V Bratislavě na nádraží jsem si objednal café latte a číšník mi ho přinesl i s brčkem. Potěšilo mě to, ale nedal jsem na sobě nic znát. On se ovšem na mě i na dámu vedle šíleně mračil a byl celý takový nerudný a nařvaný. „Máte nás rád?“ zeptal jsem se ho s opatrným úsměvem. Výraz jeho obličeje se moc nezměnil, jen trochu zaraženě zamumlal: „Pohodička, pohodička...“
Plastiková brčka pomáhají nepolít se při řízení, pít koktejly ve velkém stylu nebo hrát si na indiánské lovce s foukačkami. S jejich zákazem něco zmizí. Ve středu došlo ke katastrofě. Sněmovna zakázala plastová brčka. Přesněji zakázala celou řadu plastů na jedno použití, ale zatímco plastové příbory jsou úplně k ničemu a plastové talíře se hodí maximálně k tomu, aby na sebe člověk převrátil kečup s hořčicí, plastová brčka jsou neobyčejný výdobytek civilizace, znak Západu a ušlechtilé kultury. Kampaň proti nim je postavená na polopravdách a lžích.
Minulý týden realisté ve střední Evropě tajili dech nad tím, zda Rusko obnoví provoz plynovodu Nord Stream I a v jakém rozsahu. Do toho jsme se díky serveru iROZHLAS.cz dověděli jméno jednoho kusu, který se právě hraje na Titaniku: Boj s dezinformacemi. I něčím takovým je možno trávit čas se 17procentní inflací, tendence rostoucí.
Udržení koruny pod hranicí 25 za euro stálo za měsíce květen a červen deset miliard eur. Skoro 250 miliard korun. Zatím nejsou k dispozici data na červenec. Česká národní banka ale uměle drží korunu intervencemi pod touto laťkou stejně jako v předchozích dvou měsících. Pokud to stojí stejné peníze jako v onom období, dá se očekávat, že koncem července se objeví celkový účet za intervenci 15 miliard eur, 375 miliard korun.
Německý kancléř Scholz vystoupil s myšlenkou, že EU si nadále nemůže dovolit uplatňovat princip práva veta v zahraniční politice. Není jediný, tato idea už od začátku války koluje zejména po západní Evropě. Jednotlivé státy by podle této představy neměly být schopny bránit rozhodnutí kvalifikované většiny.
Dva měsíce po odhalení, že s kopií Mánesova kalendária na staroměstském orloji není všechno v pořádku, vydala Památková inspekce Ministerstva kultury ČR stanovisko, že došlo k „závažnému pochybení“ a že by z toho mělo být něco vyvozeno. Pochybil jednak vyhotovitel Stanislav Jirčík, který si místo přesných kopií Mánesových postav namaloval, co se mu chtělo, třeba své kamarádky, manželku a psa. Pak také zadavatel, který to nechodil kontrolovat, a nakonec památkáři, kteří si toho nejspíš nevšimli, nebo všimli a raději mlčeli, protože už bylo pozdě a nechtěli mít průšvih.
Minulý týden oslavil osmdesátiny Harrison Ford – americký herec, který přinejmenším pro jednu tuzemskou generaci představuje zřejmě klíčového tvůrce, jehož vlivu se stěží dalo vyhnout. Jak jinak si vysvětlit, že oproti jiným kulatinám jiných oblíbenců se tento dočká prázdninové filmové přehlídky v kinech v Praze i v Brně? Je přitom paradoxní, zábavné, poutavé i typické pro zdejší filmové dějiny, dychtivě objevující v letech krátce po sametové revoluci, co všechno místnímu diváctvu v komunistické éře ušlo, že k onomu zásadnímu ovlivnění došlo až dekádu poté, co Fordovy filmy skutečně zásadně přispěly filmovému médiu.
Česká pravice, zvláště ODS, vždy hleděla k anglosaskému konzervatismu jako ke svému modelu. Václav Klaus si byl s Margaret Thatcherovou blízký. Proto stojí za to sledovat volbu nového lídra britské Konzervativní strany a zároveň nového premiéra Spojeného království. Není to jen souboj o vedení jedné z nejmocnějších zemí na světě, ale také jelikož naznačují možnou trajektorii evropské, tedy i české pravice. První, co člověka zarazí při pohledu na kandidáty, je jejich rozmanitost.
