Joe Biden ve svém rozlučkovém projevu varoval Američany před rostoucí mocí technologických oligarchů. Zjevně se snažil evokovat varování odcházejícího prezidenta Eisenhowera před „vojensko-průmyslovým komplexem“, jež se stalo nejoblíbenějším výrokem republikánského politika mezi americkými liberály (a v nemenší oblibě ho měla komunistická propaganda). Jenže to, co dnes ohrožuje Ameriku a co přispělo k tomu, že Biden dnes odchází tak nepopulární, není ani tak technologicko-oligarchický komplex, jako spíš „NGO komplex“. To jsou ty příslovečné „The Groups“, jejichž vliv za vlády zjevně jen částečně mentálně přítomného prezidenta prorostl celým státním sektorem.

Biden zamýšlel stavět své dědictví a kampaň za znovuzvolení na velkých infrastrukturních investicích, které prosadil. Proč mu to nepřineslo popularitu? Tak třeba plán na připojení nedostatečně obsloužených oblastí k vysokorychlostnímu internetu, na který Kongres schválil 42,5 miliardy dolarů. Libertarián jistě bude program podezíravě obhlížet, ale spoustě lidí to přijde jako ještě docela přijatelný způsob utrácení státních peněz. Jenže klíčové je to slovo „schválil“. Zatím totiž nebyl za ty peníze připojen k internetu nikdo. Podobný případ je budování nabíjecích stanic pro elektroauta, kde vláda schválila finance na zřízení půl milionu nabíječek do roku 2030. Zatím jich bylo zprovozněno sedm.

Jak vzniká tak pozoruhodná neschopnost? Když demokratická vláda model 2020 buduje nabíječky, nemůže jen budovat nabíječky. Musí při tom zároveň plnit řadu dalších politických cílů. Biden zřídil Poradní sbor Bílého domu pro environmentální spravedlnost. Ten prosadil například to, že žadatelé o dotace „musí prokázat, jakým způsobem bude v průběhu celého životního cyklu projektu probíhat smysluplné zapojení veřejnosti, včetně znevýhodněných komunit“. Podle směrnice ministerstva dopravy, jemuž šéfoval Pete Buttigieg, považovaný některými za naději Demokratické strany, má mít toto zapojení podobu „her a soutěží“, „průzkumů vizuálních preferencí“ nebo „bloc parties“, pokud příjemce dotace zajistí „vícejazyčný personál nebo tlumočníky pro komunikaci s členy komunity, kteří používají jiné jazyky než angličtinu“. Je snadné si domyslet, jaký typ lidí v tom pro sebe viděl příležitost. Stejně snadné je si domyslet, že tento typ lidí bohužel zároveň nemá ponětí, jak něco postavit.

A jak se daří našemu NGO komplexu? Čtenáři Echa si vybaví informační kampaň v pražské hromadné dopravě, jíž vévodilo nesmyslné tvrzení, že v ní bylo šest procent cestujících donuceno k pohlavnímu styku. Kampaň připravila organizace Konsent. Nyní na ni dolehly zlé časy, nedostala grant, se kterým počítala, a tak rozjela fundraisingovou kampaň. Potřebuje do konce ledna vybrat dva miliony korun, z čehož má v době vzniku tohoto textu zatím jen 25 procent.

Naši pozornost upoutala další kampaň z jejich dílny s názvem Co se v romcom nedozvíš. Vyznačuje se překlepem hned v prvním vizuálu, trapnou snahou přiblížit se jazyku teenagerů a prací s daty, na jakou jsme od Konsentu zvyklí. „7 z 10 lidí je v manželským svazku,“ čteme, „1 % v registrovaným partnerství. 26 % se má serious vztah.“ Následuje ještě několik kategorií, přičemž součet nedává dohromady 100 procent. Ve studii, na niž se odvolávají, se ovšem uvádí, že 7 z 10 lidí nežije v manželství, nýbrž v nějaké formě vztahu; 37 procent z nich v manželství.

Zdůrazněme, že výmluva na to, že autorovi či autorce nikdy nešly počty, neobstojí. I takového člověka, pokud přiměřeně sleduje svět kolem sebe, totiž musí trknout, že 70 procent lidí v manželství bude asi špatně. Pokud netrkne, nemá co poučovat školáky. Nebo spíš indoktrinovat. „Je totiž úplně v pohodě, že nechceš mít svatbu ani děti“ nebo „že chceš radši žít se psem nebo kočkou než s dalším člověkem,“ dovídá se mládež. „Skoro polovina single lidí je spokojena i bez stálýho partnera“ a „někomu vyhovuje být ve vztahu s více lidma“. To jsou výsostně politické názory s celospolečenskými dopady a nelze je za státní peníze předkládat školákům z pozice autority jako neutrální normy.