Zatím se to ještě na zámku asi nevypráví, ale je docela možné, že když na noční park ve Vrchotových Janovicích dopadá třpyt úplňku, zjevuje se tam štíhlá secesně oděná žena, kterou doprovázejí dva opravdu velcí psi. Ta žena s nimi projde parkem, přičemž je patrné, že to tam dobře zná: nezakopne na svažitých cestičkách, nespadne do rybníka či močálu ani nenarazí do kmenu nějakého letitého stromu, nýbrž se jen tak lehce astrálně dotýká země, jak to přízraky dělají. Pak si sedne na kamenný stolek, který tam opravdu je, vytáhne odněkud krabičku cigaret a postupně aspoň tři u toho stolku vykouří. Jednu za Maxe, druhou za Reného čili Rainera, třetí za Karla... Dým stoupá měsíčnou nocí, ona hledí směrem k zámku a trochu mezi těmi šluky vzdychá. Pak se zvedne a jako přízrak se rozptýlí i se psy na jednom místě, kde se park stýká s hřbitovní zdí.

Je to hraběnka Sidonie Nádherná z Borutína, poslední majitelka Vrchotových Janovic, které třikrát po sobě zdědila, po otci a po svých dvou bratrech, a dvakrát je musela opustit, nejdřív kvůli Němcům, pak kvůli Čechům. To místo, kam se v podobě přízračného třpytu vrací, je rodinný hrob, do kterého byly její kosti přeneseny skoro po padesáti letech z Anglie, kde v září 1950 zemřela. Ukládání do rodného parku, jenž byl zčásti jejím dílem, se konalo v květnu 1999 na zámku během sympózia, jímž byl Sidoniin čili Zdenčin význam jaksi oficiálně potvrzen. Byl u toho ministr kultury Pavel Dostál a básník a velvyslanec Jiří Gruša a za Německo třeba Antje Vollmerová, místopředsedkyně Bundestagu, a další. Nebyl jsem tam, ale mám z něj brožuru, která je už taky historická. Mluvilo se tam tehdy o Janovicích jako o symbolickém místě setkávání středoevropské kultury a česko-německo-rakousko-židovského dialogu, který se tady prý odehrával, o tom, jak ta setkávání budou teď pokračovat a že v Janovicích vznikne pro to jakési mezinárodní centrum (které budou platit Němci).

Tomu, že Vrchotovy Janovice jsou nějakým symbolem, by se však Sidonie zřejmě podivila, neboť lze jen těžko předpokládat, že by něco symbolizovat měla v úmyslu, ba že by na to vůbec pomyslela. Ona především na Janovicích žila svůj život, který byl zajisté nekonvenční a v němž si v podstatě dělala to, co chtěla a co ji bavilo, takže to byl také život plný zajímavých návštěv mužů, kteří sem nejezdili něco symbolizovat, ale jezdili sem za ní a k ní – sem tam přijela i nějaká žena. A protože si Sidonie vybírala podle svého založení, není náhoda, že ti muži se kulturně proslavili nebo už byli proslavení. Ale vždycky ty důvody výběru byly zcela osobní, ba intimní a neměly nic společného s žádným programem nebo dialogem, natož dialogem multikulturním. Sidonie byla česká (po matce moravská) Rakušanka, mluvila německy a taky anglicky, neboť měla irskou vychovatelku (leží pohřbená kousek od ní), česky uměla slušně, ale byl to pro ni cizí jazyk. Ještě teď je občas slyšet nebo se to píše, že hraběnka Sidonie pěstovala v Janovicích nějaký salon a že na něm přijímala různé osobnosti, které tam spolu pak možná chodily parkem a vedly řeči o středoevropské kultuře. Ve skutečnosti se její návštěvníci spolu vůbec nemuseli potkat, někteří se třeba ani potkat nechtěli anebo jejich pobyt v Janovicích vůbec nebyl důležitý, to se týká třeba Karla Čapka, který tady byl pár hodin na procházce, přesto většina českých turistických zmínek o Janovicích začíná jím. Ti pro ni osobně nejdůležitější, ti, pro které kouří za měsíčné noci ty cigarety, tedy Max Švabinský, Rainer Maria Rilke a Karl Kraus, se tady nikdy spolu nesetkali. Spíš to byli ve vztahu k Sidonii konkurenti. Každý ten vztah byl přitom dost jiný a měl své okolnosti. Rilke byl asi v tom správném smyslu slova přítel, okouzlující duše, která hledá jinou okouzlující duši, se kterou by mohla splynout. Janovice, kam přijel několikrát před první válkou, byly typický azyl, který Rilke, jenž se přemisťoval po Evropě jako takový moderní trubadúr, hledal a nalézal u svých obdivovatelek.

