Donald Trump začal po svém nástupu zostra a není pochyb o tom, že to myslí vážně. Což se dalo čekat. Evropa měla přinejmenším možnost se na to připravit, zachovat se pragmaticky a eufemisticky řečeno zase vzlétnout ze svých zelených zregulovaných oblak na zem. Ať je Trump více či méně v některých ohledech určitým způsobem šílený, bude hrát tvrdě, bude „sekat“ a Ameriku svým tlakem na co největší produkci, deregulaci a podporu byznysu ještě o mnoho dál vzdálí Evropě. Ta za předpokladu setrvání ve svém současném nastavení, kdy za nic neuhýbá z kurzu ochrany klimatu na prvním místě (a zdá se, že cíleně praktikuje politiku nerůstu), nemá šanci obstát.

Podíváme-li se na situaci třeba jen prizmatem energetiky a energetické soběstačnosti, je rozdíl obrovský. A nejde o nerostné bohatství, kde je samozřejmě Evropa v nevýhodě. I tady je ale nutné chápat Trumpův logický pragmatismus v tom, že chce maximálně navýšit těžbu ropy a plynu a srazit ceny energií. Ty jsou mimo jiné podstatným důvodem vyšší inflace. I když jsou ceny plynu i elektřiny v USA několikanásobně nižší než v Evropě.

Každopádně zpět k Evropě. Ta je na USA nově silně závislá i kvůli dovozu zkapalněného plynu. Ten je samozřejmě dražší už z důvodu samotné technologie, kdy kvůli několikeré přeměně skupenství rostou náklady. Jenže Evropa má plyn dražší i z důvodu toho, že si ho zdražuje různými přirážkami a daněmi. A od ceny plynu se odvíjí cena elektřiny, která je kvůli růstu regulované složky a potřebě investic do přenosu kvůli OZE také mnohem vyšší. A nad vším je samozřejmě systém umělého zdražování za pomoci emisních povolenek.

Vzhledem k navýšení těžby ropy a plynu budou potřebovat američtí těžaři větší odbytiště. I proto Trump tlačí na Evropu s tím, aby odebírala více těchto surovin, a slibuje, že pak na ni neuvalí cla. Chtěl by, aby evropští obchodníci uzavírali s „jeho“ těžaři dlouhodobé kontrakty. A i když bude vždy záležet na ceně (a levnější ruská alternativa už není), Evropa ví, že i tady vzhledem k vyhrožování cly tahá za kratší konec.

Trump slíbil, že ukončí Green Deal, tedy ten americký, kterým je myšlena Bidenova klimatická politika. Jenomže on ukončí i ten evropský. Evropa si nemůže dovolit zůstat ve svém pomatení sama. Odstoupení USA od klimatické dohody může být jen symbolikou, ovšem vzhledem k tomu, že USA jsou po Číně druhým největším producentem emisí a určují z pohledu investorů globální nastavení udržitelné politiky, je to dost podstatná věc.

Reakce Evropy je zatím nepochopitelná. Šéfka Evropské komise ve svém projevu v Davosu řekla, že je s Amerikou připravena jednat. A také že se Evropa bude držet svých principů a prosazovat své zájmy a hodnoty. Potud asi v pořádku.

Jenže pak pronesla i věty následující. „Všechny kontinenty se budou muset vypořádat s rostoucí zátěží klimatických změn. Jejich dopady nelze ignorovat. Pařížská dohoda je i nadále největší nadějí lidstva. Evropa nezmění kurz a bude pokračovat ve spolupráci se všemi národy, které chtějí zastavit globální oteplování.“ Těžko říct, jestli je víc děsivé, nebo k smíchu, že schopnost sebereflexe a pud sebezáchovy jsou na nule.