Blíže neurčený zaměstnanec mnichovské galerie Pinakothek der Moderne, tedy vskutku významného muzea umění, se dopustil činu, jenž ho okamžitě stál místo, což mu ale asi za to stálo. Pokoutně – čili tajně – zavěsil do expozice svůj obraz, prý s motivací, aby se proslavil. Předpokladem toho proslavení však bylo, že se na to nejdřív muselo přijít, což se nicméně brzy stalo, a tak pracovník dostal výpověď a teď ho vyšetřuje policie. Aby mohl obraz zavěsit, musel totiž do zdi navrtat díru, čímž se dopustil poškození cizí věci, tedy galerijní omítky. Škoda ale snad nebude velká, snad by pracovník mohl stěnu nějak uvést sám do pořádku, to tu dodáváme my.

Agentury o události přinesly před pár dny stručnou zprávu, která oživila proud katastrofických raportů ze světa. Ze západních galerií v posledních letech nejčastěji přicházejí zprávy, jak to nějaké umělecké dílo schytalo polévkou nebo hrachovou kaší, že se někdo přilepil k van Goghovi nebo k Matissovi, posprejoval nějakého renesančního Itala. To se pak interpretuje pomalu jako záslužný čin, vidí se v tom angažovaný postoj, projevuje se pochopení. Do slavných galerií se pak chodí přes bezpečnostní rámy jak na letištích a čeká se, kdo co zase provede a příslušné píár oddělení to bude nějak korektně žehlit.

Ani se vlastně neví, zda si pachatel přál odhalení, o tom se můžeme jen dohadovat. Ostatně v dějinách umění jsou známy případy mistrovských padělatelů, kteří vytvořili tak dokonalé padělky, že to pak ješitností nevydrželi a nakonec se k nim přiznali. Možná šlo ale o mystifikaci, jejíž podstata by byla právě v té neodhalenosti, tedy v tom, že dílo, které tam nemá být, by tam bylo, lidé by chodili kolem, nic by netušili a jediný, kdo by to věděl, by byl onen samozvaný autor. Měl by z toho tichou radost, jak všechny převezl. Já osobně bych mu ji přál.

Lze se totiž spíše divit, že podobné nápady a sklony se v galeriích moderního umění nevyskytují častěji. Zvláště umění naší doby, řekněme posledních padesáti let, přímo vybízí k úvahám, co se to vlastně vystavuje a jaká je hodnota mnohých vystavených výtvorů. Tedy hodnota jiná, než že ji příslušné autority, většinou teoretici umění fungující jako vlivové mafie, za hodnotu prohlásí. Začalo to abstrakcí, kdy se umění odpoutalo od závazku umět zobrazovat, a pokračovalo přes postmodernu ke konceptualismu, který cílevědomě zničil samu podstatu umění, kterou je umět vytvořit dílo.

Konceptualismus nastolil představu, že nic takového není nutné, že umět se nic nemusí, že stačí umět za dílo cosi vydávat, k čemuž je nejdůležitější reklama a média. To je sice také umění, ale umění zvláštního druhu, umění, které končí nutkavým pocitem, že vystavovaná a obdivovaná díla jsou vlastně produktem permanentního podvodu. Vzniká důvodný dojem, že všechno je to klam a šalba, císařovy nové šaty, přičemž podmínkou je tvářit se, že nikoli, že takhle vypadá umění dneška. Není pak divu, že podvod a předstírání svádí k dalšímu podvodu, vlastně dobráckému a nevinnému: přibít v noci své dílo na zeď a čekat, co to udělá. S jistotou lze říci, že v galerii starých mistrů by něco takového nikoho ani nenapadlo.