Na Konopišti žije medvěd Jiří, který byl zrovna zalezlý, ale odér čehosi zvířecího naznačoval jeho přítomnost. S chovem medvědů tam začal v roce 1897 arcivévoda Franz Ferdinand d’Este, ale chudáci medvědi mu zapáchali, tak je nejdřív přestěhoval dolů, do podzámčí, a pak po pár letech zrušil chov úplně, což se mu možná stalo osudným. Obnovili ho tady znovu roku 1935 pro radost turistů. Když tam pak za války sídlilo velení výcvikového prostoru SS, měli je medvědi sežrat, ale bohužel je to nejspíš nenapadlo. Mě už zato víckrát napadlo, že by bylo zajímavé vyprávět příběh některých míst z pohledu medvěda, třeba právě Konopiště. Jméno Jiří se mi jeví pro medvědy i pro ten záměr velmi vhodné, vyjadřuje dobrotivou a mírnou povahu, která se však může nečekaně projevit jako strašlivá.

Následník trůnu však přece jen své důvody ke stěhování medvědů měl. On totiž na Konopišti opravdu bydlel, do jeho pokojů, které si zařídil v pohodlném stylu příjemného středověku (říkalo se mu edwardiánský), mu při otevřených oknech zaváněla medvědina, a jak známo, František Ferdinand byl prchlivý člověk, se sklony k neurastenii a záchvatům vzteku, jichž pak ovšem litoval a všem se omlouval, takže zvířecí pach mohl dráždit jeho slabé nervy a možná i vyvolávat nepříjemné pocity viny. Také ovšem odsun medvědů mohl mít důvody preventivní, neboť si lze představit, že Franz Ferdinand snad chtěl předejít tomu, co se nabízelo, tedy že by vzal kulovnici a medvědy prostě postřílel. Neboť arcivévoda vášnivě pálil po všem, co se hnulo, za svůj život odpravil na tři sta tisíc kusů všemožné zvěře, což je šílené, ale je nutné brát to v kontextu tehdejší doby a aristokratických zvyklostí, i když stejně… Nějak projevit se to muselo, někdo by řekl, že si pěkně zadělal karmu, takže těch nešťastných sedm kulí v Sarajevu nějak souvisí s těmi tisíci a tisíci náboji vystřílenými do těl němých tváří, byť se asi nelze domnívat, že terorista Gavrilo Princip pálil v Sarajevu s jejich pověřením či snad nějakého spolku na ochranu zvířat.

Konopiště je památník toho, co by mohlo být, kdyby se ta tragédie 28. června 1914 nestala. Je to tzv. kontrafaktuální historie, ale kdybychom přistoupili na to, že by se věci vyvíjely bez té vraždy, mohl se následník za pár let ujmout císařského úřadu, monarchie, byť změněná (následník byl právě nervózní a netrpělivý z toho, jak si nutnost reformy uvědomoval), by se udržela a Konopiště by bylo rodinným císařským sídlem, které by se těšilo obzvláštní pozornosti. A s ním nejspíš i celé Čechy, ke kterým měl František Ferdinand blízký vztah, vždyť měl českou manželku (i když jejím jazykem byla němčina), oblíbené české služebnictvo, některé české vlastnosti a záliby, třeba zálibu v nezdravém jídle, v dechové hudbě a rodinné pohodě. Jinými se zas odlišoval, třeba v pedantství, puntičkářství a lpěním na pořádku. Kombinace obojího by byla nejspíš k vzájemnému užitku. Blbost historie rozhodla jinak.

Ferdinand koupil Konopiště v roce 1887 od zadluženého Františka Evžena z Lobkovic a záhy se pustil do plánů, jak ze zanedbaného panství udělat reprezentativní sídlo: když se roku 1889 po „skandální“ sebevraždě bratrance Rudolfa stal následníkem trůnu, už to byl zámek budoucího císaře. Mohl si dovolit být velkorysý, protože jako mladík zdědil velmi slušné jmění po svém strýci, modenském vévodovi Františku V. d’Este. Podmínka byla, že se naučí italsky a že bude používat predikát d’Este. Italsky se moc nenaučil, jméno d’Este prý vůbec neměl rád, ale za Konopiště to stálo. Tady byl totiž František Ferdinand opravdu doma, tady se nejspíš cítil dobře, tady trávil nejvíc času s rodinou, se svou vyvzdorovanou manželkou Žofií, rozenou hraběnkou Chotkovou, poté vévodkyní z Hohenbergu. Tady se narodily dvě ze tří jejich dětí, tady nejčastěji trávili rodinné Vánoce a sem, po přestavbě zámku na pohodlné sídlo vybavené vším možným, co doba umožňovala (elektřina, centrální topení, hydraulický výtah atd.), investoval nejvíc peněz. Všechno, co je na Konopišti tak krásné a hodné obdivu, je Ferdinandovo dílo: ze všeho nejvíc anglický park, určitě jeden z nejhezčích v Čechách.

