České nahlížení na Slovensko má často rysy výchovného dozoru nad třídou, ve které už dávno neučíme. Dobré úmysly a snad i době míněná starost vypadá někdy jako poučování, mentorování, nadržování vlastním oblíbencům provázené buzerováním těch druhých. Často takový vychovatel věci a poměrům ani pořádně nerozumí a zbytečně se do nich plete.
Pokud jste sledovali olympijské hry čočkou, jak zní módní výraz soudobých humanitních věd, pozornosti ke společensko-politickému spektáklu spíš než ke sportu, pak vedle úvodní drag show ve vašem zorném poli možná přistálo vystoupení australské breakdancerky Raygun. Ač vyřazena hned v prvním kole, stala se virální. Z důvodů, jež ona sama a její příznivci označovali jako „hate“, a dokonce dezinformace. Ten blábol byl ovšem jen marnou snahou přebít ten skutečný důvod – Australanka byla zoufale, komicky špatná.
Tomáš Klvaňa nedávno reportoval z kongresu Demokratické strany v Chicagu (kde byla potvrzena Kamala Harrisová jako kandidátka na prezidentku USA) a mj. napsal, že se tam strana přihlásila ke svobodě. Z toho, co včera zveřejnil republikánský kongresman Jim Jordan, vyplývá tak nějak... pravý opak. Jde o svobodu slova, která je základem ostatních svobod.
Pavel Durov, zakladatel sítě Telegram, sedí ve francouzské cele. Sebrala jej tajná služba na letišti Le Bourget, když přiletěl do své adoptované vlasti (má francouzské občanství) svým soukromým letadlem. Durov je původem Rus, ale většinu času trávil v Dubaji, kde pro něj asi bylo bezpečněji. Je totiž autorem a správcem velké šifrované sítě – a to je v moderním světě mnohem nebezpečnější řemeslo než obchodovat s dynamitem. Ačkoli ústavy všech možných demokratických a liberálních států obsahují klauzule o nedotknutelnosti privátní komunikace.
Patrně málokdo nezaznamenal, že vtipná věc se podařila a že v anketě, kterou vyhlásila letecká společnost airBaltic s cílem najít jména pro čtyřicet osm letadel své flotily, skutečně s absolutním předstihem zvítězil mezi jinými toponymy název estonského městečka (a řeky) Kunda. Opravdu se tak bude jmenovat letoun, který bude od příštího roku přistávat patrně také v Praze a Bratislavě. Lidé, tedy našinci, se smějí a jsou s výsledkem spokojeni, jelikož dobrý prank je holt dobrý prank a protože představa vulgarismu svobodně vrženého do prostoru osvobozuje.
Slovo mainstream patří k těm hojně užívaným výrazům, mám ale vážnou pochybnost o tom, jestli ještě vůbec mají nějaký význam. Dřív se za mainstream dal označit nějaký soubor většinově šířených a sdílených postojů a hodnot. To, co je nejběžnější – v politice, médiích, hudbě, módě, myšlení. A vůči tomu mainstreamu se pak vymezovaly různé menšinové proudy a subkultury, zpochybňovaly ho a podvracely. Dnes se ale ten termín používá skoro výhradně v pejorativním významu, jako kdyby se jím říkalo „nemyslící stádo“, slouží k tomu, aby vynikla, ach, tak výrazná individualita a rebelská nátura toho, kdo se vůči mainstreamu slovně vymezuje.
Kam zmizel kult básníků? položí si čas od čas někdo hlubokomyslnou otázku, na niž je jediná možná odpověď: do prdele. Když je to každému u prdele… Prosím za prominutí, za ty vulgarismy, které jsou přitom funkční a výstižné, neboť hodlám napsat krátký nekrolog za jednoho skutečně kultovního básníka, který tím slovem nepohrdal: U prdele nazval svou sbírku sebraných básní. V samizdatu kolovala od roku 1981. Jmenoval se František Pánek, každý, kdo ho znal nebo o něm věděl, mu říkal Fanda Pánek, zemřel před pár dny (12. 8.) ve věku sedmdesáti pěti let.
