Tag: fotoblog

Články k tagu

Hledání otce u Taty

A víte, co to znamená česky? zeptal jsem se majitelky penzionu v maďarském městě Tata a ta příjemná žena, se kterou jsem trochu konverzoval u snídaně (obligátní míchaná vajíčka s paprikou), k mému překvapení nevěděla. Tak jsem jí to řekl a dodal, že mi jméno jejich obce je proto sympatické a že jsem před pár lety byl už v městě Papa a teď jsem cítil povinnost zajet do Taty, že je to vlastně trochu takové moje hledání otce: Vatersuchung. Nevím, zda pokus o vtip pochopila, ale řekla, že je to hezké a že se diví, že jí to zatím žádný Čech neřekl, přitom sem občas nějaký přijede, hlavně v létě na kole.

Modrý přízrak v Bratislavě

Člověk si myslí, že Bratislavu docela zná, ale pak se před ním zjeví něco vlnivě namodralého, chvíli to v ostrém slunci vypadá jako cukrářská vidina nebo fantaskní maják, něco, co by očekával v Řecku nebo někde v Anatolii. Mžouravě na to hledí, pak mu konečně dojde, že to je přece ten Modrý kostolík, ta secesní brož z posledních let staré Pozsony. A že ho před nedávnem opravili, a tak se k tomu kostelu Slováci právem hlásí jako k nejvýznamnější secesní stavbě Bratislavy, která tehdy ještě byla Požoň.

Bezručova hůl v Kostelci na Hané

V padesátých letech, to už byl pokročilý osmdesátník, bydlel Petr Bezruč v malém domku v Kostelci na Hané. Byl to všemi uznávaný národní bard, klasik již dávno odmlčený, různými tituly dekorovaný. Žil přitom nenápadně, trochu jako by s tím „národním umělcem“ nechtěl nic mít. Což ale úplně nešlo.

Vyškov viděný z nízky i z výšky

Na nádražní budově vítají návštěvníka pěkná staromódní světelná písmena VYŠKOV NA MORAVĚ. To „na Moravě“ je tam asi proto, aby se to nepletlo s nějakým jiným Vyškovem: jeden takový je, ale s dlouhým ý, takže Výškov, malá vesnička, rozkládá se u Loun, takže cestujícímu asi nehrozí záměna. Ale jistota je jistota. Ten moravský Vyškov je ve skutečnosti polohou spíše Nízkov a je sice na Moravě, ale spíš a přesněji na Hané, jež jím protéká, myslíme-li tím tu říčku, které vteče do Moravy až u Kroměříže.

Hnízdo, ze kterého vylétlo Polsko

Psal jsem tady o starožitné Poznani a starobylém Lednickém ostrově, ale nejstarším místem Polanů je samozřejmě Gniezno. Zde se v časech hluboce legendárních a pohanských vznesla bílá orlice nad své hnízdo (gniazdo) a její silueta zaplála v karmínové záři zapadajícího slunce. To učinilo silný dojem na praotce Lecha, jenž po tomhle výjevu opustil „bratry“ Rusa a Čecha a rozhodl se usadit tady, ve Hnězdně. Jsou ještě jiné verze, podle Kosmy se Lech zúčastnil spolu s Čechem také výstupu na Říp, pak chvíli uvažoval o Kouřimi a teprve potom se vydal na sever do Velkopolska, ale to na významu Hnězdna nic nemění.

Tisícileté kůly v jezeře Lednickém

Na expediční cestu ke kořenům Polska, ve které tady pokračujeme po prohlídce staré Poznaně (viz minulý díl), jsem si přibalil román Elżbiety Cherezińské Hra o kosti; česky vyšel v roce 2016, v Polsku je to kniha, která se čte asi podobně hromadně jako u nás Kateřina Tučková. V jedné kapitole téhle historicko-naučné knihy si kníže Boleslav Chrabrý povídá se svým biskupem Ungerem, jak by měl jeho stát vypadat. Učený Unger mu radí: „Bazilika v Poznani i ta, kterou stavíme v Hnězdně, jsou si podobné.

