Před nádražím v Lovosicích lze pořídit za třicet korun skvělou vyhlídkovou jízdu, jakou by jinde provozovaly cestovní kanceláře pro náročnou klientelu. Vede krajinou, která nemá ve střední Evropě obdoby: je to cesta podél dřímajících sopek, jež jako obrácené trychtýře nebo zvoncovité klobouky obřích trpaslíků zdobí tuto snovou scenerii, magické České středohoří, zemi snivců, romantiků a granátových čarodějů.

Ten lístek se kupuje v běžném autobuse. Řidič vám ho rád prodá. S vámi tam nastoupí dvě tři paní, je docela možné, že budou mluvit ukrajinsky. Projede se Lovosicemi a zabočí pod Lovošem směrem na Sulejovice a Třebenice, vyjede kolem skladů a hangárů do polí a za chvíli už hledíte na tu druhohorní linii křivek a křivulí, vulkanických kopců, které vypadají, jako by si někdo s krajinou podivně hrál. Míjíte kopec Košťál se zříceninou Košťálovem, za ním potící se teplý kopec Boreč, vzadu Milešovku, tu českou Fudžijamu, pak se cesta stočí k Házmburku, tomu kopci, o kterém psal Karel Hynek Mácha z Litoměřic příteli Hindlovi: „... náš svatý Hanžburek mi kouká všemi okny až do postele, nechť ji postavím kde chci...“ Možná že poslední Máchův pohled patřil Házmburku, Zaječímu kopci.

Autobus mě zase zavezl do Třebívlic, kde jsem před Vánocemi doklouzal a mezi hroby doručkoval k hrobu Ulriky z Levetzowů (viz Granátové krůpěje v Třebenicích, č. 1/2023). Mezitím roztálo a já se tam po měsíci vrátil s úmyslem začít tam znovu s pravidelnými cestami do Středohoří, což mě láká už nějakých třicet let. Stál jsem tedy znovu v Třebívlicích, v té docela pěkné obci, která má na první pohled všechno, co má mít: kostel, u něj krchov, zámek, u něj park, hospodu, u ní plácek na cigáro, koupaliště, u něj hasičskou zbrojnici. A samozřejmě nějakou místní pozoruhodnost, kterou zde obstarává ona Ulrika, jež byla atrakcí už za svého života: viděl ji na vlastní oči ještě anarchista a Kafkův přítel Michal Mareš, kterého vzali do Trieblitz rodiče z Teplitz podívat se na baronku, jež byla něco jako živoucí fosilie nebo něco jako dávný list do herbáře, který si Ulrika vedla do konce života a který občas vystavují v městskému muzeu v Mostě, kam odkázala pozůstalost, když ovšem Most-Brüx ještě existoval. Obvykle se píše, že lisovat květiny ji naučil Goethe, ale nemusel to být nutně on, mohl to být také její nevlastní otec, hrabě František Josef z Klebelsbergu, třetí manžel její čiperné matky, Goethovy přítelkyně z mládí. To díky ní se výmarský tajný rada zakoukal do Ulriky.

Hrabě Klebelsberg byl majitel Třebívlic a také významný představitel českého šlechtického patriotismu: spolu Kašparem Šternberkem stál u vzniku Zemského muzea, jemuž odkázal mnohé sbírky, zkameněliny a jiné pozoruhodnosti. Samozřejmě také botanizoval a zabýval se mineralogií a dalšími ušlechtilými zábavami aristokracie, která pomalu dohrávala svou roli. Teď leží na třebívlickém hřbitově v hrobce spolu s Ulričinou matkou Amalií, která si od začátku myslela, že „dědeček“ Goethe se poněkud pomátl, když se začal v Mariánských Lázních její sedmnáctileté dceři dvořit. Ale úcta ke klasikovi a ženský rozum ji vedly k tomu, aby nechala věcem volný průběh a spolehla se na dceru, jejíž instinkty zareagovaly správně a pošetilého starce odmítla, i když opatrně, za použití nejlepší metody odmítnutí, předstírala, že neví, o co jde. I když kdoví: ten jistě nejdůležitější pramen, který by o podobě toho vztahu něco řekl, tedy dopisy, které Goethe psal dál ještě několik let, prý baronka spálila pár dní před smrtí. To jí bylo šestadevadesát. Od básníkova rozloučení v Mariánkách letos uplyne přesně dvě stě let.

Zastavil jsem se u roztomilé sochy staršího pána, který nahání o hlavu menší školačku, jež před ním evidentně prchá. Ta tam musí být sotva pár let. Na podstavci se píše, že socha, vlastně sousoší se jmenuje Polibek ruky tedy Der Handkuss a je to dílo Dietera von Levetzow… Pomocí mobilu jsem si našel, že onen sochař Dieter je Urgroßneffe čili prasynovec „poslední lásky Goethovy“. A že se narodil v roce 1925 v Dolním Sasku a dosud žije v Bavorsku: dlouhověkost mají v rodině.

