Účastníci exkurze po svém vlastním městě, které jsme opustili v předminulém čísle, došli k Bechyňské bráně. Tam se zastavili a čekali, co jim ten člověk, který se pořád omlouval, že to vlastně v Táboře moc nezná, bude říkat. – Tak to je Bechyňská brána, že. Moc hezká; a ještě vám ji Josef Mocker vylepšil. Město bez bran není pořádné město. Škoda že jste si nechali zbořit ty ostatní, tahle jediná zůstala. Já vím, že za to nemůžete, a ani komunisti za to kupodivu nemůžou, v 19. století byla taková představa, že města se musejí zbavit okovů, hradeb, bran a opevnění a takových užitečných věcí, někdy snad to bylo i ku prospěchu, většinou toho teď litujeme, protože všude, kde něco ze středověku zůstalo, to dělá město hezčím a zajímavějším, z čehož je patrné, že ten středověk aspoň esteticky měl něco do sebe. Tady v Táboře bylo městských bran pět – nejvíc škoda je Pražské, ta byla moc hezká, měla takovou sgrafitovou fasádu, šla k zemi roku 1884, těsně předtím ji nafotografoval Ignác Šechtl, slavný táborský fotograf, zakladatel ateliéru Šechtl–Voseček, díky němu máte zachycené město, jak vypadalo před sto padesáti lety. A pokud jde o ty brány, tak možná na tom něco bylo, mít přehled, kdo k vám do města přišel, a nepouštět k sobě jen tak každého, třeba se k tomu jednou lidi vrátí… To poslední už jsem řekl spíš jen tak pro sebe, ještě bych to musel vysvětlovat a zapletl bych se do toho.

Bechyňská brána se přimyká ke zbytku táborského hradu, jenž se jmenuje Kotnov, to je nejstarší shluk kamení v Táboře, o nějakých pár staletí starší než Tábor. Moc se neví, proč se tak jmenuje a co to znamená, můj milý Hájek z Libočan, který takové věci obvykle snadno rozlouskl, si v Kronice české vymyslel, že je to po rytíři Kotenovi, což byl současník knížete Nezamysla, syn Rozmyslava, bratr Miloslava, jen on se jmenoval Koten… Ten roku sedmistého sedmdesátého čtvrtého, prostě roku 774, „hrad kamenný velmi vysoký a pevný z tvrdého kamene postaviti sobě rozkázal a od svého jména dal jemu jméno Kotnův hrad“. Hájek ještě vtipně píše, že Koten také pojmenoval řeku Lužnici, neboť spatřivše se svými družiníky její vody, „divili se, že jest byla jako luhové barvy“: „luhové“ znamená louhové čili mýdlové. Takže žádné luhy, ale mýdlová řeka! Což mi připomíná, že se myslím říkalo o táborském pivu, že chutnalo jako mýdlová voda, ale možná se to říkalo o mnoha jiných pivech taky. Ten táborský pivovar byl tady na hradě, teď je tam hotel Dvořák, ale ne Antonín… Pivo se tam nevaří už od roku 1981. Což tedy znamená, uvědomil jsem si, že tehdy jsme asi pili něco jiného...

A tak se průvodce po Táboře svěřil účastníkům výpravy, že se tady jednou opil, mohlo to být v roce 1985, což je tedy dost dávno, bylo to o prázdninách, přijeli jsme s hochy do Tábora a sedli do nějaké hospody a pili a pak jsme nejspíš došli sem na parkány a já pak byl unavený a hledal jsem nějaké tiché místo a našel jsem parčík, který se mi zdál vhodný pro ten účel, tak jsem si tam lehl pod strom, což je velmi příjemná věc, a usnul, a když jsem se probudil, zjistil jsem, že spím u hrobu – ano, vy to víte, Josefa Němce… Nešťastného tyrana, muže velké ženy, cholerika a vlastence, možná v jádru i hodného člověka, který to ale úplně nezvládl, vlastně to ani zvládnout nemohl. Do Tábora přijel umřít ke svému synu Karlovi, ten tady učil na zemědělské škole a byl městským zahradníkem, dalo by se říct, že Tábor má parky od syna Boženy Němcové. Vůbec je zajímavé, že všechny děti (Hynek umřel jako malý) naší paní Boženy měly takový vztah k zahradám, k sadům a ovocnářství: Jaroslav byl přímo vědec-ovocnář, Dora byla zapálená zahradnice a pěstitelka květin, Karel byl tedy něco jako zahradní architekt. Možná by o něm mohl něco napsat náš zahradník Ondřej Fous. Otázka je, po kom ten botanický či zahradnický gen měli, zda po matce, či po otci, ostatně nějaký vztah k němu mít museli: ještě rok před smrtí jel Josef Němec navštívit Jaroslava do Oděsy, ten tam přednášel na univerzitě a vůbec měl docela slušné postavení. Do Tábora ke Karlovi pak otec přijel v létě 1879, bylo mu sedmdesát čtyři, ženu pochoval před sedmnácti lety. Vydechl 17. září v domě U Pleiveisů, tam tehdy Karel Němec bydlel. Ten dům stojí na Křižíkově náměstí, ale je v dost bídném stavu, takový přikrčený chudák opuštěný… Včera jsem šel kolem, přitom je na úžasném místě, je odtamtud nádherný pohled do údolí na Lužnici čili Mýdlovou řeku. Potkal jsem tam vašeho asi nejzajímavějšího rastamana… Má pod svetrem fantastickou houni vlasů nebo co to je za hmotu, vypadá to, jako by s sebou nosil obří bobří ocas. Znáte ho? Výrazná táborská figura, chodí s podobně chundelatým psem. Má přezdívku Brko, já myslel, že to má souvislost s trávou, ale prý mu tak říkali už ve školce. Tvrdil, že se nestříhá od roku 1985, takže asi od té mé první návštěvy, prý přestal, když se vrátil z vojny. Ptal jsem se ho, jestli s těmi vlasy, odhaduju je tak na deset kilo, něco dělá. Říkal, že nic, jen tak jednou za půl roku je trochu poleje petrolejem, aby se mu tam nemnožily breberky. Velmi sympatický občan, dal jsem mu nějaké drobné na stravu pro toho psa, on se mi nabídl, že mi udělá horoskop. Ale to jsem odbočil od Josefa Němce a toho domu, kde by mohla být aspoň pamětní deska, doufám, že se dům nebude bourat.

