Město Torgava na Labi je slavné z fotografií, na kterých si podávají ruce američtí a sovětští vojáci, pod nimi jsou trosky mostu, který je rozlomený napůl, ale ještě stojí, takže k tomu setkání může dojít. Fotografie onoho „setkání na Labi“ jsou samozřejmě inscenované, vojáci se k němu postavili až druhý den po prvním kontaktu, k němuž došlo odpoledne 25. dubna 1945. Toho dne průzkumná hlídka podporučíka Williama D. Robertsona vjela bez boje do města, které bylo plné před Rusy utíkajících civilistů a vzdávajících se německých vojáků, kteří toužili mít to všechno za sebou a přitom nepadnout do rukou Rusům. Američané si někde opatřili prostěradlo a v papírnictví vodové barvy, vyrobili americkou vlajku, se kterou vylezli na věž zámku Hartenfels, aspoň tak jsem to četl v muzeu na tom majestátním hradozámku. Na druhé straně Labe byli Rusové, ti, když to viděli, vypálili červenou světlici – dohodnutá přitom byla zelená, ale tu neměli. Nějak to však dopadlo, Američané se vydali na rozbitý most, tam se prý beze slov s Rusy (nemuseli to být nutně Rusové…) objali, snad tomu lze věřit, pak se zas vrátili zpátky.

Večer se setkaly štáby a domluvily se mimo jiné na tom fotografování. Město leží na západním břehu Labe, první ho měli v rukách Američané, ale už dřív bylo dohodnuto, že tahle část Německa připadne Stalinovi (bohužel). Američané se také z Torgau stáhli 1. července 1945. Ze středního Německa se stalo Německo východní.

Kdysi, v hlubinách NDR, jsem tady na tom mostě, který se samozřejmě musel po válce postavit nový, stopoval do Berlína (východního), kolem se pohybovaly s prdavým zvukem hlavně trabanty, sem tam wartburg, co chvíli kolem profrkala vlaštovka čili Schwalbe, moped národního podniku Simson ze Suhlu v Durynsku. Bůh ví, jestli jsem vůbec tehdy zvedl hlavu k tomu monumentálnímu paláci, který byl nejspíš omšelý, jako všechno v tom zaniklém státě, jehož stopy jsou teď už skoro úplně setřelé a pozná je jen znalec anebo stařec: já nejsem jedno ani druhé, a když, tak napůl. Ze smyslové paměti se mi teď ale vynořoval zvláštní východoněmecký olejnatý zápach, který byl cítit z těch aut, ale také v obchodech nebo na úřadech i v muzeích, neboť tak bylo cítit východoněmecké linoleum, stejně jako gumoví vojáčci nebo indiáni, základní dětská trofej cest do endéer, té země náhražkových hmot a idejí. Ale to je všechno pryč, dokonce i ta soljanka, taková polívka à la boršč, kterou se ještě před takovými patnácti lety dal okamžitě Východ a Západ odlišit, je už rarita, když jsem se teď párkrát po ní v Sasku ptal, buď se omlouvali, že už ji nedělají, nebo jsem měl pocit, že mě považují za cvoka či nostalgika, což je jedna diagnóza: nejsem jedno ani druhé.

Teď jsem byl odhodlán Torgau prozkoumat, měl jsem na to celý den, od rána do večera, což je na to město nezbytné, protože jen muzeí je tady asi pět a takový Hartenfels, tedy ten zámek, klenot saské renesance, to je určitě na dvě třetiny dne, pokud máte ty sklony. Já je v umírněné podobě mám, takže jsem už půlhodinu před desátou, kdy se zámek otvírá, pozoroval medvědy, které tady v hradním příkopu chovají od 15. století, přičemž chov byl přerušen jen jedenkrát, to když je sežrali hladoví Švédi za třicetileté války (1634): ale to může být taky pomluva. Medvědi jsou tam teď tři, nejstarší se jmenuje Benno a je mu třiatřicet. Ne že bych to poznal. Rád pozoruju medvědy a představuju si, co by se stalo, kdybych tam mezi ně spadl, do jámy medvědí.

V deset se otvíralo. Nádvoří paláce je velkolepé a velmi renesanční. Vrcholným kusem je vnější točité schodiště, taková šroubovitá architektonická výstřednost, pokrytá barevně vyvedenými reliéfy, znázorňujícími urozenost saského panovnického rodu a jeho vítězství nad papeženskou reakcí: na jednom reliéfu je Daniel v jámě lvové, na druhé David, který právě přemohl Goliáše. Jsme tady totiž na centrálním místě protestantismu, v srdci luteránství, na posvátném místě evangelíků, na místě, kde se tato „hereze“ první ujala, o což se Torgau dělí s Wittenbergem, „hlavním městem“ luteránství, městem, jež je o trochu dál po Labi, už ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, tady jsme ještě ve svobodném státě Sasko, v jeho severním výběžku.

