Byl silvestrovský večer a v Gödöllő jako po vymření. V šest hodin zavřel poslední krám, kde jsem duchapřítomně koupil lahev Egri Bikavér, jinak by maďarský poslední den v roce skončil úplně na suchu. V sedm hodin zhasli v pizzerii v bývalém nádražním domku, což bylo jediné místo, kde bylo možné dát si předtím nějaké jídlo. A pak už nikde nic. Ale vůbec nic. Celé město, ve kterém přitom žije nějakých třicet tisíc Maďarů a do Pešti je to půl hodiny příměstským vlakem, bylo pusté a tiché.

Zavřená byla i restaurace v hotelu, který se trochu legračně jmenoval Queen Elizabeth, ale ta, jak mě upozornili v e-mailu, když jsem si tam objednal pokoj, bude mimo provoz už od Vánoc. Temné byly domy na náměstí Svobody (Szabadság tér), což je protáhlá smutná ulice ve středu města, které vlastně střed nemá, je jím křižovatka se silnicí, která město rozsekla napůl. Kolem jedenácté se na tom náměstí objevil hlouček výrostků, kteří si k našemu úžasu přišli zahrát šachy s takovými těmi metrovými figurkami. Občas trochu zvedli hlas a před půlnocí odpálili pár rachejtlí, to bylo všechno. Pak bylo zas temno a ticho, jen z dálky, snad od Budapešti, se ozývaly zvuky dělobuchů. Byl to velmi zvláštní Silvestr. Proč jsme v Gödöllő? slyšel jsem vedle sebe otázku, kterou jsem ovšem pokládal i sám sobě. Existuje větší díra než tohle gedelé?

Ale já přesto pořád stál za tím, že jsme udělali dobře, když jsme jeli na Silvestra do Gödöllő. Léta se mi už líbí to jméno, tři přehlasovaná o, to se jen tak nevidí ani v maďarštině. Obecně se píše, že český a slovenský název je Jedlová, ale když zkusíte napsat slovo gödöllö (s malým g) do překladače, objeví se vám velmi překvapivý výsledek: vyjevím ho na konci článku. Jinak se mi zdálo výhodné, že je to blízko do Budapešti, kam se pak dá odjet vykoupat do termálních lázní, které budou možná i v Gödöllő, to uvidíme, ale nebyly tam. K tomu se přidával předpoklad, že tam nepotkáme moc krajanů, vlastně nejspíš tam nebude ani jeden, což se nejspíš vyplnilo.

A pak tu byl ten tajný důvod: v Gödöllő to měla ráda Sisi. A kde to měla ráda Sisi, tam to člověka mého typu zajímá. Nejen z nějakých fetišisticko-monarchistických důvodů, ale proto, že rakouská císařovna Alžběta měla vybraný vkus a každé to místo, které k ní nějak patří, je něčím spojené s jejím výstředním, a přitom snivým charakterem. A součástí její excentričnosti byla i vášeň pro Maďary. To nebyla jen nějaká sympatie, kterou by měla jako císařovna věnovat všem národům monarchie: pokud jde třeba o Čechy, tak ti jí byli dosti lhostejní, neboť ji nejspíš neměli čím zaujmout, ale pro Maďary, pro ty se přímo nadchla. Nejenže se učila a naučila maďarsky, v Uhrách se oblékala do maďarského kroje (dost jí to slušelo), jako své dvorní dámy si vybírala Maďarky (s jednou z nich, hraběnkou Marií Festeticsovou von Tolna, je přes babičku spřízněn náš Karel Schwarzenberg), ale vrcholem její hungarofilie bylo rozhodnutí, že své poslední dítě zasvětí maďarskému národu.

Takže Marii Valérii porodila na budínském hradě, odmala dbala na to, aby s ní byla co nejvíc v Uhrách, mluvila na ni maďarsky a vůbec ji vychovávala v maďarském duchu, což se pak ovšem chudeře arcivévodkyni zprotivilo, a jak jen trochu mohla, nechtěla s Maďary a Uhrami vůbec nic mít. Tím spíš, že se k ní už jako k malé donesly klepy, že by jejím otcem mohl být hrabě Gyula Andrássy, uherský fešák a vůdce národa, kterého Sisi navštívila poprvé v květnu 1866 na jeho zámku Tokay a od té doby se říkalo, že by tam mohlo něco být. Každopádně se jí Andrássy dvořil, na ni to zřejmě působilo a tahle citová aliance měla své následky politické v rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867, které do určité míry Alžběta ovlivnila tím, že řekněme popostrkovala svého císařského chotě, aby zašel dál, než on měl v úmyslu v ústupcích Maďarům zajít. Výsledkem bylo, že Maďaři dosáhli svého, Franz Josef se nechal na Budíně slavně korunovat na uherského krále, Alžběta na královnu, monarchie se rozdělila na Předlitavsko a Zalitavsko, vznikla Kakánie, jak jí říkal v Muži bez vlastností Robert Musil, a ta pomalu směřovala ke svému zániku.

