Liteň je obec, již by bylo možné nazvat koncentrovaně staročeskou. Leží na návrší, kterým začíná Český kras, asi patnáct kilometrů od Berouna, ze hřbitova je vidět z nezvyklého pohledu Karlštejn, ale hlavně jsou tu na malé ploše soustředěny všechny české atributy v jakési původní, předindustriální a předmoderní podobě. Je tu totiž náves neboli agora, kde je vedle sebe hospoda, škola, kostel, fara, v níž je teď muzeum, a vrata od zámeckého dvora. To všechno je přikryto stínem lip, zajisté košatých, nyní, na začátku března, zatím holých. Lípa je z jakýchsi dobrých důvodů český národní strom, což lze vysvětlit tím, že má měkké dřevo, listy ve tvaru srdce a v době květenství vydává lepkavou šťávu, tedy je to takový ženský strom ženského národa. Ve skutečnosti jde o plod dendrologické rivality s německým dubem, která se vedla v 19. století, jež milovalo takové symboly – a rozumělo jim.

Tedy, ony i tady na tom plácku rostou jiné stromy, ale ta liteňská lípa tu má roli literární, nebo přímo kultovní povahy: i když už po ní zbyl hlavně název zdejší hospody, která se jmenuje jako Čechova básnická sbírka – Ve stínu lípy. Bohužel už to není ta stará venkovská hospoda, jak jsem ji ještě zažil před takovými patnácti lety. Je banálně „modernizovaná“, to znamená zbavená patiny a otlučené útulnosti, k nimž patřila jistá zaplivanost a hajzlíky páchnoucí po moči starců, nikoli po hygienických sajrajtech do klozetu. Ale tuhle idylu vzala doba, její ztráta vždycky nejvíc vyvstane, když už je pryč a nelze ji vzkřísit. Jako už nikdy nebude vzkříšeno literární dílo Svatopluka Čecha (snad s výjimkou Matěje Broučka, jehož výlet do XV. století je vtipná šovinistická agitka), jehož socha sedí právě na místě, kde prý stála ta pravá původní stoletá lípa, u níž se jako u totemu odehrával vesnický duchovní život, neboť to odtud bylo stejně daleko do kostela jako do hospody, jen ten hřbitov je kousek stranou.

Sochu Svatopluka Čecha, jenž tam sedí v pozici odpočívajícího kmeta, lze pak považovat za dovršení pračeskosti tohoto místa. Důvod jeho výskytu je ten, že Svatopluk Čech v Litni prožil tři roky, když mu bylo mezi sedmi a deseti léty: v letech 1853 až 1856 tady chodil do školy: jeho otec tu měl místo správce na statku u rodiny Doubků (či Daubků, jak se dřív psali), k nimž se ještě dostaneme. Ale stačilo to tady na něj asi udělat dojem, takže když po letech sepisoval veršovanou idylu Ve stínu lípy (poprvé vyšla roku 1879), ze které zbyl v povědomí asi jen ten název, myslel možná na tu lípu, na jejímž kamenném pařezu nyní zkameněle sedí a cosi, ve stínu lípy, škrábe do kvádru: nejspíš Ve stínu lípy. Literární historik a pedant by nás ještě poučil, že spolu s Litní si na inspirační zdroj může činit nárok také rodný Ostředek u Benešova nebo Vrané u Slaného, kam se Čechovi přestěhovali posléze a kde Svatopluk šel do puberty, ale pravděpodobné bude, že tento bestseller našich prapředků je mixem všech možných návsí s lípou, kterých byly na českém venkově mraky a pod nimiž se tvořilo jakési české politicko-kulturní vědomí, ať už v dobrém, či zlém.

A je také docela pravděpodobné, že dnes už to zkusí číst jen podivín, což jsou ovšem nejlepší čtenáři. Nejspíš ale i ten má potíž dostat se dál než přes pěkný tklivý úvod „Jak vlny osením po tobě hrají / mé vzpomínky a touhy, rodný kraji“, v němž smutný básník v odcizeném městě, v té „hluché vřavě požitků a muk“ myslí na venkov, kde jako „hejno křepelek tu vzlétá pro mne z každičké brázdy upomínek dav“. Nejspíš toho čtení nechá, čímž přijde o bizarní úseky, třeba o historku o vojákovi, kterému při bitvě svěří jeho umírající velitel závěť, voják si ji strčí do boty, vtom přiletí dělová koule, nohu mu utrhne, voják je odnesen na obvaziště, pak se vzpamatuje, vzpomene si na nohu – a vydá se ji na bojiště, kde stále probíhá bitva, hledat. Nohu najde i se závětí, za což je vyznamenán, a má pak po zbytek života o čem vyprávět – pod lípou. Dobré, že.