Všichni Poláci jsou z Poznaně

Po mostě Boleslava Chrabrého se přejde řeka Warta a vstoupí se na Tumský ostrov. To je nejen nejstarší část Poznaně, ale vlastně i nejstarší místo Polska, zážehový bod polského státu, asi jako u nás by mohl být snad Levý Hradec, Budeč nebo Libušín. Jenže tady bylo založeno rovnou biskupství (roku 968) a stál tu knížecí palác, prostě první sídlo oněch nezdolných a bojovných Polanů. Takže když na tomhle místě mluvil v roce 1997 papež Jan Pavel II. ke svým Polákům, přímo je oslovil: „Řekněte všem, že my všichni jsme z Poznaně, my všichni jsme odsud, kde se Polsko začalo, od Měška a Boleslava Chrabrého…“

Podle čeho se pozná Poznaň

Bylo poledne a já jsem stál v blátě před oplocenou radnicí v Poznani a čekal, až se objeví koziołki. To bláto a plot tam byly z důvodů rekonstrukce neboli remontu. Nikoli však jen tak nějaké opravy, ale opravy generální, všeobecné a celoplošné, neboť v Poznani evidentně berou věci důkladně čili z gruntu a festovně, jak se tam možná i říká. Vysvětlením může být, že Poznaň je nejvíc prušácké velké město v Polsku, což je samozřejmě velmi ožehavé takto říct, ale sami Poznaňáci to prý přiznávají, ba jsou na to i jaksi pyšní.

Výpravy Jiřího Peňáse na moravském turné. Navštíví Vyškov a svůj rodný Prostějov

Redaktor časopisu Jiří Peňás se tento týden objeví ve dvou moravských městech. Říká, že to jsou města, ke kterým má zvláštní a protichůdný vztah. Ve Vyškově vlastně doposud nikdy pořádně nebyl, takže si ho zatím nemohl vytvořit, zatímco v Prostějově se narodil a prožil rané dětství: říká, že tam jako dvouletý zažil příjezd ruských tanků v srpnu 1968. A že to je jeho první životní vzpomínka.

Přetlaková komora ve Vratislavi

Vratislav je město cihlových kostelů a obřích věží, které jsou tak vysoké, že trhají slezská nebesa. Slezské nebe, kterému se tady kdysi říkalo dolnoslezsky Schläsches Himmelreich, je místní vepřo knedlo zelo, ovšem se sušenými švestkami, meruňkami a noky v jíškové omáčce. Vedle buncláků, modré puntíkaté keramiky, která je ovšem ze Slezské Boleslavi, Bunzlau, je to možná poslední zbytek po staré německé Breslau, pyšném centru Schlesien. Samozřejmě kromě města samého.

Legenda o ohřívadle v Kostelci u Křížků

Jedna z legračních stránek českého undergroundu byla představa, že jeho příslušníci jsou něco jako husité. Píše o tom Ivan M. Jirous v kanonické Zprávě o třetím českém hudebním obrození, kde přirovnává různé poloutajené srazy vlasatých lidí k „chozením na hory“ v první fázi husitské revoluce. Tehdy na různá návrší přicházel se vzrušenou myslí lid, aby si tam poslechl kázání kněží i laiků o příchodu království Božího, ale vedle toho se potkával s bratřími a sestrami, s nimiž je spojoval povznášející pocit vyvolenosti. To samé underground v 70. letech.

