Ve druhé půli právě končícího týdne skončila stávka hollywoodských herců, kteří tak jako druzí v pořadí po scenáristech vyřešili se studii své požadavky. Scenáristé skončili svůj spor už na konci září, přesto Hollywood dosud nepracoval a nepracuje. Podotkněme, že stávkovat na jaře začali scenáristé a že vydrželi ve svém protestu celkem sto třiapadesát dní – ovšem celosvětově byla jistěže viditelnější stávka herecká.
Petr Pavel se před pár dny vyslovil pro kompromis s Lichtenštejnskem, který se na první poslech může jevit lepší než sériové žaloby tohoto knížectví na Českou republiku u Evropského soudu pro lidská práva. Mezinárodněprávní stránkou lichtenštejnských nároků se tu ve čtvrtek zabýval Martin Weiss. Zbývá jen otázka, jak se může stát, že se do toho prezident míchá a co z toho o povaze dosavadního prezidentství Petra Pavla můžeme vyvozovat. Kromě mezinárodně-právní roviny je tu jakási historicko-morální, jejíž elementární znalost se od prezidenta vyžaduje. Nemusíme zacházet až do pobělohorských Čech, důležitější jsou 30. a 40. léta 20. století,
Možná jste již zaznamenali, že občas říkám: Pokud nechcete přijít na buben, dělejte všechno naopak, než vám vláda radí. Pokud tohle tvrzení platí v případě vlády, musí u nadnárodních institucí platit dvojnásob. Těmi nadnárodními společnostmi mám na mysli například Evropskou komisi, Světovou banku či Mezinárodní měnový fond (MMF).
O víkendu zaujala internetovou veřejnost reportáž na webu Seznam Zprávy o otevření první provozovny občerstvovacího řetězce Popeyes v Praze. Nabídka pro první tři zákazníky – sendviče celý rok zdarma – není něco zbrusu nového. To, čím reportáž zaujala, byly citáty. „Rozhodli jsme se přijít, protože mi to přijde zajímavé. Milujeme jídlo obecně,“ říká jednadvacetiletý Tomáš. „Mým cílem bylo mít zdarma kuře. Nešel jsem kvůli tomu do školy. Ještě jsem se neomluvil,“ svěřuje se sedmnáctiletý Filip.
Kabinet Petra Fialy ze svých vlastních interních průzkumů, které mimochodem velmi pečlivě sleduje, ví, že lidem nic nevadí víc než inflace. Zdražování, které je u nás už třetím rokem rekordní. Spouštěčem té inflace je prudký vzestup cen energií. Loni touto dobou to bylo na hraně. Když cena elektřiny na evropském trhu po několika měsících turbulencí spadla ke 400 eurům na MWh, bylo to považováno skoro za úlevu. Vládou garantovaný strop se pak pro zákazníky nastavil na 240 eurech za MWh. Dnes jsme úplně jinde. Ceny se samozřejmě nevrátily za 40 eur za MWh, kde se pohybovaly před energetickou krizí a ruským napadením Ukrajiny. Tam už se asi hned tak nevrátí. V Evropě roste a poroste spotřeba elektřiny a naopak ubývá při dekarbonizačním tažení zdrojů. Tahle konstelace nižší ceny logicky přinést nemůže.
Dva mladí aktivisté ze skupiny Just Stop Oil v pondělí zaútočili kladivy na obraz španělského barokního malíře Diega Velázqueze Venušina toaleta v londýnské Národní galerii. Snažili se rozbít ochranné sklo a zakřičeli pár plamenných vět. Později je zatkla policie. Výběr díla, jež se stalo předmětem útoku, nebyl náhodný. Stejný obraz poničila v roce 1914 sufražetka Mary Richardsonová, mělo se tak stát v reakci na zatčení jiné bojovnice za volební právo žen Emmeline Parkhurstové.
Vláda Petra Fialy má právo rozhodovat, na co využije desítky miliard korun, které inkasuje z emisních povolenek. Tedy jakýchsi odpustků či přirážek za „špinavé zdroje“, jako je výroba elektřiny z uhlí nebo plynu. Ty povolenky jsou nyní rekordně drahé. Aktuálně se obchodují za 81,25 eura. Stát by z nich měl příští rok inkasovat zhruba 41 miliard korun. Mezi ministry se rozjel velký souboj, na co se ty peníze využijí. Trvá už víc než měsíc a gradoval tento víkend. Podle evropských pravidel se peníze musí použít na investice a provozní náklady spojené s dekarbonizací.