V něm se asi nejvíc projevil ještě jeden rys Ferdinandovy povahy, tedy estétství, což je sice obecně šlechtický rys, nebo by aspoň měl být, ale přece jen u tohoto zdánlivě odtažitého Habsburka byl mimořádně silný: například jeho strýček, císař Franz Josef, se kterým měl napjaté vztahy, ho zcela postrádal. Ferdinandovo estétství, které bylo druhou stránkou jeho lovecké posedlosti, se projevilo jednak sběratelstvím umění, ke kterému měl zvláštní, neodbornický, ale vášnivý vztah. Miloval všechno středověké a speciálně sbíral umění s motivem svatého Jiří: něco se sbírky se zachovalo a vystavuje se v zámeckém muzeu. Dalším, možná ještě silnějším projevem jeho touhy po kráse byl a je skoro čtyřsethektarový konopišťský park se stovkami druhů vzácných dřevin. Ty sám vybíral a nechal si je posílat z celého světa nebo si je i sám přivážel z cest: v roce 1892 podnikl cestu kolem světa, takže mnohé ty stromy v parku, kolem kterých člověk s údivem jde, jsou pozdravem z té dávné cesty. Nejskvostnějším kusem parku je růžová zahrada, vytvořená vídeňským dvorním zahradníkem Karlem Möserem, kde arcivévoda nechal do české půdy zasadit tisíce růží dvou stovek druhů, které projasňovaly poslední roky belle époque. Ta skončila právě tady, odjezdem následníkovy rodiny 18. června 1914, nejprve na Chlum u Třeboně, kde zanechali děti, malou Sophii, Maxe a Ernsta, pak cesta přes Vídeň a Terst do Bosny (Franz Ferdinand a Sophie jeli každý zvlášť, on lodí, ona vlakem), kde se setkali v sobotu 27. června, přespali v hotelu v lázeňském městečku Ilidža a druhý den už je čekalo jenom Sarajevo…

Před lety jsem na tom místě, kde se to stalo a kde udivenému Principovi nacouval řidič Lojka automobil přímo před revolver, takže ten ho vyndal, i když možná už trochu proti své vůli, tedy na nábřeží, kousek od Latinského mostu, viděl, jak právě přede mnou do koryta řeky Miljacky (Miláčky?) spadl pes. Snažil se vydrápat po kamenném srázu, což se mu stále nedařilo, takže pro jeho záchranu několik chlapů vytvořilo řetěz: drželi se za ruce, v puse nezbytné cigáro, a spouštěli se do koryta, aby se dostali k zoufale se nahoru škrabajícímu psu. Byl to tak nečekaný a silný obraz, že si nemohu pomoci a vždycky se mi spojí s tím tragickým a krásným městem Sarajevem, které je podivně spojeno s Konopištěm a jeho poněkud zapadlou a nerozvinutou slávou.

Arcivévoda se Sophií (poslední slova Ferdinanda byla prý „Žofinko, Žofinko, neumírej! Zůstaň naživu pro naše děti“, aspoň to tvrdil hrabě Harrach, který seděl vedle nich v autě) jsou spolu pohřbeni v hrobce v Artstettenu, v zámečku v údolí Dunaje u Melku: do Kapucínské krypty ve Vídni mu byl kvůli „nerovnorodé“ manželce vstup odepřen. Někteří lidé v Benešově jsou dosud přesvědčeni, že přáním arcivévody by bylo ležet v kostelíku sv. Jakuba a sv. Filipa na Chvojenu, na dohled od Konopiště. Z toho krásného místa je ze zámku vidět masivní věž, bergfrit, vystupující teď, v pozdním jaru, ze zeleného chlumu, jejž na několika místech střídají plochy rybníků. Původně románský kostel na tom kopečku stojí od roku 1217, takže se tu do něj chodilo ještě o sedmdesát let dřív, než se začala na dohled odtud klubat první podoba středověkého hradu pánů z Benešova. Na místě kostelíka stálo už před tisíci lety keltské hradiště, ke kterému vedly cesty, jež jsou v podstatě dosud zachovány. Třeba dubová alej, kterou zbožný, možná až bigotní arcivévoda nejraději na Chvojen přijížděl na mši. Uvnitř jsou na stěně středověké malby, mezi nimi jedna unikátní a obzvlášť přízračná, obrovská hlava Leviathana s rozevřenou tlamou, ve které se v pekelných plamenech opékají nazí hříšníci. Třeba se na tu malbu arcivévoda během poslední mše podíval a pomyslel si, že by do toho Sarajeva, kam se mu vůbec nechtělo, jezdit opravdu neměl.

 https://www.jiripenas.cz/fotoblog/