Z radosti nad tím vším Maďaři, tedy ne přímo Maďaři, ale jejich rovněž k historickému zániku odsouzené vládnoucí vrstvy, darovali po korunovaci habsburským manželům... no, co asi? Ano, zámek Gödöllő! On byl totiž právě volný. Magnátský rod Grassalkovičů, jeho původní majitelé a zakladatelé, před nějakou dobou vymřel po meči. Mimochodem, skoro stejný zámek si dali postavit v Prešpurku, tedy v Bratislavě, teď tam bydlí paní prezidentka Čaputová.

Císařovna Alžběta sem poprvé přijela v květnu 1867, krátce před uherskou korunovací. Tehdy jí bylo jednatřicet let a vypadala opravdu dobře, byť je otázka, jestli ještě lépe nevypadala Romy Schneiderová… Přece jenom na obrazech se Sisina tvář jeví poněkud, no, jak to říct, pichlavá či neuroticky ztuhlá, bez té jiskřivé líbeznosti, kterou jí propůjčila nádherná Romy, nejen v těch rakouských filmových romancích, ale zvlášť pak ve Viscontiho úžasném filmu o Ludvíku II. Bavorském, jejím poněkud bláznivém bratranci, kde Romy je už zralá žena… Tahle diskuse o kouzlu a iluzi císařovnina kultu, který Čechy spíše minul, zato v korunních zemích, v Rakousku i Maďarsku, stále nějak žije, nám pak zpestřovala silvestrovský podvečer v Gödöllő, když jsme se procházeli jeho setmělými ulicemi v naději, že snad i ti melancholičtí Maďaři musí slavit Nový rok a někde v Gödöllő musí být nějaká csárda, nějaká krčma, odkud se v ideálních představách měl ozývat teskný zvuk houslí, samozřejmě cikánských.

Ale nic, jen sem tam osamělá petarda, odpálená někde na poli nějakým smutným Uhrem. Přitom právě cikány měla Alžběta ráda, hlavně jejich muziku, kterou si od nich nechávala právě tady v Gödöllő předvádět, dovolila jim, k nelibosti personálu zámku, potulovat se po zámeckých zahradách. Však ani příslušníci tohoto nezkrotného etnika neoživovali potemnělé město Gödöllő. Došli jsme tedy k zámku, jehož rizalit, to je obvykle to, co leze z budovy ven, prostě průčelí, ale to nemusím svým čtenářům psát, byl ozdoben takovými těmi svítícími žárovičkami, což aspoň trochu naznačovalo, že je jaksi slavnostní čas. Jinak to všechno působilo spíš strašidelně.

Sisi tady prožila dohromady prý dva tisíce dní. Přijížděla sem pravidelně na jaře a pak hlavně na podzim, kdy se tady účastnila honů, což se nějak nevylučovalo s jejím až vypjatě citovým vztahům ke zvířatům. Tady v Gödöllő ji císař a dvůr nechávali žít po svém, mohla být v rámci možností tou, kterou si přála být. Naposledy tady byla na jaře 1898 několik týdnů předtím, než jí bláznivý anarchista vbodl v Ženevě na nábřeží pilník do srdce.

Dneska dá trochu práci si představit, co jí bylo na Gödöllő tak milé. Zámek byl nepochybně pohodlný a luxusní, zámecký park určitě rozkošný, okolí nejspíš venkovsky prosté a rázovité. Za císařovnou a jejím dvorem, kam patřil i černošský trpaslík Rustimo, se sem sjížděla honorace, časem si zde letní byty zřizovala elita z Pešti, začátkem století se tady usadila umělecká kolonie, před válkou tu měl letní sídlo regent viceadmirál Miklós Horthy. To všechno se za lidového Maďarska stalo Gödöllő osudným. Zámek degradovali na obecní byty, po roce 1956 tady ubytovali ruské, tedy sovětské oficíry, výsledkem bylo úplné zpustnutí. Kolem se postavily paneláky a kousek dál vyrostly fabriky. Na Gödöllő byla učiněna třídní pomsta. Sisin zámek se málem zřítil, zachráněn byl až po převratu. Dnes se tam vystavuje, co se tak asi v takovém památníku zašlé slávy vystavovat dá. Vzpomínky na ženu, která si tak oblíbila zemi, v níž právě odbila půlnoc a dva absurdní návštěvníci si právě připíjeli býčí krví před zámkem, který tu z té doby zůstal. Boldog új évet!

Když do toho překladače na napíšete gödöllö, přeloží vám, že to znamená: je to na hovno… Pardon. Zkuste to.

Knihy Výprav Jiřího Peňáse (jiripenas.cz)