V uplynulých dnech bylo lze sledovat v našich pražských končinách poučný příběh lidské arogance a následné zbabělosti: na tuzemskou propalestinskou demonstraci si jedna z protestujících oblékla mikinu s nápisem „1972 Olympics“ a zároveň si ústa přelepila páskou s nápisem „Free Gaza“. Oba nápisy dohromady si kdekdo ve vzpomínce na palestinský atentát na jedenáct izraelských olympioniků pochopitelně vyložil jako podporu palestinského terorismu na Izraelcích a na Židech, ergo jako podporu řádění Hamásu před měsícem sedmého října.
Jakési myšlenkové ztopořenosti této vlády a jejího předsedy si už povšiml leckdo. Teď jsme dostali perfektní studijní materiál v osudu plánu na gigafactory na místě letiště Plzeň-Líně. Jak známo, tento týden Petr Fiala přiměl šéfa Volkswagenu Olivera Blumeho, aby se konečně vyjádřil, jestli VW v Líních chce investovat. Odpověď Němce byla, že zatím ne. Pokud Fiala předtím neblufoval, je po plánu. Areál letiště si bude hledat jiné uplatnění a jiného investora. Oba dva Blumem uváděné důvody by si Fiala měl zapamatovat a přizpůsobovat jim svou budoucí politiku.
Výsledek polských voleb přináší lekce, které asi konzervativci nebudou chtít slyšet. Přinejmenším v polském případě – zda to platí obecně, je otázka – zkrachovalo to, čemu by se dalo říkat mocenský konzervatismus. Konzervativci si například všude, a právem, stěžují na to, že veřejnoprávní a etablovaná média jsou proti nim – pokud neprodukují přímo politicky tendenční zpravodajství, tak rámují celou společenskou debatu způsobem znevýhodňujícím konzervativce. Polská vláda si tedy pořídila vládní televizi. A těžko dnes najít někoho, kdo by byl ochoten tvrdit, že se jí to vyplatilo.
Politické protiklady se spojují jen v těžké době. V takové, kdy kvůli ohrožení musejí jít rozdílné hodnoty a zájmy stranou a převáží zájem společný. Často existenční. Nebo se spojují ve vládách, když voliči rozdali karty tak, že žádná jiná konstelace sil sobě si bližších prostě matematicky neexistuje. První případ teď sledujeme v Izraeli, kde premiér Benjamin Netanjahu okamžitě po brutálním teroristickém útoku Hamásu nabídl svým politickým rivalům s úplně jiným viděním světa vládu národní jednoty. Ti v zásadě bez váhání kývli. Přestože předtím byly společnost i politická scéna výrazně rozděleny. Když je země v ohrožení, všechno ostatní je vedlejší. To jsou přirozené instinkty.
Bývaly časy, vlastně ještě nedávno, kdy si člověk znaveně říkal, že by tahle země, respektive její vrcholná politická reprezentace, mohla být trochu nudnější. Ta nudnost měla být atributem toho, že všechno aspoň jakžtakž a předvídatelným způsobem funguje, že i doba je „nudná“, tedy prostá velkých dramat a z nich vyplývajících nebezpečí, a že ve vedení státu jsou lidé, jejichž vystupování je možná nudné, což je ale i příznakem toho, že na sebe nechtějí moc strhávat pozornost, jejich ústy nepromlouvá resentiment nebo bůhvíčím motivované hnutí mysli, nutkavá potřeba toho či onoho. Nudnost jako kdyby znamenala normalitu, absenci nutnosti emocionálně i intelektuálně reagovat, kapacitu mysli uvolněnou pro důležitější věci, než jsou stát a jeho politika.
Vláda Petra Fialy vznikla jako důsledek boje proti něčemu a zcela nepřekvapivě těžko může prosazovat srozumitelnou konzistentní politiku. Ostatně je to případ i prezidenta Petra Pavla, který byl volen proto, aby nebyl zvolen Andrej Babiš. Nemožnost hlavy státu vystoupit s výročním projevem ke vzniku republiky přesahujícím parametry slohové práce studenta průměrného gymnázia ani s podporou nové sady poradců je další potvrzení, že máme marketingového prezidenta. Pro mnohé zůstává útěchou a omluvou představa, že ten druhý by byl horší. Více zatím nic.
