Těsně předtím, než se dojede vlakem do Náchoda, musí se přestoupit ve stanici Starkoč, snad pro zvýšení dojmu. Já si ho chtěl ještě zesílit tím, že tam dojdu pěšky, což jsou asi čtyři kilometry, takže jsem vešel do mlhy, podešel viadukt a přes les došel do Kramolny, kde nocovali dvakrát Prušáci, když vtrhli v letech 1778 a 1866 do země. Stále v mlze jsem pak došel horní cestou k zámku, z nějž jakžtakž vylézal velký znak Piccolominiů nad bránou, ale velkou kulatou zámeckou věž, které se může rovnat jenom věž v Českém Krumlově na druhém konci země, jsem si musel spíš představovat.

Předtím jsem se ale ještě zastavil na vojenském hřbitově s hroby oficírů z obou stran, kteří u Náchoda padli při té hrozné německo-německé válce roku 1866, která vlastně už nějak patří do válek 20. století a která tady začala 27. června první porážkou nás, Rakušanů. Protože Náchodem se vchází a zase vychází do země, tady hory vytvarovaly průsmyk, jenž od nepaměti sloužil jako zemská brána, Branka. Dneska už se to možná málo ví, ale vedle Chodska a Domažlic to bylo jediné území v Čechách, kde české etnikum dosahovalo až k hranicím. Jinak bylo pohraničí až do vyhnání německé. Ale Náchod a okolní vesnice byly vždycky české, německy se mluvilo až dál v pohraničních horách, na Broumovsku, kde se šprechtilo už zcela. Čeština zněla naproti tomu ještě dlouho po pruském záboru v roce 1742 ve vesnicích v sousedním Kladsku, které nebylo nikdy polské, to Poláci dostali omylem po roce 1945, a historicky správně není ani slezské. Od raného středověku patřilo k Čechám a až do roku 1945 tam byl takzvaný Český koutek, několik vesnic, kde převládala čeština.

Mě to tady dojímá. Jako staromódní vlastenec literárního typu si Náchod a jeho okolí představuju jako místo, kam si tenhle národ uložil cosi jako své srdce, své citové jádro. Je to samozřejmě spojeno s písmáctvím, s literárními postavami, osudy, které tu prožívaly. Kdybych si měl představit Čechy – s Moravou je to trochu jiné – jako lidské tělo, tak hlava s velkou tlamou by byla jasně v Praze, břicho v jižních Čechách, játra a brzlík v Plzni a okolí, zadnice v obětovaných severních Čechách. Srdce je ale myslím tady. V Náchodě jsme vlastně v centru českého literárního mýtu: žádný jiný kraj není v Čechách tak „zaliterárněný“ jako tenhle kus českého okraje: je to „Jiráskův kraj a kraj Boženy Němcové“ a kousek dál „Krakonošova zahrada bratří Čapků“: obývají ho tvorové z Babiččina údolí se Starým bělidlem a hodnou kněžnou Kateřinou Vilemínou, žije tu mladá Barunka, která v České Skalici chodila do školy a později se jako krásná Barbora vdávala bez lásky, takže tady začala její pouť hrozným českým životem. Patří sem samozřejmě Hronov Mistra Jiráska, který tomuto kraji věnoval dva eposy, jež třeba jednou někdo pro sebe zase opráší: kroniku U nás s postavou náchodského kněze Regnera-Havlovického a mnohem populárnějšího, protože seriálového F. L. Věka, jenž se z neklidu světa vždy vracel do Dobrušky, tedy k sobě domů. Jirásek umřel roku 1930, kdy byl už poněkud archiválním zjevením. Generace Osvobozeného divadla z něj měly už legraci, byl pro ně cosi jako atrakce, na kterou se jezdili do Hronova dívat autokary z Prahy. Egon Hostovský, další Jiráskův hronovský spolurodák, píše v Pamětech, jak se z autokaru vyvalili turisté a běželi ke klasikově rodné chalupě, kde Mistr dřímával na lavici. Obklopili ho a fotografovali se s ním. Jirásek mával holí a volal: „Dopřejte klidu starci!“ To už je jako historka ze Škvoreckého, který patří do jiného světa než Němcová a Jirásek. Ale vlastně jen v čase. Jsou otištěni do stejné krajiny a ta zase poznamenala je. Tam, kde Jirásek přestal se svým farářem Regnerem-Havlovickým a dobrušským kupcem Věkem, pokračoval Škvorecký se svým Dannym Smiřickým. „Když o tom tak přemýšlím, všechno, co jsem kdy napsal, je oslava mládí v tomhle městě, a snad teda i tohoto města.“ Je to samozřejmě nadsázka, Škvorecký psal také o spoustě jiných věcí. To základní, co tvoří povahu a charakter člověka, však načerpal právě ve městě, kterému dal jméno Kostelec. Tady chodil do školy, viděl první filmy, které ho inspirovaly ještě dřív než literatura, studoval za okupace na gymnáziu, slyšel poprvé jazz, ta vášeň ho už neopustila, za protektorátu byl nasazen v továrně na letecké součástky, prožil první okouzlení dívkami.

