Když se brána tábora otevřela
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Před osmdesáti lety dorazili do polského města Osvětim první sovětští vojáci. Tisíciletá říše se blížila svému zániku, který nastal proti původním plánům o dobrých 988 let dříve, a její jednotliví činitelé se snažili různými způsoby zamaskovat své zlé činy. Tušili, že vítězové nebudou po šesti letech příliš milosrdní… A tak byl i Auschwitz, budoucí symbol hrůzy pro celou západní civilizaci, před ústupem téměř kompletně vyprázdněn a tamní velkokapacitní krematoria vyhozena do vzduchu. Leč kolabující říše už nedokáže odvést „perfektní práci“ a osvobození se přímo na místě dočkalo zhruba sedm tisíc vězňů, kteří nemlčeli.
Vzhledem k tomu, že Stalin se počítal k vítězům druhé světové, nemůžeme dnes připomínat žádný den osvobození vězňů ze „souostroví Gulag“. Po jeho smrti byla zkrátka příšerná soustava tiše zrušena a valná většina sadistů v uniformách se dožila klidného stáří – pouze politicky nebezpeční jedinci jako Berija schytali kulku, aby neohrožovali nové držitele moci. V devadesátých letech, kdy už tato historie zajímala jen málokoho, nastala aspoň chvíle, kdy bylo možno pozůstatky Stalinových táborů v pustině prozkoumat. Teď už to Putinův režim zase neumožňuje, naopak se pustil do opětovné glorifikace krvavého maršála-generalissima, což se moc neslučuje s povědomím o tom, kolik vlastních občanů poslal Stalin do hladu a mrazu k neobřadné likvidaci. Kdybyste potřebovali padesátý pátý důvod, proč tou nechutnou vládou v Moskvě pohrdat, navrhuji právě tento.
O osmdesát let později se Sovětský svaz v určitých kruzích považuje za „cajk“ a jiné kruhy (takové ty s kostkovaným šátkem kolem krku) zase malují na pomníky holokaustu líbesbrífy Hitlerovi. Lidská paměť je pomíjivá. I když jsme se naučili psát, malovat, fotit, natáčet a vyprávět na mikrofon, zprostředkované zážitky působí méně reálně a s rostoucím časovým odstupem zapadnou děsy druhé světové války do šedého pozadí historie. Bývaly časy, kdy podobné pocity jako Hitler vyvolávali v Evropanech třeba Napoleon nebo Čingischán. A starořímský Caesar si, co se genocidálních sklonů týče, s výše zmíněnými nijak nezadal. Ale řekněte dneska před běžným člověkem jeho jméno; první, co si vybaví, bude salát.
Zapomeneme. Ne dnes ani zítra, ale časem zapomeneme, za generaci, dvě nebo sedm. A ten proces už ve skutečnosti dost pokročil, pro nejmladší generaci je druhá světová válka něco, co se odehrálo Hodně Dávno, mimo živou paměť.
Na jednu stranu to asi nejde jinak – kdyby si člověk uchovával v paměti všechny děsivé a tragické události dějin, patrně by z toho zešílel. Na druhou stranu to znamená, že se ty dějiny budou opakovat.