Liberec, město jako málokteré

Počasí bylo na kraji Prahy na Černém Mostě strašné a v Liberci po hodině cesty busem ještě horší. Temnota, studený déšť, horstvo zavalené mraky, cáry špinavého sněhu, severní slota. Ale takové je to v Liberci myslím obvyklé. Jak to napsal Jan Neruda? „Nepříjemný je Liberec jak málokteré město.“ To je první věta z jeho cestopisného fejetonu z roku 1865. Nelíbilo se mu v tom německém Reichenbergu vůbec nic, a to z toho cestopisu neplyne, za jakého počasí tam byl a co tam vlastně dělal.

Ve stínu bezlisté lípy v Litni

Liteň je obec, již by bylo možné nazvat koncentrovaně staročeskou. Leží na návrší, kterým začíná Český kras, asi patnáct kilometrů od Berouna, ze hřbitova je vidět z nezvyklého pohledu Karlštejn, ale hlavně jsou tu na malé ploše soustředěny všechny české atributy v jakési původní, předindustriální a předmoderní podobě. Je tu totiž náves neboli agora, kde je vedle sebe hospoda, škola, kostel, fara, v níž je teď muzeum, a vrata od zámeckého dvora. To všechno je přikryto stínem lip, zajisté košatých, nyní, na začátku března, zatím holých.

Poněkud teskné hučení kamen v Žacléři

Žacléř je horské město, na které musel být před takovými sto lety krásný pohled. Teď z něj zůstal skelet, přičemž některé jeho kosti dávají tušit, jak vypadalo celé neporušené tělo. Korpus obce se táhne po délce několika kilometrů od černouhelného Dolu Jan Šverma přeměněného na skanzen přes proletářsko-hornickou část, ze které zůstal opuštěný kulturák, po část historickou, která vrcholí opuštěným zámkem na kopci. Pod ním je protáhlé Rýchorské náměstí, které lze považovat za srdce města, byť po infarktu.

Linie ledovce v lázních Polanica

Kolem sochy muže a ženy sedících v trávě kroužila čiperná paní, a když mě viděla, pravila: Prosze pana, czy mi może zrobic zdjęcie. Naštěstí jsem věděl, že slovo zdjęcie (přibližně se to čte zdječije) neznamená dítě, nýbrž mne ta milá penzistka požádala o vyfotografování, v čemž jsem jí bez problémů vyhověl.

Obrozenecká a jiná slast ve městě Náchodě

Těsně předtím, než se dojede vlakem do Náchoda, musí se přestoupit ve stanici Starkoč, snad pro zvýšení dojmu. Já si ho chtěl ještě zesílit tím, že tam dojdu pěšky, což jsou asi čtyři kilometry, takže jsem vešel do mlhy, podešel viadukt a přes les došel do Kramolny, kde nocovali dvakrát Prušáci, když vtrhli v letech 1778 a 1866 do země. Stále v mlze jsem pak došel horní cestou k zámku, z nějž jakžtakž vylézal velký znak Piccolominiů nad bránou, ale velkou kulatou zámeckou věž, které se může rovnat jenom věž v Českém Krumlově na druhém konci země, jsem si musel spíš představovat.

Golgota čili hora Lebky u Hory Kutné

Vždy když jedu vlakem do Kutné Hory, pozoruju ty Italy, Francouze nebo Japonce, kteří si v průvodcích nebo kde přečetli, že musí do Kutné Hory, neboť je to unikátní místo, a že když mají na Prahu tři nebo čtyři dny, jeden den musí někam na otočku, takže mají na výběr buď Karlštejn, nebo Kutnou Horu. A vždycky trochu škodolibě sleduju, jak vystoupí z vlaku ve stanici Kutná Hora hlavní nádraží a jsou udiveni, na jakém podivném místě se to ocitli, a i když ze smartfounů už vědí, že to město, kvůli kterému sem přijeli, je ještě tři kilometry daleko, bezradně se rozhlížejí, co budou dělat a jestli takhle opravdu vypadá nádraží toho slavného města.