U jejího hrobu už to neklouzalo. Hřbitov stál přitom pořád na mírném svahu, což umožňuje výhled do kraje a na ovce, které se pásly na lednové louce hned za ohradou. Minule jsem se tady sešel s kostelníkem, panem Zemanem, který mi otevřel kostel, takový prostý chrámek, o který se stará a který rád ukáže, když se někdo najde. Odemkl mříže a šli jsme k oltáři, kde byl naivistický obraz se svatým Václavem, jak ho dva andělé berou na nebesa. Pan kostelník, řekl, že na ten obraz se hraběnka dívala z oratoře, kde sedávala během bohoslužeb, na které chodila, i když byla protestantka. Šli jsme se do té oratoře podívat a pan Zeman vytahoval ze skříně ornáty a štóly, které možná vyšívala děvčata Levetzowova čili Levetzowky. Ulrika se, jak známo, nikdy neprovdala, ale její dvě sestry potomky měly a jezdily sem do Třebívlic za sestrou a tetou. Ta tu prožila skoro celé devatenácté století. Všechno, co je tady hezké, pochází z těch časů. Ale my máme století jednadvacáté, na to bych neměl zapomínat.

Pan kostelník Zeman mi řekl, že na věž mě zavede na jaře, teď to na schodech klouže. Taky mi řekl, že do kostela sem z místních nikdo nechodí, že když se jednou za čtvrt roku sejde pět lidí na mši, tak je pan farář, který sem jezdí z Libochovic, rád. On že toho kostelníka dělá, protože nikdo jiný není. Kdybych nebyl já, tak to skončí. A se mnou to skončí, pane, nevím o nikom, kdo by to po mně převzal, řekl ten muž, nasadil si kapuci a opatrně klouzal kolem kostela.

Tak to bylo před měsícem a já jsem zas byl v tom vlastně docela hezkém místě, které i teď v lednu mělo v sobě něco barevného a nečekaně úhledného, což možná zůstalo po té Ulrice. Bydlela ve žlutém, nebo spíš okrovém zámku v rohu náměstí, teď je tam škola a mají tam pěkně nazeleno natřené dřevěné okenice, v rohu nezvykle velkou a opravenou kapli se svatým Janem na modrém pozadí. Působilo to i teď v lednu jakoby jižně a díky těm okenicím trochu snad francouzsky, i když ti by tam měli asi Johanku z Arku. Šel jsem k zámku podívat se na park, kde si Ulrika brala byliny do herbáře. Chvíli jsem tam bloumal, přičemž jsem nechtěl moc budit pozornost, tak jsem si zašel do hospody na polívku. Bylo to tam stejné jako před Vánocemi, hrálo tam rockové rádio a hospodský budil dojem, že mě rád vidí. Snědl jsem čočkovku, dal si čaj a oceňoval existenci hospody. Zaplatil jsem snesitelně a zas jsem se prošel obcí, přičemž jsem už podruhé míjel staršího muže, který sypal před svým domem na chodník písek, možná si myslel, že jsem školní inspektor nebo jinak podezřelý, tak mě pozdravil a já se s ním dal do řeči. Ten chodník sypal proto, že si tam ráno namlela jeho žena, říkal. Ona chodí pořád s rukama v kapsách a pak spadne.

Hm, řekl jsem, a jaký to tady je jinak? – Tady? zeptal se zbytečně muž a pak řekl, že to ujde, jenom lidi jsou jiný, než byli dřív. – Dřív? – No, vždyť pořád seděj u počítačů a už ani nemluví jeden s druhým. A pane, tady to kdysi žilo. Tady byly dřív každej tejden v lednu plesy. To byl zahrádkářskej, mysliveckej, požárnickej, svazu žen… Do rána se tady tancovalo, v tom kulturáku naproti zámku, teď je pustej. V pět hodin ráno tady stály autobusy a rozvážely lidi do okolních vesnic. Teď není nic… Já, pane, nevzpomínám na komunisty v dobrým, ale lidi k sobě měli blíž. Všechno to nějak mizí. Tady bylo několik krámů, bylo tady pánský i dámský kadeřnictví, pekl se tady chleba, pro kterej se sem jezdilo z Lovosic i Litoměřic, tady byl každej v nějakým spolku. A už to není, každej sedí u počítače. Ještě v devadesátejch tady byly muziky, dechovky, víte, sem jezdily z kapely až z Moravy, Eva a Vašek tady mívali koncerty. A už tady není nic. A nejhorší je, že je to lidem jedno. Všechno je jim jedno. A odkud vy jste? – Ále, z Prahy, to není zajímavý. – Jo, z Prahy… Vnučka bydlí v Praze. Já bych tam nešel. Ani za nic, pane. Víte, jak je tady na jaře krásně? – Vím.

Knihy Výprav Jiřího Peňáse (jiripenas.cz)