Hradec Králové se příchozímu může jevit jako nejspořádanější město téhle země, však se mu také říkalo Salon republiky. Je to město tak spořádané, že o něm nebývá ani moc slyšet, jak je tam všechno v pořádku. Naplňuje představu o ideální polis, jak ji určil Platon, aby tam bylo všechno tak akorát velké, přehledné a souměrné, takže se dá přejít z jednoho konce na druhý, vynecháme-li dlouhá předměstí.

Lze si představit, že lidé se tam znají tak akorát, že když se s někým poznat chcete, tak se vám to za nějakou dobu podaří. S kým nechcete, zvládnete se mu vyhnout. Je to město, které má starou část a moderní část, a přitom obě zajímavé, což je spíš výjimka. Lidé, pokud nejdou pěšky, tam jezdí trolejbusy a na kolech, jichž je před nádražím na stojanech tolik, že to připomíná Holandsko. Auty jezdí Pražáci, kteří jsou překvapeni, že něco takového je v Čechách. Většina památek je opravená a jsou u nich informační tabule. Muzeum, které si dali kulturní předci navrhnout od nejlepšího architekta své doby, Jana Kotěry, je krásné, přičemž nejlepším vystaveným objektem je sama budova. Klicperovo divadlo, pojmenované po místním Molièrovi, je velmi oblíbené, přestože se ani moc nepodbízí. Obyvatelstvo se projevuje na naše poměry až nečesky příjemně a vlídně, a přitom je to historicky české město, Němci tam na rozdíl od jiných českých historických měst byli vždy v menšině, na čemž mají problematickou zásluhu husité, kteří to tam od nich vyčistili, přičemž vzal za své i hrad, takže Hradec je paradoxně bez hradu. Na jeho místě stojí restaurace Na Hradě a kdysi tam byl kněžský seminář, protože Hradec byl navíc zbožné a církevní město, které nyní připomíná barokní budova biskupství na náměstí a jiné pamětihodnosti. Narodil se tam ostatně Jaroslav Durych, který odněkud svůj katolický temperament načerpat musel.

Aniž bych podléhal přílišné idealizaci, řekl bych, že tam historicky převládal rozumný duch dělnosti a účelnosti, symbolem čehož se může jevit empírové schodiště Bono publico, tedy Veřejné dobro, které vede z Velkého náměstí dolů k třídě Komenského a které večer svítí a vyhrává decentní hudbou a ve dne ho udržují ve vzorném pořádku ukrajinsky vypadající ženy jemnými pohyby košťat. To schodiště tam je od začátku 19. století, kdy Hradec bylo město především vojenské, tedy pevnostní a kasárenské, což se příhodně spojovalo s duchem přičinlivého měšťanstva a kupectva, jež si hledělo své práce a majetku, což je nakonec, navzdory všem společenským teoriím, nejlepší předpoklad onoho „bono publico“.

Zmínit bych se mohl o zmizelých bastionech a časech, kdy Königgrätz byl pevností, ale to bych příliš zabíhal. Přejdeme proto rychle na mosty, protože tam tekou dvě řeky, které se decentně slévají v cípu, jejž tvoří růžový palouk v Jiráskových sadech se sochou soutoku. Alegoricky je tento styk ztvárněn milostnou scénou mladíka, představujícího Labe, s dívkou alegorizující Orlici. Nahý Laban dělá zvláštní gesto rukou, jako by chtěl cosi zadržet, možná ono splynutí, nebo co, nahá, dost mladistvá, tedy asi panenská dívka Orlice je zcela smířená, oddaná a vláčná, snad se tedy bude mít zdrženlivý mladík k dílu. Pěkná socha. Jak to ale asi měl sochař Josef Škoda v ateliéru, když ji v roce 1934 modeloval? Mohl ten mladík pak jen tak vstát? A ta holka, nebyla pod zákonem? Prošla by taková skulptura dnes? Každopádně je to hezké místo i soutok.

Hradec historický je tvořen návrším, řekněme akropolí, což je další důležitá věc pro polis. Na tom návrší stálo cosi opevněného už za lužické kultury, za prvních Přemyslovců tam vybudovali onen Hradec, ke kterému pak po jejich vymření přibude ono Králové. Plným jménem by se Hradec měl jmenovat Hradec paní Králové, neboť roku 1307 byl zapsán jako věno českých královen.