Sešel jsem ze zámeckého kopce po nových pěšinách dolů přímo na náměstí. Stále byla mlha a já měl ve městě nějaké záležitosti: šel jsem navštívit starého muže, za kterým tam několikrát do roka jezdím. Také s přítelem z mládí jsem se sešel, ten mi řekl, že se jako učitel k obrozeneckým tradicím hrdě hlásí a že to tam na něj sestoupilo jaksi přirozeně, neboť se tam tomu nedá uniknout. V mlze jsme objeli několik pevností, které měly vchod do země chránit, a pak jsme se rozloučili. Já šel bydlet do penzionu pojmenovaném po středověkém zakladateli města, nalézal se ve vile, která byla dřív zajisté krásná, teď působila jen melancholicky a ukrajinsky. Večer jsem se šel projít a k svému údivu jsem zjistil, že jsem vlastně na ulici, kde začíná ta slavná kniha. „Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl: Tak revoluce se vodkládá na neurčito.“ A Danny Smiřický pak strčil plátek do úst a ten „chutnal jako vždycky příjemně“. Příjemně se cucal, bambusový plátek od tenora. V náchodské hospodě zkoušela jazzová kapela. Byly poslední dny války.

Když jsem tady byl asi před pětadvaceti lety poprvé, přisedl jsem ke štamgastům, kteří kývnutím hlavy svolili, abych se posadil, čímž učinili zajisté velký ústupek. Hospoda stojí v periferní ulici, fasáda je omlácená až na zeď, takže se tu drolí omítka z roku 1905, kdy byl podnik založen: jméno Port Arthur inspirovala právě skončená japonsko-ruská válka. Nápis je též původní: „dvojjazyčně“ vyveden nejdříve velkými písmeny: RESTAURA a pak malými: tion a ce. V dřevěných dveřích do výčepu je okýnko, kterým se za války podávalo pití Židům. Byla to jediná náchodská hospoda, kde se jim mohlo nalévat. „Tak tohle je ta slavná hospoda?“ řekl jsem, když jsem tehdy před lety. „Jo,“ kývli štamgasti, jako by nebylo víc co dodat. „Ehm, a ta kapela hrávala kde? Změnilo se to tady?“ To už byla reakce živější. Chlápci, nejstaršímu mohlo být po šedesátce, se začali dohadovat, kde hrála kapela, kterou těžko mohli někdy slyšet. „Jo, to bylo ve vedlejší místnosti. Za tou příčkou.“ „Houby, žádná příčka tady nebyla. Jak by se asi mohlo tancovat?“ „Tady se nikdy netancovalo, tady se jenom zkoušelo. A chlastalo.“ „Blbost, Franto, řekni, že se tady dělaly zábavy!“ „Ale až tak v šedesátejch.“ „Nesmysl, tady byla vždycky jenom hospoda. Kapela by se sem nevešla. Jo, mladej, Škvoreckýmu nemůžeš věřit.“ „Hm,“ přikývl jsem, ale zároveň namítl: „Od toho je spisovatel, aby si trochu vymejšlel. Na to má právo.“ „Jo, ale nemá kecat. Spousta lidí ho tady v Náchodě nesnáší, že si vymejšlel. Prej že hrál na saxofon, jo, houby, dyť neuměl.“ „Počkej, Láďo, já jsem ho slyšel, to už byl starej, docela mu to šlo, žádnej zázrak, ale něco zahrál.“ „No, von byl lepší muzikant než spisovatel,“ ozval se další literární znalec, který pak svůj soud podpoří vrcholným argumentem: „Vždyť to za něj všecko napsala ta jeho ženská, no, Salivarová se jmenuje.“ Někteří chlapi přikývli, jiným se to ale moc nezdálo. „Počkej, jak to mohla napsat Salivarová, když není z Náchoda?“ namítl jeden, který se zatím držel stranou. „No prostě to napsala vona, ta jeho ženská, von si jenom vymejšlel,“ řekl odborník a stvrdil to mocným douškem.

Tak takhle to bylo. Teď jsem vešel dovnitř a bylo to stejné jako vždy, když se tam tak jednou za deset let vrátím. Objednal jsem si pivo a sedl si k prázdnému stolu naproti výčepu, v druhé místnosti, která je trochu vyvýšená, takže si člověk může představovat, že by se tam mohla vejít kapela, pařila zase mládež. Pozoroval jsem ty maturitní ročníky, holky už byly vláčné a kluci bujaří, a mně bylo jaksi slastně a jazzově, jako v těch románech.

Knihy Výprav Jiřího Peňáse (jiripenas.cz)