Americký politickonovinářský Twitter žil v úterý nejnovějším textem z konfesijně-manifestačních textů na téma porouchaný svět amerických médií. Těchto korektiv, či přímo protestů vyšla v poslední době již řada. Své vyhození z New York Times před třemi lety popsali šéfredaktor komentářů James Bennet a pak jeho tehdejší podřízený Adam Rubenstein. Můžeme k nim přihodit i sympatizující profil vědeckého redaktora New York Times Donalda McNeila, vyhozeného z téhož periodika v roce 2021 kvůli bizarnímu obvinění z rasismu.

Ten nejnovější, který vyšel na webu The Free Press, pochází od redaktora amerického veřejnoprávního rozhlasu (a dnes i webu) NPR Uriho Berlinera. Je tak jako ty ostatní dobře vyargumentovaný a napsaný – koneckonců je to profese těch lidí a při psaní nebyli pod časovým tlakem. Od těch ostatních se Berliner liší tím, že podává otřesný obraz pracoviště, kde je stále ještě zaměstnán (i když teď jeho kolegové patrně usoudí, že už tam zaměstnán být nechce).

Citovatelných „špeků“ prozrazujících politickou tendenčnost NPR je v článku dost a dost. Zaměřme se ale na jednu záležitost, která se netýká jen světa amerických politických médií.

Berliner popisuje vyčerpávající úsilí, jež NPR věnuje prosazování rasové a genderové diverzity jak v produkci média, tak i na pracovišti. Nápor začal v roce 2020, kdy ředitel John Lansing vyložil závazek vyplývající z hnutí Black Lives Matter tak, že je třeba v NPR „identifikovat systemický rasismus a skoncovat s ním“. „Musíme se zavázat tělem i duší k hlubokým změnám v nás a v našich institucích,“ oznámil téměř náboženským jazykem. Vyhlásil, že diverzita má být „Severkou“ organizace. „Fráze jako ,to je součást Severky‘ se staly součástí porad i běžné konverzace,“ píše Berliner.

„Rasa a identita se staly prvořadými téměř ve všech aspektech pracovního prostředí. Novináři se museli každého, s kým dělali rozhovor, ptát (mimo jiné) na jeho rasu, gender a etnickou příslušnost a museli je zadávat do centralizovaného monitorovacího systému. Absolvovali jsme školení o nevědomé zaujatosti. Rostoucí počet zaměstnanců DEI nabízel pravidelné schůzky, na kterých nás nabádal, abychom ,začali mluvit o rase‘. Byly nabízeny měsíční dialogy pro ,barevné ženy‘ a ,barevné muže‘. Byly zahrnuty i nebinární barevné osoby.“

Z výčtu zájmových skupin zaměstnanců podle identity, který Berliner uvádí, se točí hlava: „MGIPOC (mentoringový program pro marginalizované gendery a intersexuální barevné lidi), Mi Gente (latinskoameričtí zaměstnanci v NPR), NPR Noir (černošští zaměstnanci v NPR), Jihozápadní Asiaté a Severoafričané v NPR, Ummah (pro zaměstnance identifikující se jako muslimové), Ženy, gender expanzivní osoby a transgender osoby v oblasti technologií ve veřejnoprávních médiích, Khevre (židovské dědictví a kultura v NPR) a NPR Pride (zaměstnanci LGBTQIA v NPR).“

A Berliner uvádí ještě další peripetie tohoto vývoje včetně toho, jak se to přímo projevovalo ve vysílání – jazykem i výběrem témat.

To všechno je ovšem jen další konkrétní projev trendů, jež zainteresovaný čtenář bohužel již zná odjinud. Berliner se ale taky věnuje tomu, co se v průběhu této doby stalo s publikem NPR. Posluchači NPR vždy tíhli doleva; typický posluchač či posluchačka ostatně už desítky let bývají vděčným terčem karikatur. Jenže, dokládá Berliner, za poslední dekádu se posluchačstvo stanice, jejímž mandátem je sloužit všem Američanům, posunulo ještě více jedním směrem. A to nejen politicky.

„Navzdory všem prostředkům, které jsme věnovali na zvýšení sledovanosti našich zpráv mezi černochy a Hispánci, se jejich počet téměř nezměnil. Podle našeho demografického průzkumu tvořili v roce 2023 černoši 6 % našeho zpravodajského publika, což zdaleka nedosahuje jejich celkového podílu mezi dospělými obyvateli USA, který činí 14,4 %,“ vypočítává. „A Hispánců bylo jen 7 procent, zatímco celková dospělá hispánská populace se pohybuje kolem 19 procent. Naše zpravodajské publikum ani zdaleka neodráží Ameriku. Je převážně bělošské a progresivní a soustředěné kolem pobřežních měst a univerzitních městeček.“

Takže oni vynaložili takové úsilí, aby dostali do vysílání víc „černých a hnědých obličejů“ (to je běžná, neironicky používaná fráze), aby NPR „vypadala víc jako Amerika“ (fráze zpopularizovaná Obamovou administrativou), aby se na svět dívali z jejich perspektivy a mluvili o jejich problémech – a černoši a Hispánci jim o to nestojí? Jiný závěr je těžko možný.

Že by celá ta ideologie, že člověk chce ve zprávách i v jiném druhu obsahu vidět hlavně sebe, míněno sebe jako příslušníka rigidně definované identitní skupiny, byla zgruntu vadná?

Do jisté míry jistě ano, ale tam jde o celou subkulturu, třeba černošskou. Ale lidi mají mnohovrstevnaté identity a spoustu starostí a zájmů, které se od jejich pohlaví a barvy kůže neodvozují. Tak jako si staří marxleninští komunisti lámali hlavu nad tím, proč s nimi nejde celá dělnická třída, když oni přece reprezentují její vědecky vykoumané zájmy, tak zas současní novokomunisti zjišťují, že ne všichni chtějí do svých rasových a genderových kotců. V americké politice třeba s hrůzou sledují, že víc příslušníků menšin hlasuje pro republikány – přestože oni jim jasně říkali, že pro ně hlasovat nemají, protože republikáni jsou rasisti.

Ale vůbec celá ta představa, že diváci potřebujou vidět stejný podíl žen a mužů a že ženy a příslušníci menšin potřebují vidět svoje „role models“ ve všemožných rolích, aby si dovolili myslet do té doby nemyslitelné, je pochybná. Vžívat se do cizího pohledu, chápat i jiné myšlenky než svoje vlastní, to je přece základní lidská vlastnost. Bez ní bychom neexistovali.