V Británii padl Boris Johnson a pro řadu lidí široko daleko, kteří komentují politiku, a to i v Evropě, to byla jediná událost na světě. Jeho pád byl nevyhnutelný kvůli souběhu dvou věcí – že spoustu kolegů různě naštval a podrazil a že strana klesá v průzkumech. Ale opravdu to pobouření, radost a zadostiučinění v jednom, jež tvořilo mainstreamovou reakci, bylo úměrné realitě? Když si dohledáte Johnsonovy poslední kauzy, zjistíte, že to byly trapné, občas lechtivé pitomosti, jakými se britský parlamentarismus vzrušuje už dvě stě let, akorát že ti lidé dřív bývali zajímavější.
Naposledy takhle dav obsadil prezidentský palác v roce 2014, když na Ukrajině vyhnali Janukovyče. Od té doby tomu byl nejblíž Emmanuel Macron, když vrcholilo hnutí žlutých vest. Ale v plné parádě to máme znovu až teď. Obyvatelé Šrí Lanky vydrancovali sídlo premiéra, nejvyššího činitele země, poté, co prezident Gotabaja Radžapaksa uprchl ze země. Výrazné příběhy si žádají výrazná vysvětlení. Nic není větším pokušením pro iluzi, že něčemu rozumíme.
Potřebujeme udržet ceny elektřiny na uzdě. Aby nám je nezvedaly uměle vysoké evropské ceny, které vycházejí z nedostatku elektřiny na trhu. K tomu je třeba, aby stát dostal ze sta procent pod kontrolu elektrárenskou společnost ČEZ, v níž má dnes 70 procent. Pak může cenu fixovat. Přesně tak, jak už to dnes dělají Francouzi. A zatím vláda Petra Fialy stále čeká a váhá. Nejasně naznačuje, že zestátnění ČEZ je běh na dva roky. Ale stále s ním ani nezačala. Proč to jde ve Francii rychle a jasně, avšak tady vláda tápe v mlze? Výsledky jsou už dnes k vidění.
Německý svaz měst a obcí v reakci na obavu z bezprecedentní energetické krize přišel s myšlenkou, že například víceúčelová hala v Ludwigshafenu, která dřív sloužila ke konání sportovních akcí nebo koncertů a během pandemie čínského viru se přeměnila v očkovací centrum, by se po první metamorfóze mohla změnit v centrální zahřívací stanici v době, kdy do Německa dorazí mráz a někdejší ekonomický hegemon Evropy nebude schopen zajistit základní podmínky pro život svých obyvatel především z chudších vrstev.
Americká vláda hrozí maďarské vládě vypovězením staré smlouvy, která zabraňuje dvojímu zdanění. Na první pohled odtažitá zpráva, avšak skrývá v sobě jeden z důvodů dramatického stavu, do něhož jsme na Západě dospěli. Američané to nedělají jako odvetu za nějaké bilaterální spory, například majetkové (ačkoli Viktor Orbán Bidenův Bílý dům ideologicky irituje). Dělají to proto, že vláda v Budapešti se rozhodla vzepřít jednomu nadnárodnímu politickému projektu, který si Biden bez toho, aby tomu předcházela veřejná rozprava, a bez větší pozornosti světové veřejnosti dohodl v rámci G7.
Minulý týden oznámila tuzemská pobočka společnosti HBO, že po sloučení své mateřské firmy WarnerMedia se společností Discovery již nadále nebude produkovat původní český obsah. Z nabídky videotéky HBO Max rovněž zmizely některé odvysílané tuzemské pořady – například seriál Bez vědomí a nový gastrocestopis Spolu & hladoví. Slovensko-český seriál Víťaz, jenž je nyní v postprodukci a jenž má pojednávat o tom, jak se vede slovenskému premiérovi, když skončí ve funkci a chce se vrátit do běžného života, už videotéka ani neuvede a rovnou bude usilovat prodat ho zájemcům z jiných stanic.
Karel Čapek nám ve svých Obrázcích z Holandska zanechal výjevy z idylické země, kde je vše jakoby vymalované, čisté a úhledné.
Tento týden patřil mezi ty, kdy jsme byli zavaleni smrští statistických dat. A taky jeden z těch týdnů, kdy jim málokdo věnoval pozornost, protože sezona dovolených, umocněná přerušením pracovního týdne o státní svátky, většinu lidí spolehlivě odradí od myšlenek na makroekonomické statistiky. Přitom to ale byly informace mimořádně zajímavé.