A účastníci exkurze pokyvovali hlavou, že to by se nemělo, že by to byla škoda, i když někteří vypadali, že o nějakém domě U Pleiveisů slyší poprvé, a říkali, že se tam půjdou hned podívat, čehož někteří využili k dezerci z exkurze. Ti, kteří zůstali, ještě chvíli postáli u Němcova hrobu, snad aby udělali průvodci radost. Ten nijak nenaléhal, ale byl by je rád popohnal, neboť toho měli ještě dost před sebou. Třeba Bílkovu vilu!

K té se nyní přesunuli. Vy, Táboráci, víte, že tady máte Bílkovu vilu, ale vědí to jinde v různých koutech naší vlasti? To není vůbec jisté. A přitom by si to určitě i oni zasloužili vědět. Tak tedy v Táboře, v Příběnické ulici, stojí pozoruhodná žlutá vila s ještě pozoruhodnější fasádou, která může sloužit jako Rorschachův test. Jsou na ní totiž takové skvrny, jejichž ideovým autorem je prý skutečně František Bílek, mimochodem zrovna máme sto padesát let od narození, což dokazuje, že tento mystik až extatický měl jistý smysl pro humor. Totiž ty skvrny, vy to tedy víte, ale já to tady prozradím pro zbytek republiky, tak ty skvrny či plochy na fasádě vytvářejí hlavu vosy! Ano, jest to secesní vila s vosí hlavou. To je vtipné, že. Až k vám někdo přijede sem do Tábora na návštěvu, tak vám doporučuji vzít ho sem, úspěch bude zaručen. Myslím, že je to ještě lepší atrakce než Žižka na náměstí nebo táborské podzemí. Vosa na fasádě! A víte, proč tam je? Protože Bílek měl rád vosy? Nebo že by vosa byla mystické zvíře, nějaký symbol biblický? Nebo snad nějaké znamení apokalyptické? Kdoví. Možná Jindřich Vybíral, historik architektury, jenž ve své knize Česká architektura na prahu moderny píše, že mladého umělce Bílka pozval roku 1900 do Tábora stavitel Brdlík, díky čemuž „stavba, která vyrostla v zahradním předměstí za Bechyňskou bránou, se v jihočeském městě stala první vlaštovkou secesního stylu“. Dobře, ale proč vosa, tomu se pan profesor, kterého jsem tady před pár dny potkal v jedné restauraci, vyhnul. Tak asi musím s hypotézou přijít sám. Že se mu to líbilo a jevilo se mu to originální, by asi nestačilo. Ale proč? Ostatně, víte, že taková vosa čili vespula má tak silný stisk čelistí, že kdyby měla hlavu velkou jako člověk, tak by překousla silný železný plech? A víte, že jedovaté jsou jenom samičky? A že je to tím, že jejich jedové žlázy se vyvinuly ze samčích pohlavních orgánů, takže by se dalo říct, že žihadlo je vlastně takový metamorfovaný samčí penis? Ale co z toho plyne, nevím. Příroda je plná záhad. A co tím chtěl František Bílek vlastně říct? Nebo to někdo víte? Ale půjdeme dál na parkány. Tam je nádherný výhled na Mýdlovou řeku.

Blog a výpravy (jiripenas.cz)