Skvělá samota ve slavné Hoře Kutné

Zažloutlé stěny v hospodě, která se svým jménem hlásí k Mikuláši Dačickému, jsou pomalovány výjevy ze života tohoto sympatického vraha, který jednoho veselého večera, kdy se společnost v krčmě zprvu dobře bavila, „mimo chtíč a naději“ propíchl Felixe Novohradského z Kolowrat. Šlo zpočátku o běžnou strkanici dvou renesančních kohoutů, která dopadla tragicky. Dačický pak po všech soudech i ve svých Pamětech trval na tom, že onen Felix si začal, že ho napadl, když si před ním Dačický nesundal klobouk

Ten pán, co sedával v Café Central

V Café Hawelka bylo plno, ale ne tak plno, aby se tam nenašla nějaká volná židle, což je tak myslím vždycky. Ideální naplněnost omšelé místnosti s uměleckými plakáty na stěně je jedním ze znaků tohoto ležérního klenotu Vídně. Poprvé jsem tam vlezl snad někdy v roce 1991, byl jsem hned okouzlen a zamilován a taky jsem byl rád, že za mě moje rakouská kamarádka, Trauda Z., která se naučila česky, protože Češi měli v Rakousku špatnou pověst a ona chtěla přijít na to proč, zaplatila pivo: u Hawelků není faux pas dát si lahváče, je to původně bohémské doupě a bohémové nemohou sedět jenom u kávy.

Konec plesové sezony v Třebívlicích

Před nádražím v Lovosicích lze pořídit za třicet korun skvělou vyhlídkovou jízdu, jakou by jinde provozovaly cestovní kanceláře pro náročnou klientelu. Vede krajinou, která nemá ve střední Evropě obdoby: je to cesta podél dřímajících sopek, jež jako obrácené trychtýře nebo zvoncovité klobouky obřích trpaslíků zdobí tuto snovou scenerii, magické České středohoří, zemi snivců, romantiků a granátových čarodějů. Ten lístek se kupuje v běžném autobuse. Řidič vám ho rád prodá.

Óda na dirndl a klobouk v Badenu u Vídně

Géniové potřebují k zmírňování následků své geniality lázně. Goethe měl Karlovy Vary, kde byl celkem patnáctkrát, a Beethoven měl Baden, kde byl sedmnáctkrát. Goethe to měl ale z Výmaru do Varů přece jenom o kus dál než Beethoven z Vídně, odkud to bylo tři hodiny dostavníkem, dnes to trvá hodinu tramvají, která jede z centra Badenu až k vídeňské opeře – a naopak.

Proklatě, co děláme v Gödöllő?!

Byl silvestrovský večer a v Gödöllő jako po vymření. V šest hodin zavřel poslední krám, kde jsem duchapřítomně koupil lahev Egri Bikavér, jinak by maďarský poslední den v roce skončil úplně na suchu. V sedm hodin zhasli v pizzerii v bývalém nádražním domku, což bylo jediné místo, kde bylo možné dát si předtím nějaké jídlo. A pak už nikde nic. Ale vůbec nic. Celé město, ve kterém přitom žije nějakých třicet tisíc Maďarů a do Pešti je to půl hodiny příměstským vlakem, bylo pusté a tiché.

Granátové krůpěje v Třebenicích

Vydlážděná pěšina mezi hroby byla tak namrzlá, že jsem se musel přidržovat náhrobků, abych sebou nepraštil. Navíc stezka znatelně stoupala od kostela nahoru, podél prostších hrobů k několika honosnějším, které zhruba uprostřed rozdělovaly hřbitov zhruba na dvě poloviny: v té starší bylo ještě dost německých nápisů, v té novější už byly jen české. A rozdělovaly je právě ty dvě hrobky, k nimž jsem pajdavě ručkoval.