Do Švabinského se naopak mladá Sidonie nejspíš opravdu zamilovala, když ji s ním seznámil bratr Johannes, maloval ji několik let, mělo vzniknout několik desítek portrétů, většinou studií, skoro všechny zmizely, zachovaly se tři obrazy, jeden je na zámku, už kvůli němu stojí za to do Vrchotových Janovic zajet. Ale jak píše ve své pěkné knize Sidonie Nádherná a konec střední Evropy (2010) Alena Wagnerová, Švabinský pro její lásku nejspíš úplně nebyl stavěný, byl v té době ostatně ženatý, vlastně ji odmítl, což pak možná způsobilo, že Sidonie si už nikdy nepustila muže příliš k tělu, tedy k němu možná ano, ale ne k duši. A i ten druhý, nebo spíš první a nejdůležitější vztah jejího života, ke Karlu Krausovi, byl v něčem distancovaný a nikdy se neproměnil v trvalé soužití, což neznamená, že nebyl intenzivní a jak jen možno hluboký. Z Krausovy strany to byl přitom vztah nejen k Sidonii, ale také k Janovicím, k parku, protože tady mělo docházet k zásadní metamorfóze, tady se z Krause, nesmiřitelného soudce a sudiče všeho a všech, stával okouzlený lyrik, tady to v něm probouzelo sklony vidět svět jako krásný a malebný, jako místo naděje, což bylo jinak v Krausově vídeňském životě úplně nemožné. Na tom kamenném stolku, kde si přízrak Sidonie zapaluje cigarety, psal Kraus kapitoly Posledních dnů lidstva, té satirické vize marnosti lidstva propadlého sebeničivé mánii, a přitom tu zažívá stavy blaženosti a štěstí, kterým by nikdy ve Vídni, kde „soudil živé i mrtvé“, nemohl propadnout, ba s jedovatou ironií by je odmítl jako falešné a kýčovité. Sidonii přitom považoval za jedinou, která je schopna jeho géniu rozumět a inteligentně číst jeho texty, v nichž rozbíjel a trhal všechny a všechno a které přitom vznikaly tady, v tiché nádheře zámeckého parku.

Park, který po válce málem zanikl, je zase krásný, jak to má u Nádherných být, a i zámeček je v docela dobrém stavu. Dál ho vlastní Národní muzeum, které ho kdysi, v padesátých letech, převzalo a zachránilo, když z něj byla skoro ruina. Velkou zásluhu na tom měl pracovník NM Otto Janka (1930–2009), který byl asi první, kdo o Sidonii od šedesátých let v Čechách psal; a byl to taky skaut a znalec indiánů a autor knihy Jsem Sioux! a dalších dobrodružných knih, které my chlapci máme rádi.

Na zámku je expozice o společnosti v Čechách v 19. století, má to takový příjemně buditelský nádech, na to, že to tam instalovali v polovině 80. let, to ani není moc ideologické, spíš takové muzeum literárních starožitností, třeba kytara, která prý patřila Karlu Havlíčkovi Borovskému, náušnice a kalamář Boženy Němcové, psací stůl Karla Jaromíra Erbena, na kterém lisoval Kytici. Kdo má takové věci rád, je spokojen a přitom možná překvapen, že to tady je.

Stejně by nejspíš byla překvapena Sidonie, co se to v jejím zámečku objevilo, ale věřím, že by byla ráda, že tam je aspoň něco. Když ho v roce 1949 opouštěla, vlastně ji z něj Češi (její Češi) vyháněli, a to i proto, aby mohli rozkrást, co tam ještě zbylo. Přitom dost dostaly Janovice zabrat už za války, kdy zámek musela Sidonie přenechat SS, neboť i Vrchotovy Janovice spadaly pod SS-Truppenübungsplatz Beneschau a přímo ve Vrchotových Janovicích byl poboční zajatecký tábor Janowitz, po němž zůstal na hřbitově u kostela sv. Martina hrob jednoho Francouze, což zdaleka neznamená, že by byl obětí jedinou. Po Waffen-SS se na zámek dostavila Rudá armáda, což interiéru také příliš neprospělo, a tak to šlo dál, jako ostatně v mnoha podobných případech. Už se skoro provalily stropy, trámy shnily, část stropní konstrukce se zřítila. Dvacet let se pak zámek zachraňoval, rekonstruovaly se látkové tapety, restaurovaly nástěnné barokní malby, na rokokové schodiště se vrátilo několik dřevěných plastik, o kterých se myslelo, že jsou ztracené. Z původního mobiliáře však nezůstalo na zámečku nic. To je snad ten symbol. Mizení krásy, která se zase někde zjeví.

 https://www.jiripenas.cz/fotoblog/