Řidič autobusu byl sice Ukrajinec, ale stejně měl puštěnou nějakou strašnou českou stanici, kde se kvákání moderátorů střídalo s robotím hekáním, v nějž se proměnila pop-music. Mezi tím peklem se ale přece jen vyskytlo něco snesitelného, co neurotickým estétům (jako jsem já) nepůsobilo takovou bolest: vlastně se mi to i docela líbilo. Zpívalo se tam: „Proč jsi tak vzdálené, baroko? Lalala… pro oko… Zem, která nemá své nebe, ztratila sebe a zebe…“ Nebo tak nějak, každý to zná: taková ta patetická píseň o tom, jak nám prý chybí baroko.

Richard Müller a spol. mi ji zpíval na cestě na Kuks, kam jsem se vrátil po dvou letech, abych dokončil, co bylo nutné dokončit, i když tyhle věci nikdy konec nemají. Před dvěma lety jsem tady psal o Kuksu (Památný den na Kuksu, viz č. 24/2020), k čemuž bylo nutné dodat B. Tím B je Braunův Betlém, tedy to zvláštní kamenné divadlo, jehož zbytky jsou rozsety v lese za Kuksem směrem ke Dvoru Králové, kam se pak dá pohodlně dojít pěšky. Tedy, mezi námi, dojde se k nádraží, které je od města ještě asi tři kilometry vzdálené, řekl bych, že to je od města nejvzdálenější nádraží v Evropě, ale jezdí odtamtud občas fiakr městské hromadné dopravy, takže nakonec se do Dvora Královny dorazí.

Kuks, tedy klášterní špitál a kaple s ostatky hraběte Šporka, stál na místě ve své velkoleposti a omýval jej průzračný vzduch studeného dubna. Ctnosti i Neřesti se strnule kroutily v alegorické křeči, andělé obou smrtí, blažené a žalostné, diskrétně naznačovali, že příchozí se zas trochu přiblížil k bodu, kde se to určí. Nevím, jestli se o tom tak píše v odborné kuksologické literatuře, ale napadlo mě, že celý ten špitální areál je vlastně model vah se dvěma rameny a cestou po schodišti má člověk myslet na to, jakou stranu jeho skutky převáží. Jenže když si to uvědomí, je už často pozdě, neboť mnoho věcí dochází člověku, až když už cítí van perutí těch andělů.

No, a když se pak jde z Kuksu směrem k Novému lesu čili Nova Silva, tak kuksologické bádání pokračuje a mění se ve stopování zaniklé civilizace, která tu nechala své podivné stopy. Stoupá se lehce vzhůru, pak se jde chvíli podél trati vinoucí se nad údolím Labe, které je tam zatím jen říčkou. Potom se vejde do začarovaného lesa, v němž mělo kdysi všechno mluvit pestrou řečí barokního manýrismu. Baroko milovalo doslovnost, proto všechno muselo být znázorněno, proto všechna ta do detailu dovedená podobenství, všichni ti trpaslíci, bohové antičtí a světci křesťanští, výjevy biblické a jiné, poustevníci, anachoreti a eremiti, ke kterým měl hrabě Špork zvláštní vztah a jimž zřizoval poustevny všude, kde se jeho rozmáchlé plány projevily. A všude musela být voda! Baroko milovalo živly a milovalo vodu. Všude, kde to bylo jen možné, něco teklo, něco protékalo, zurčelo a tryskalo, o každý pramen bylo pečováno, všude kašny, vodotrysky, koupelové lázně: Kuks (Bad Kukus!), to byly za Šporka především lázně! Ovšem lázně s mystickým obsahem.

Všechno to mysteriózní divadlo se v dalších stoletích propadlo do stínů a náznaků. Něco sebraly ony živly (povodeň poničila lázně v prosinci 1740, už dva roky po Šporkově smrti), hodně toho sebral čas a jiná doba, jiná mentalita, která na to neměla čidla a smysly. Co to všechno mělo znamenat, teď už jenom šeptá jarní listoví buků v Novém lese: to jméno má proto, že ho Špork přikoupil „nově“ ke kukskému panství, jméno Betlém je vlastně nepřesné. Buk je strom, s nímž se cítil hrabě spřízněný, protože latinské jméno pro buk je FAGVS a on byl Franz Anton Graf Von Sporck, takže si možná představoval, že bude žít v tělech těch stromů, které tady zůstanou stovky let po jeho smrti. I ty kmeny, do kterých nechal rýt různé výjevy (nechme stranou, co si o tom myslíme), byly součástí mohutné krajinné instalace, proti níž je nějaký současný land art dětskou školkou.