Porodní bolesti na Blaníku

Bylo lehce zasněženo a studeno. Na návsi v Louňovicích pod Blaníkem upravovala žena s dredy na hlavě slaměný betlém, který ten účes silně připomínal. Měla od mrazu úplně červené ruce a přívětivou tvář. Nedalo mi to, abych se jí nezeptal, jestli jdu správně na Blaník. Ten byl přitom přímo před námi. – Jdete, nejdřív půjdete po silnici, pak zahnete doleva, je tam taková cesta lesem, asi to bude klouzat, řekla a dál se věnovala úpravě slaměných figurín. – To jsou ti rytíři? zeptal jsem se důvtipně.

Fryderykova duše v Dušníkách

Když jsem kdysi dávno začal jezdit do Polska, chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to znamená, když některé město má za svým jménem příponu Zdrój. Ještě teď jsem to musel jedné inteligentní osobě vysvětlovat, ne že by ji to odhalení oslnilo, ale byla ráda. Znamená to překvapivě „lázně“ a vyslovuje se to zdruj. Hezké je také slovo źródło, na které tam často narazíte, neznamená to však, že tam máte jít na oběd, ale že tam tryská pramen, někdy přímo vřídlo.

Našlapování po střepech v Deštném

Autobus, do kterého jsem nastoupil v Novém Městě nad Metují, projížděl právě Sedloňovem a já se pořád nemohl rozhodnout, jestli vystoupím tady, nebo dojedu až do Deštného v Orlických horách a pak se přes kopec vrátím do Sedloňova, kam jsem chtěl především. Píše totiž o něm ve třetím díle svých Pamětí profesor Václav Černý, a kdo je četl, tomu jen tak ta pasáž z léta 1945 z hlavy nezmizí. Tak jsem si tam naplánoval cestu.

Kníže zalitý v jantaru

Fotografii zámku Książ jsem viděl kdysi dávno v nějaké knize, která se asi jmenovala Skvosty Polska, nebo tak nějak, a byl jsem udiven, kde se něco takového v Polsku vzalo. To se pak vysvětlilo tím, že se to do roku 1945 jmenovalo Fürstenstein, tedy Knížecí Kámen, a že to leží v Dolním Slezsku, vlastně kousek od českých hranic: nejblíž je to do Trutnova. Teutonský charakter hradu (nebo zámku, ale já myslím, že to je spíš hrad) je tak zjevný, že těžko mohl uniknout snivému oku Heinricha Himmlera.

Nejjemnější krémovky ve Svídnici

Teď jsem na její město hleděl z výšky, z věže, která se prý v roce 1967 zřítila, protože si lze též představit, v jakém stavu tahle dolnoslezská města po válce, kdy padla do klína zuboženému Polsku, byla. Ale před pár lety se opravila věž a radnice, vlastně docela opravený je celý střed města, které je krásné, vlastně řekl bych, že je to jedno z nejhezčích menších měst v naší části Europy środkowej, tedy asi tak do padesáti kilometrů od českých hranic.

Hradec paní Králové

Hradec Králové se příchozímu může jevit jako nejspořádanější město téhle země, však se mu také říkalo Salon republiky. Je to město tak spořádané, že o něm nebývá ani moc slyšet, jak je tam všechno v pořádku. Naplňuje představu o ideální polis, jak ji určil Platon, aby tam bylo všechno tak akorát velké, přehledné a souměrné, takže se dá přejít z jednoho konce na druhý, vynecháme-li dlouhá předměstí. Lze si představit, že lidé se tam znají tak akorát, že když se s někým poznat chcete, tak se vám to za nějakou dobu podaří.

Ušlechtilí veleještěři a dobrá Marianna

Dolní Slezsko je kraj, kde se setkává zmar a vitalita, zapadlý starý svět a drsná dynamika dneška. Ta něco zachová, něco dokonce opraví, šťastlivce vzorně udržuje, ale většinu už si přizpůsobí podle svého: buď to zpotvoří k nepoznání, nebo to nechá chátrat jako mrtvé pozůstatky civilizace, která tady kdysi byla, ale už je to dávno…