že by Hašek v roce 1923 neumřel, proslavil se a pak trochu „normalizoval“ a Čapek by ho zval mezi pátečníky) je tedy sen, ale bylo by to docela zajímavé, takové absurdní dokudrama, lze se divit, že ho ještě nikdo nenapsal, pokud tedy vím.

A dějištěm by mohlo, tedy muselo, být táborské nádraží. Z jedné strany by se blížil vlak s Masarykem, proti němu by stál vlak s nadporučíkem Lukášem, ve kterém Švejk zatáhl za brzdu. Šlo by o dvě časová pásma a o posun čtyř let, ale to by se nějak důmyslně vyřešilo, třeba by válečná léta nějak zázračně Švejk prožil v té nádražní hospodě, tam by nekonečně pil pivo a vedl konverzaci s maďarským vojákem, který by pořád opakoval to samé: „Három gyermek, nincs ham, éljen!“ a Švejk by na to odpovídal: „Jen pij, kluku maďarská, chlastej! Vy byste nás tak nehostili…“ Nebo spíš by se mohl v nedopsaném čtvrtém nebo v neexistujícím pátém díle demobilizovaný či třeba invalidní Švejk ocitnout v prosinci 1918 znovu v Táboře na nádraží a být u toho, když ten pan profesor, mimochodem moc učený člověk a fešák, on o něm věděl od vrátnýho z jednoho podniku pro pány, kam chodil před válkou, vystoupil z toho vlaku a pronesl to o tom programu v Táboře. A Švejk by to slyšel a pak by pokýval hlavou, že tomu sice moc nerozumí, ale že takoví pánové vždycky dobře vědí, co říkají, protože oni nikdy nemluví jen tak nadarmo a vždycky je za tím nějaká vznešená myšlenka, o které obyčejný člověk nemá ani ponětí. A tím se právě taková myšlenka pozná. A vrátil by se pak k pivu a čekal by, až co jeho autor Hašek vymyslí a kam dál posune děj.

My samozřejmě víme, nebo spíš odhadujeme, co tím zhruba Masaryk myslel: že je před Čechy (před katolickými Moravany a Slováky už moc ne, natož před Maďary a Němci) úkol demokratizační a sociální a že ten program zosobňuje husitský Tábor, který byl v onom roce 1918 asi hlavně vyhladovělý a vyčerpaný a také zvědavý, co mu ta nová republika přinese. A většina asi o žádné extra společenské experimenty nestála, což neznamenalo, že by se mezi obyvatelstvem vyskytovalo málo radikálů, kteří by opravdu chtěli se starým světem úplně skoncovat a na jeho troskách začít nějak jinak, i když stěží jako ti táborité tady asi kilometr a půl od nádraží, kde Tábor na jaře 1420 založili. Ale něco se zřejmě z toho vlaku, když v Táboře zastavil, říct muselo, podobně asi jako když Havel řekl, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, byť to je menší hádanka, ale přesto s tím bylo taky dost nedorozumění a polemik. Možná se pak Masaryk vrátil do kupé, tajemník ho servilně pochválil, hezky jste to řekl, pane prezidente, ale Masaryka napadlo, že jim spíš měl popřát radostné Vánoce, které budou už za pár dní, jenže už bylo pozdě a vlak už se blížil k Benešovu.

Tak tohle je díl věnovaný táborskému nádraží… To teď působí dost omšele, zanedbaně, ba přímo olezle, ale to je známá česká norma, nevábnému stavu českých nádraží se nikdo nediví a ani tzv. modernizace na tom většinou nic nezmění, spíš to zhorší. Člověka napadá, jestli to takhle bylo vždycky, nebo je to až úpadkem veřejných prostor, který nastal nejdřív se socialismem, kdy to začalo být všem jedno, a už zůstalo dodneška, kdy se k tomu přidala změna životního stylu, není čas a asi ani chuť na vysedávání v nádražních restauracích čili nádražkách, které skoro už všude zanikly, což by se možná líbilo Masarykovi, ale Švejk by z toho byl zmatený a vůbec by to nechápal a považoval možná za horší katastrofu než celou světovou válku. A tak z těch dob zůstala zaprášená deska s nápisem Tábor je náš program, s čímž lze souhlasit, a když třeba odtud odjíždějí o prázdninách děti někam na tábor, tak to souhlasí úplně. Takže ano, Tábore, ahoj!

V příštím díle se ještě vrátíme k exkurzi, která na nás čeká někde u Bechyňské brány.

Blog a výpravy (jiripenas.cz)