Dřevěné sochy vzal čas (poslední reliéfy šlo rozeznat začátkem 20. století), v lese zůstaly přeměněné kameny a skály, reliéfy biblických scén (Klanění tří králů, Jákobova studna) a světeckých výjevů (Stigmatizace sv. Františka, Vidění sv. Huberta, Sv. Jan Křtitel a Máří Magdalena) a hlavně pak asi dvě nejúžasnější sochy, které v téhle zemi jsou, poustevník Onufrius, egyptský naháč pouštní, a kajícník Juan Garin. Ten spáchal asi nejhorší možnou věc, znásilnil a pak zabil dívku, o kterou měl pečovat: on mu ji tam tedy poslal ďábel, který ho pokoušel, ale on podlehl. Jako pokání se proměnil ve zvíře, které se bude do konce života plazit v prachu, nikdy se nedotkne vody jiné než k pití a nikdy nezvedne hlavu, aby uviděl nebe. Bude zarůstat houní a černotou, splyne se zemí a hlínou. Jsou to dva gigantičtí lezoucí svalovci, dva extatici, vyrušení ze své samoty, do které odešli před světem, dva šílení asketové, jejichž nelidsky svalnatá těla se proměnila v kámen, který se noří do půdy, z níž berou svou sílu i zánik.

Člověka musí napadnout, že tohle všechno je dílo dost jiných lidí, než jsme my, že snad spíš než k nám měli ti, kdo tady rozmístili ty podivné kultovní sochy, blíž k Mayům nebo Inkům, nebo možná k Achájům nebo k Etruskům, nikoli k nám, kteří na to i při dobré vůli hledí jak tele na monstranci. Známe ta jména, František Antonín Špork, mecenáš a dramaturg, a Matyáš Bernard Braun, vyhotovovatel a designér, ale to je tak asi všechno. Jak to ale mohli zvládnout, vymyslet a vysekat? A pro koho to tak asi mohlo být, co si ti lidé, kteří přicházeli sem, do Nového lesa, mysleli? Jak to na ně působilo? Co si z toho odnášeli? A kam to po těch třech stech letech všechno zmizelo? Tedy ono to úplně nezmizelo, ale vane to už jen tak slabým vánkem, nějakým tichým šelestem, který vydává ten časem, deštěm a větrem omletý kámen obrůstající lesem.

Jistě, je to v každé příručce českého baroka popsáno, pánové Kotlík a Kaše napsali výtečnou knihu Braunův Betlém, kterou v roce 1999 vydala Paseka – a právě zjišťuju, že Jiří Kaše, restaurátor a kunsthistorik, před pár týdny (31. března 2022) zemřel, takže už zase sedí se svým brachem, nakladatelem Láďou Horáčkem, u nebeského stolu a kují pikle… Znal jsem je oba, ty skvosty české společnosti, zakladatele Protialkoholní společnosti doktora Řimsy, kavalíry hospodské. Zasvěceně se o Šporka zajímal Vladislav Zadrobílek (D. Ž. Bor, zemřel v roce 2010), hermetik a vydavatel alchymistické literatury, který Šporkovi uspořádal v roce 1999 velkou výstavu a napsal katalog, kde píše, že Špork toužil alegoricky a co nejbarvitěji vypovídat o vnitřních a vnějších skutečnostech člověka. To oni by si asi s hrabětem Šporkem rozuměli, byli to vlastně lidé jeho krve. Zdeněk Kalista, největší český znalec baroka, o Šporkovi napsal, že dramatickým způsobem dovedl spojovat meditace o posledních věcech člověka s prudkými milovnickými prožitky a požitky vezdejšího života. A Václav Černý ve svých barokních studiích Až do předsíně nebes o něm píše jako o bizarním a složitém gráfovi, hraběti, který není jednoznačný v ničem a u něhož vůbec není rozpor mezi hlubokou náboženskostí a stejně tak hlubokou nenávistí k jezuitům, se kterými vedl desítky let nejvypjatější spory, takže mnohé z toho, co je na Kuksu a v okolí k vidění, je vlastně projev jeho podivného a zarputilého konfliktu s Tovaryšstvem ze sousedství v Žirci.

Možná, ale pak to byl velmi plodný spor a lze za to oběma stranám poděkovat. A ještě je nutné dodat, že Špork k tomu měl, díky dědictví po otci, úspěšném generálovi, skoro neomezené prostředky. A hlavně génia Brauna, kterého vlastně přivedl do Čech a pak na Kuks. Tam se Braun z berniniovského sochaře, modelujícího extázi a vytržení, stal sochařem michelangelovským, který mění kámen na maso a bolest. Dva ve svaly a tkáně proměněné balvany, Onufrius a Juan Garin, dvě kupy kamenných šlach tam vylézají z jeskyně a vytřeštěně hledí, co se to k nim blíží za tvory. Těmi tvory jsou moderní lidé, turisti a výletníci, tedy my sami, a ta monstra nemohou věřit svým očím. Tohle si za baroka nikdo představit nedovedl. Ani v extázi ne.

 https://www.jiripenas.cz/fotoblog/