Před osmdesáti lety dorazili do polského města Osvětim první sovětští vojáci. Tisíciletá říše se blížila svému zániku, který nastal proti původním plánům o dobrých 988 let dříve, a její jednotliví činitelé se snažili různými způsoby zamaskovat své zlé činy. Tušili, že vítězové nebudou po šesti letech příliš milosrdní… A tak byl i Auschwitz, budoucí symbol hrůzy pro celou západní civilizaci, před ústupem téměř kompletně vyprázdněn a tamní velkokapacitní krematoria vyhozena do vzduchu. Leč kolabující říše už nedokáže odvést „perfektní práci“ a osvobození se přímo na místě dočkalo zhruba sedm tisíc vězňů, kteří nemlčeli.

Vzhledem k tomu, že Stalin se počítal k vítězům druhé světové, nemůžeme dnes připomínat žádný den osvobození vězňů ze „souostroví Gulag“. Po jeho smrti byla zkrátka příšerná soustava tiše zrušena a valná většina sadistů v uniformách se dožila klidného stáří – pouze politicky nebezpeční jedinci jako Berija schytali kulku, aby neohrožovali nové držitele moci. V devadesátých letech, kdy už tato historie zajímala jen málokoho, nastala aspoň chvíle, kdy bylo možno pozůstatky Stalinových táborů v pustině prozkoumat. Teď už to Putinův režim zase neumožňuje, naopak se pustil do opětovné glorifikace krvavého maršála-generalissima, což se moc neslučuje s povědomím o tom, kolik vlastních občanů poslal Stalin do hladu a mrazu k neobřadné likvidaci. Kdybyste potřebovali padesátý pátý důvod, proč tou nechutnou vládou v Moskvě pohrdat, navrhuji právě tento.

O osmdesát let později se Sovětský svaz v určitých kruzích považuje za „cajk“ a jiné kruhy (takové ty s kostkovaným šátkem kolem krku) zase malují na pomníky holokaustu líbesbrífy Hitlerovi. Lidská paměť je pomíjivá. I když jsme se naučili psát, malovat, fotit, natáčet a vyprávět na mikrofon, zprostředkované zážitky působí méně reálně a s rostoucím časovým odstupem zapadnou děsy druhé světové války do šedého pozadí historie. Bývaly časy, kdy podobné pocity jako Hitler vyvolávali v Evropanech třeba Napoleon nebo Čingischán. A starořímský Caesar si, co se genocidálních sklonů týče, s výše zmíněnými nijak nezadal. Ale řekněte dneska před běžným člověkem jeho jméno; první, co si vybaví, bude salát.

Zapomeneme. Ne dnes ani zítra, ale časem zapomeneme, za generaci, dvě nebo sedm. A ten proces už ve skutečnosti dost pokročil, pro nejmladší generaci je druhá světová válka něco, co se odehrálo Hodně Dávno, mimo živou paměť.

Na jednu stranu to asi nejde jinak – kdyby si člověk uchovával v paměti všechny děsivé a tragické události dějin, patrně by z toho zešílel. Na druhou stranu to znamená, že se ty dějiny budou opakovat.