Tak tedy promiň, Svatopluku, ty vousatý český kluku, budeš už asi jen čítankovým postrachem, přitahovat pozornost můžeš ne svou literární silou, nýbrž jako znak či symbol odešlého národního bytí, které ale jistým způsobem žije i dnes, byť o tom málo tušíme, nebo to prožíváme v nějaké pokleslé podobě. V té „jistotě malých vlastí“, jak to s jistým pohrdáním kdysi nazval Václav Bělohradský, ale která je docela přirozenou obranou před nejistou nekonečného světa, která nás shromažďuje kolem kmenového totemu – lípy, u něhož je člověku nejlépe a za jehož obvodem je nebezpečný a nesrozumitelný svět ciziny, kam kdo strčil čumák, už přes něj dostal. Jak si o tom ve verších vyprávějí ti strýcové na návsi.

Totiž, ono se to nezdá, ale 19. století, což je století českého zrodu, v nás vězí víc, než bychom si mysleli, a to v dobrém i ve zlém. Na jedné straně to byl imponující úspěch, čehož byl právě ten Čech svědkem a hlasatelem, na druhé tam vznikl základ ještě i současného chaotického povědomí, té soustavy komplexů a mindráků a zároveň sebepřeceňování a iluzí o sobě samých, ale také oprávněných důvodů k hrdosti a vědomí jistot. My už na to nepotřebujeme Svatopluka Čecha, už dávno ho nečteme, ba nepřekvapilo by mě, kdyby zavládl názor, že Čechův most v Praze, ten nejhezčí po Karlově, je pojmenován po praotci nebo po tom fotbalovém brankáři nebo prostě po Čechovi jako takovém, ale i tak to, z čeho on vzešel a co představoval, v nás vězí „jak v koze“, jak říkal jiný klasik, který snad ještě nějakou dobu čten bude.

No, na návsi v Litni je malé muzeum, které se ovšem otvírá až v květnu. Umístěno je v bývalé faře, v níž započala svou duchovní dráhu jiná literární archiválie, kněz a prozaik Václav Beneš Třebízský (1849–1884), tady si už exkurz odpustím, četl jsem kdysi na studiích Z pověstí karlštejnského havrana a docela by mě zajímalo, jestli to někdo od té doby otevřel. Ale tak to bývá. Když jsem tam před lety byl, ujala se mě milá paní a hned se pustila do výkladu, a především se soustředila na osudy slavné operní pěvkyně Jarmily Novotné (1907–1994), což je úplně jiný příběh, ale také český a trochu liteňský, neboť tady to zřejmě měla tato diva, nástupkyně Emy Destinnové, jíž tleskala Metropolitní opera a byla docela úspěšná i ve filmu, velmi ráda, vždyť její fyzické ostatky spočívají zde, v hrobce rodiny Doubkovy, která je schovaná v lesíku kousek za Litní u silnice na Třebaň, a tedy na Prahu. Byl jsem tam před lety, to byla celá zarostlá a myslím, že i jinak zpustlá, teď je aspoň bezprostřední okolí vysekáno a stavba architekta Antonína Wiehla trochu vypucovaná. To je taky pomník 19. století, chrám rodiny, která se během něho vyšvihla díky přičinlivosti a podnikavosti: Doubkové podnikali v lihovarnictví a pivovarnictví, tedy v národním oboru. Jarmila Novotná tu leží po boku svého muže Jiřího Doubka, za něhož se vdala roku 1931 a s nímž prožila padesát let, asi docela dobrodružných a bohatých, včetně dvojího exilu (1938–1945 a po únoru 1948). Onomu Jiřímu (zemřel ve Vídni v roce 1981) patřil liteňský zámek, na který přišel novošlechtický rod Doubků v roce 1850 z východních Čech. Jedna odnož žila na Smíchově, kde se po nich jmenuje ulice Na Doubkové a kde rytíř Eduard založil Eliščiny sady, teď se jmenují Skalka. Jarmila Novotná se na fotografiích podobá trochu Gretě Garbo, takový ten typ ztepilé krasavice s ušlechtile tvarovanou lebkou a mysteriózním leskem v očích. Tak kdyby ji někdo hledal, je tady.

Teď, když jsem tam přicházel po letech, zněly právě zvony, protože za chvíli začínala v kostele sv. Petra a Pavla mše, kterou tam slouží v sobotu odpoledne polský farář, jezdící sem z Řevnic. Kostel je to dojemně barokní, ale z kamení a jiného materiálu, který zůstal po stavbě Karlštejna, rozkázal ho prý postavit sám Karel IV. Je tedy původně gotický, ale z toho už nezůstalo nic. Teď je jako stovky jiných venkovských kostelíků pěkně dožluta. Jedna paní tam právě rozsvěcovala svícny, dva starší pánové si sedali do lavic. To bylo tak všechno.

Knihy Výprav Jiřího Peňáse (jiripenas.cz)