Elon Musk, který má velmi nenasytný a impulzivní vztah k informacím, které potkává, minulý týden sdílel na Twitteru kus textu, který zřejmě někde našel. „Dívali jste se na Hunger Games a byli jste na straně rebelů,“ začínal a tato věta se pak opakovala s filmy Hvězdné války, Matrix, Divergence a V jako Vendeta. „Když je to fikce, tak to chápete. Ale když je to realita, v níž žijete, tak to odmítáte vidět,“ pokračuje autor. Text končí slovíčkem „Wild“, které by se zde dalo převést třeba jako „Hustý“. Text, zjevně předkládaný k souhlasení, je pro některé z nás dost iritující. V první rovině už tím, že je to typ výroku, který se vás sugestivně snaží zařadit mezi jakési všechny.
Prezident Petr Pavel se na Novinkách.cz přihlásil k názoru, že Ukrajina by měla být v NATO i za cenu rozdělení země. Říká se tomu adenauerovský scénář a odborné kruhy, které ho vyznávají, mají zrovna v České republice silné zastoupení v oficiálních strukturách: prezidentův zahraničněpolitický poradce Petr Kolář, národněbezpečnostní poradce premiéra Tomáš Pojar, Alexandr Vondra – a k tomu další lidé jako jejich ozvěny. Nevím o jiné zemi, v níž by přání rozšířit NATO o několik set kilometrů na východ i za cenu rozdělení Ukrajiny bylo tak skvěle zastoupeno.
Když se rakousko-uherská elita roku 1914 rozhodla k tomu, zaútočit na sousední Srbsko, měla k tomu nějaké důvody; rozhodující byl ale pocit převahy. Staré mocnářství mělo 52 milionů obyvatel a počítalo se mezi evropské velmoci, vojensky i hospodářsky. Srbsko mělo 4,5 milionu obyvatel a šlo o balkánskou ekonomiku. Teoreticky to pro c. a k. armády měla být procházka růžovým sadem. Jenže válka je moc komplexní jev na to, aby se dal zredukovat do několika makroekonomických čísel, a reálný vývoj byl zcela jiný.
„Vítězi dne jsou pro mě neočkovaní z časů corony, kteří jsou dnes rehabilitováni,“ prohlásil v online studiu významného německého deníku Welt také významný (obdržel například cenu pro nejlepšího politického novináře) komentátor Hans-Ulrich Jörges. Za poměrně strnulých úsměvů svých dvou hostitelů, kterým až příliš pozdě došlo, že si nasadili blechu do kožichu, ale zastavit ho už bylo pozdě, Jörges pokračoval: „A že jsou rehabilitováni, je po zveřejnění nezačerněných dokumentů krizového štábu Institutu Roberta Kocha naprosto zřejmé.“
V pátek poslal soud do vazby zápasníka MMA Tadeáše Růžičku, známého také pod zápasnickou přezdívkou Mawar. Byl obviněn, že na začátku srpna se spolu se svými kumpány dopustil loupeže, výtržnictví a nebezpečného vyhrožování. Růžička tímto jednáním porušil čtyřicetiměsíční podmínku, která mu byla udělena na začátku roku za to, že vloni knokautoval na ulici mladíka a na zemi do něj – bezvládného – dále bušil a nepomohl mu z bezvědomí. Vše natočila kamera. Byl mu vyměřen jedenáctiměsíční trest s oním podmíněným odkladem. Teď tedy loupež, mezitím v červenci ještě bitka na koupališti.
Je to lehké déjà vu. Ve čtvrtek generální ředitel Světové zdravotnické organizace (WHO) Tedros Adhanom Ghebreyesus vyhlásil jakousi pandemickou pohotovost. Jmenuje se to „mimořádná událost mezinárodního významu v oblasti veřejného zdraví“ a pan Tedros ji přijímá kvůli tzv. opičím neštovicím, nově mpox, v subsaharské Africe. Stejný pán na jaře 2020 jen tak vyhlásil covidovou pandemii. S výslovným odkazem na doporučení WHO jsme pak absolvovali lockdowny, potlačení primární lékařské péče, očkování... Dalo by se dokonce tvrdit, že Tedros A. Ghebreyesus je jedním z otců následující vysoké inflace u nás či náhlého propadu porodnosti.
Ponořen do šťastné letní ignorance, minula mě odborná disputace, jak je to s alžírskou boxerkou Chalífovou, mediální i reálnou vítězkou olympijských her v Paříži. Na věc lze zajisté hledět z různých perspektiv, medicínských, etických, politických nebo praktických, ale třeba také řekneme mytologických. O to bych se při všech svých limitech zde pokusil. Dřív, když se na věci nehledělo tak vyhraněně politicky (korektně), by se řeklo, že ona bytost je androgyn. Androgyn je lidský tvor, u nějž není možné rozhodnout, jakého je pohlaví.
