Na jedné straně zprávy typu, že do Evropské komise přichází jistá umírněnost a po volbách do europarlamentu můžeme čekat revizi Green Dealu, na druhé straně zprávy jako tato ze včerejška: Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (nepatří pod  EU, ale pod širší Radu Evropy) vyhověl klimatické žalobě skupiny občanek.

Podle nich jejich stát dělá málo proti klimatické změně. Tím státem je Švýcarsko, žalují ho čtyři starší dámy za to, že v létě trpí vedrem. Ale za čtveřicí dam stojí jednak dvě tisícovky dalších „KlimaSeniorinnen“, jednak i několik nevládních organizací. Ty pomáhaly s podáním žaloby a teď rozsudek široce komentují. Soudci žalobě, která jako kdyby spadla z Marsu, vyhověli v poměru 16 : 1.

Ty soudce volí Parlamentní shromáždění Rady Evropy, které je zase složeno z delegátů vyslaných národními parlamenty 46 zemí – signatářů Úmluvy o  lidských právech. Ale v 50. letech minulého století, kdy úmluva vznikla, se ještě lidskými právy myslela klasická občanská práva. K těmto lidským právům první generace časem lidé z levice začali přidávat tzv. sociální práva. Dnes jsou tu lidská práva (nejméně) třetí generace. Švýcarské seniorky tvrdí, že nečinnost jejich vlády je vystavuje nebezpečí úmrtí při letních vlnách veder, jimiž je země plná horských údolí samozřejmě charakteristická.

Co z toho plyne pro Českou republiku a budoucí vlády, které třeba budou klimaticky skeptičtější než vláda Petra Fialy? Kromě toho, že členství v Evropském soudu pro lidská práva není vázané na členství v EU, není jakkoli povinné. Například v Británii se o vystoupení z tohoto soudu, což by přineslo vymanění z jeho jurisdikce, diskutovalo a diskutuje kvůli tomu, jak tento soud Londýnu mluví do azylové politiky. Dnes, kdy české elity charakterizuje mentální předklon, je ovšem představa odchodu z jakékoli nadnárodní organizace kvůli zachování kousku státní suverenity utopická. Takže budeme jen sledovat spirálu západního poblouznění klimatem a čekat, kdy se ta spirála zlomí.