Torgau, staroslovansky prý Trhová, je jedno z těch německých měst, kde načas sídlil panovnický dvůr, tady dvůr saského kurfiřta, panovníka značného významu, srovnatelného řekněme s českým králem. Saské dějiny jsou s těmi českými zajímavě spjaté, vždy to byla země trochu konkurenční a trochu partnerská, několikrát se saský panovník málem ocitl na českém trůně, vždy to nějak nedopadlo. Ale jsou to dějiny také dost odlišné a pro Čecha nemálo záhadné, vždyť jenom o tom, že Sasko, původně tedy Míšeňsko, se kdysi (1485) rozdělilo na ernestinskou a albertinskou část, vědí asi jen znalci, ale i ti musejí složitě hledět na tu spletitou skrumáž a luštit, co patřilo kam. Takže Torgau padlo do části ernestinské (arnoštovské), na kterou připadla kurfiřtská hodnost (právo volit císaře), ovšem tahle část přišla o Míšeň, která do té doby byla městem „hlavním“: pak se jím teprve staly Drážďany, město relativně mladé, vždyť tam nemají gotiku… Kurfiřt potřeboval vybudovat sídlo nové, vlastně sídel několik, a jedním z nich se stala Torgava a městský hrad Hartenfels, jenž byl začátkem 16. století přebudován na vladařské sídlo. A začátek 16. století, to je právě začátek reformace, roku 1517 přibije v onom Wittenbergu na kostelní dveře Luther svých 95 tezí a tím to začne. Ale Luther nedopadne jako náš Hus, poměry jsou mu mnohem příznivější, okamžitě získá přízeň saských panovníků, jak toho vévody albertinského, tak (arnoštovského) kurfiřta Johanna Friedricha, se kterým je vyzdvižení Torgavy nejpevněji spjato a který si tohle město zvolí jako své sídelní a reprezentativní. Psal jsem o něm v článku o Jeně (viz č. 20/2022), kde stojí jeho socha na náměstí, neboť v Jeně založil univerzitu, což má také souvislost s reformací. Kdyby někoho zajímalo, jak se tento tělnatý chlapík pozná, tak vedle tloušťky má pěknou jizvu pod okem, kterou jeho osobní malíř Lucas Cranach starší poctivě a realisticky na několika portrétech zachycoval. Vedle Luthera a těch kurfiřtů jsou to doba a kraj spojené s Cranachy, tou asi nejúspěšnější rodinnou firmou v dějinách západního malířství, která po tři generace portrétovala potentáty toho i onoho vyznání a jejíž obrazy jsou nepostradatelným inventářem všech velkých galerií: někdo je pozná hned, třeba podle roztomilé topornosti ženských těl nebo podle půvabně vymalovaných ptáčků a rostlinek.

Takže Luther to má sem, do Torgavy, sotva den cesty ze svého Wittenbergu, kde má, dalo by se říct, stálou adresu. A tady v Torgau je mu dopřáno přijet na zámek a vysvětit první čistě „luteránskou“ kapli, tedy stánek boží uspořádaný a zařízený podle jeho představ, to jest bez obrazů a soch, jednoduše a asketicky, i když ne úplně bez jakékoli estetiky, takže kazatelna, na kterou zřejmě vylezl, je zdobená barevnými reliéfy, možná i proto, aby vynikala nad strohostí celku. Sám Luther na stavbu dohlížel, známé je i datum vysvěcení, 5. října 1544, dva roky před smrtí. Je to tedy matka všech luteránských svatyní, designový model pro praktické použití, zbavený vší katolické emocionality a senzitivity, něco pro (severo)germánského ducha, který si víru spojuje s niterností a oproštěností, což mu budiž přáno, stejně jako všem ostatním to jejich.

A ještě jednou věcí je Torgava pro bratry luterány důležitá. V Torgau zemřela Kateřina von Bora, Luterka, věrná a oddaná manželka doktora Martina. Pár dní před Vánocemi 1552, když jako chudák vdova hledala místo, kde by nalezla klid a spočinutí. Na cestě do Torgau spadla s vozem na zledovatělé cestě, zlomila si pánevní kost, donesli ji do domu, kde je teď malé muzeum. Pochovaná je v městském kostele Panny Marie. Má tam náhrobní desku, vypadá jako taková teta, trochu jako Angela Merkelová, taky luter(án)ka.

Cesta po Sasku bude pokračovat.

Blog a výpravy (jiripenas.cz)