Tou první a nejdůležitější byla Eliška Rejčka, po královském otci Polka, po matce Švédka: její švédské jméno bylo Rikissa. Českou královnou byla dvakrát a již v pětadvaceti podruhé vdova – po Václavu II., kterému přinesla polskou korunu, a po Rudolfovi I. Habsburském, který umřel sotva po roce manželství na úplavici u Horažďovic, byv předtím prý tělesně vysílen intimitou s mladou královnou. Zřejmě tedy femme fatale českého středověku. Vzpurná, pyšná a přitažlivá žena, která v tom mezičasí po smrti svého nevlastního syna Václava III. a nástupem mladého Jana Lucemburského hrála prim v království, o které svedla spor se svou nevlastní dcerou, o šest let mladší Eliškou Přemyslovnou, jež pak sňatkem s mladým a naivním Janem triumfovala, ale bůhví, prožila-li šťastnější život. Spíš nešťastnější. Štěstí naopak zřejmě přálo Rejčce, která ho našla po boku Jindřicha z Lipé, nejmocnějšího muže slabého království prvního desetiletí vlády Jana Lucemburského. Za ním, tedy za Jindřichem, odešla v roce 1318 Eliška Rejčka z Hradce do Brna, které si Jindřich zvolil za své sídlo. Tam založila v roce 1323 klášter, kde spočinula a v němž pak o pět set let později prováděl své pokusy s hrachem Mendel. (Viz Slet géniů na Mendláku v č. 11/2022.)

Na Eliščině nábřeží stojí pěkný secesní dům, jehož stavitel byl s věcí obeznámen. Před pár lety jsem tady hleděl na fasádu se sochou královny, k níž se vine pes šakalovitého typu, když vtom se otevře okno a v něm milá starší paní, která na mě volá: Čtete ten nápis, že? Tak tam stojí: „Hledejte pravdu, Hradečtí, neboť pravda přemáhá.“ Přičemž to poslední slovo slabikovala: pře–má-há. Rozumíte? zeptala se. – Jako že unavuje? Pravda unavuje, zkusil jsem to. – Ale prosím vás, vítězí! Někoho poráží, tedy přemáhá nepřítele! zavolala ta paní. – No, když v to domě bydlíte, tak to jistě musíte vědět, řekl jsem. Ale prosím vás, řekl jsem pak ještě zkušebně, ta socha, to je Eliška, že? Jenže jaká? Eliška Rejčka, Eliška Přemyslovna, anebo Eliška Pomořanská? zeptal jsem se, i když jsem to věděl. – Paní nezaváhala: No přece Rejčka, kdo jiný, kdyby to byla Pomořanská, která sice dostala Hradec od Karla taky věnem, tak by tam trhala podkovu nebo aspoň dráty by ohýbala nebo rvala pancíř, to je jasné, že to není ta Němka z Pomořan. A Přemyslovna, ta už vůbec ne, co by dělala v Hradci?! To takhle v Nymburce, kam přijela přestrojená za babku a kde ji schovali, aby se pak mohla v klidu provdat za toho Lucemburka. Kdepak tahle, Rejčka to je!

Ale, pane, pokračovala ta vzdělaná paní, která měla zřejmě dlouhou chvíli, to byl mimořádný kus, ta Ryksa, jak jí říkali Poláci, té si my Hradečáci ceníme, ona založila ten kostel svatého Ducha na náměstí, i když ho dokončila až ta druhá Eliška, teda ta Alžběta – protože víte, že Eliška, to je Alžběta, prostě Elisabeth, Pomořanská, však ta tady v Hradci zemřela, léta Páně 1393, patnáct let po svém muži, císaři Karlovi, pohřbená je ale vedle něj, ve Svatém Vítu v Praze, to by se nehodilo, aby ležela bez svého muže. I když zajímavé je, že tu Rejčku k Václavovi II. a ani k tomu mladému Rudolfovi, co se mu říkalo král Kaše, protože prý hrozně šetřil, po smrti nedali, ta leží vedle toho svého Jindřicha na Starém Brně, v tom kostele, který je taky z režných cihel, to se hned pozná, že byla ze severu, vždyť ta Rejčka se prý nenaučila do konce života česky, i s tím Jindřichem mluvila německy, vždyť byl taky z Bömisch Leipy, ale to se nedá nic dělat. Ona byla taková, řekla bych, svérázná a drsná a možná trochu i ujetá, prý se chodila dívat, jak se mučí lidi, to víte, středověk měl svá pro i proti. Ale víte, co je mi na ní sympatické? Že potom, když odešla do toho Brna, tak už si dali s Jindřichem, který nejdřív dělal mladému Janovi problémy, pokoj. Žili si spokojeně na Starým Brně neboli, jak se tam říká, Oltecu, měli pěkný dvůr, někteří historici říkají, že přepychový, a nejspíš se měli rádi – i když ten Jindřich byl pořád ženatý, měl se svou ženou odkudsi z Německa fůru dětí, ale byl s tou Rejčkou, no, člověk by neměl soudit, aby sám nebyl souzen, že jo, pane.

Blog a výpravy (jiripenas.cz)