Za týden už budeme znát výsledky prvního kola prezidentské volby a jména obou jejích finalistů – neděle bude akorát tak den, kdy si voliči oddechnou, zklamaní se začnou vyrovnávat se svým zklamáním a pomalu řešit, jak se postavit ke kolu druhému, spokojení budou dál spokojení, načež od pondělí vypukne nový boj o druhé volební kolo. A podle toho, bude-li v něm přítomen Andrej Babiš, bude taky náležitě vyhrocené, nebo klidnější. Zahraju s otevřenými kartami: domnívám se, že v něm Andrej Babiš bohužel bude a že nás proto čekají týdny hnusných mediálních výpadů a nápadů. Jednoho se však zaplaťbůh jistě nedočkáme – útoků na Babišovu slovenskou národnost.

Letos se ničeho takového nedočkáme, protože by to nikoho ani nenapadlo – vždyť našinci nevadí Slovák ani jako ministr (jenž se českého občanství dočká, tak jako blahé paměti šéf dopravního resortu Gustáv Slamečka, v den nástupu do funkce), ani jako primátorka hlavního města, ani jako premiér vlády. Tak proč by měl vadit jako prezident? Proč by mělo vadit, že někdo má dvě občanství? Spíše budu v komentářích označen za blázna, že na Babiše národnostní kartu vytahuju, když ticho kolem takové potenciální agendy svědčí o tom, že česká společnost je konečně velkorysá a vyspělá a nepotřebuje jako svůj štít takovou nízkost, jako je předhazovat někomu jeho původ.

Kéž by to bylo tak prosté. Nedám zlámanou grešli, že kandidovat někdo s germánským pozadím, bude se to na něj vytahovat znovu, protože našinec nadále rád ohýbá hřbet před německým sousedem, jehož řeči nerozumí, jehož velikosti se instinktivně bojí, ale zároveň touží se mu svým vlastním významem vyrovnat. Zatímco vůči slovenskému sousedu strach necítí, jelikož k němu chová dojatý vztah silnějšího sourozence, cítí převahu, zkušenost, myslí si, že mu a jeho řeči rozumí, třebaže si ho ve skutečnosti mnoho nevšímá a o jeho životě příliš neví. A taky si myslí, že ten vztah je oboustranný – přitom český kandidát by na Slovensku uspět nedokázal, byl by vypískán právě pro svůj původ. Je to český sebeklam, podléhání zjednodušeným historickým vzorcům, hledání pevné půdy pod nohama, je to balancování na hraně vlastního významu, je to opojení kýčem. Až se jeho závaží svedeme zbavit, až nám bude rovnocenně jedno, kdo odkud je, ale bude podstatné, co dělá pro stát a nás všechny, pak teprve budeme svobodní, pak tady Schwarzenbergové s Babiši a Zemany konečně budou hrát rovnou soutěž.