Čtrnáct dní uplynulo od voleb do Evropského parlamentu a politická mapa stále připomíná tekuté písky. Jsme svědky dvou zdánlivě odlišných trendů. Na jedné straně uhájila většinu frakce lidovců, socialistů a liberálů, přičemž Evropská lidová strana (EPP) v této trojici významně posílila. Zároveň hlavní tahoun této frakce, německá CDU/CSU, reflektovala změny nálad v Německu i Evropě a posunula se z merkelovského středu doprava.
Britští labouristé směřují k drtivému vítězství. Exit poll zveřejněný v jedenáct hodin českého času připisuje labouristům 410 křesel v Dolní sněmovně z 650. Konzervativci mají získat 131, Liberální demokraté 61 a Reform UK Nigela Farage 13. Jsou to sice volební odhady, ale britské exit polly bývají tradičně velmi přesné. I když čísla nebudou zcela souhlasit, je jasné, že Labouristická strana bude mít absolutní většinu, což koneckonců předpovídaly veškeré předvolební průzkumy. Je to nejhorší výsledek Konzervativní strany v dějinách. Horší než historická porážka v roce 1997. Ale pokud se výsledek potvrdí, jde o lepší výsledek, než se předpokládalo
Předvolební debatní střet Josepha Bidena a Donalda Trumpa skončil pro americké demokraty trapasem rozměrů až globálních. O jeho praktickém i symbolickém významu se toho napsalo už hodně, bylo to taky namístě. Americká média přinášejí další a další znepokojené hlasy z demokratického tábora, mluví o nutnosti zkusit na poslední chvíli ještě něco udělat, velmi jednoznačným způsobem situaci popisují i média včetně těch, jež straní spíš demokratům.
Kdysi se říkalo, že Američan je jako Rus, když se umeje. Tedy ten Rus… Není to zrovna nejelegantnější a už vůbec ne nejkorektnější vyjádření jisté bazální podobnosti obou příslušníků velkých národů, ale kdo chtěl, tak tomu rozuměl.
„Bratře, nepřipojil jsem se k odboji proto, abych pak byl chudý,“ řekl roku 2004 až příliš upřímně Smuts Ngonyama, jihoafrický diplomat a mnohaletý člen Afrického národního kongresu. Je to přesně tento přístup, široce rozšířený v jihoafrické elitě, který přivedl „duhový národ“ na pokraj zhroucení.
Babiš, Orbán a rakouský šéf Svobodných Kickl usedli v neděli k jednomu stolu a vyhlásili společenství Patrioti pro Evropu. Zatím je to stará monarchie (Babiše můžeme brát jako Čecho-Slováka), ale má jít o zárodek nějaké širší „národně konzervativní“ frakce, očekává se, že se k nim v Bruselu přidá německá AfD a možná madame Le Penová, nizozemský Wilders a další, v každé evropské zemi je již nějaká podobná „patriotická“ strana.
Začaly letní prázdniny, což obvykle znamená, že ve velkých městech budou mít šoféři dva měsíce jakžtakž pré. Dopravě totiž díky absenci řidičů a řidiček vozících své ratolesti do školy znatelně odlehne. Navíc kdekdo vyrazí na zaslouženou dovolenou, což zaručuje další úbytek jinak všudypřítomných vozů. Je to vlastně jistý paradox: zácpy se z center Prahy a Brna přestěhují do jejich okolí, než se s prvním školním dnem zase osudově vrátí do metropolí.
Další čtvrtletí, další zneklidňující hlášení Českého statistického úřadu. Trend, kdy máme v meziročním srovnání porodnost v republice nižší zhruba o deset procent, trvá už dva a čtvrt roku. Za první tři měsíce letoška meziroční úbytek dělá dokonce 11,2 procenta. A poněvadž letošní první čtvrtletí je začátek třetího roku v tomto trendu, nebude akumulovaný úbytek dětí dvacet procent, ale víc.
Kdo se rozhodl dívat se na prezidentskou debatu Joe Biden-Donald Trump a očekával fakta, vize a věcné argumenty musel být zklamán. Většina klání se skládala z osobních útoků, nadávek a urážek. Z průzkumů po prezidentských debatách ale vyplývá, že tradičně nemají na názory voličů velký vliv, takže asi ani nikdo nepředpokládal, že dva kandidáti dokáži někoho přesvědčit. Letos však byla debata od začátku o něčem jiném než o koherentních argumentech. Již několik měsíců se řeší zdravotní stav jednaosmdesátiletého Bidena. Tato debata měla ukázat, že Biden je mentálně a psychicky v pořádku.
O Michaele Pixové, české kritické sociální geografce (Přírodovědecká fakulta a Fakulta sociálních věd UK, VŠUP, zahraniční univerzity), zde hodláme psát jen s respektem. Toho se jejím postům na síti X, dříve Twitter, věnovaným boji proti klimatické změně, pohříchu nedostává. Příčinou je extrémní ideologičnost provázená nerovným bojem s nástrahami digitálních technologií. Případ, kdy ve snaze sdílet se čtenáři link na jakýsi dokument na internetu sdílela – při opakovaných pokusech – pouze link na tento dokument na pevném disku svého počítače, se stal legendárním.
Mír mír mír / jako hajzlpapír – padesát let staré dvojverší Egona Bondyho možná vystihuje, proč je dnes v České republice tak obtížné mluvit o riziku světové války mezi Západem a Ruskem. Ještě se vyrovnáváme s normalizací a důležitější než rok 2024 jsou pro nás léta 1968–1989. Touha po míru je u nás dosud zdiskreditovaná komunistickou propagandou. A co se mezitím děje na Ukrajině?
Vnímání dění ve společnosti se stále více posuzuje pohledem: komu to slouží, komu tím prospějete? I v situaci, kdy je jen položena nepohodlná otázka. Společenský diskurz jako by byl nakažen postcovidovým syndromem, pro který je charakteristické nadřazení vyššímu dobru nad vše ostatní včetně legitimního racionálního uvažování. Zároveň je patrné, že tyto normy elit odmítá rostoucí skupina společnosti.
Po půlročním vyšetřování zveřejnila policie a státní zástupci výtah ze spisu, který měl objasnit okolnosti prosincového masakru na filosofické fakultě. Následné projednávání na bezpečnostním výboru sněmovny a výroky tam pronesené naznačují, že existují vážné pochybnosti o práci šéfa pražské policie Petra Matějčka, ale i úloze ministra vnitra Víta Rakušana. Krátce po celé tragické události požádala policie, veřejnost a média, aby sami aktivně nic nezveřejňovali, že je s výsledky pátrání seznámí. Tohle doporučení akceptovala i drtivá většina novinářské obce, takže celý případ byl zapouzdřen a pasivně se čekalo, s čím přijdou policejní složky a jejich dohledové orgány.
Někdy se to sejde neobyčejně vhodně: dnes je 23. června, což znamená, že uplynulo na den přesně osm let od referenda a rozhodnutí britských občanů vystoupit z EU. Vypadalo to na evropskou zkázu, předpovídalo se, jak moc Velká Británie zchudne, co všecko zkolabuje, ale nestalo se: nedávno londýnská City oznámila, že už je zase největší burzou kontinentu, uzmula si první místo zpět z Paříže. Taky se říkalo, že brexit ochromí kontinentální Evropu, protože jejími tahouny se stane nechvalně
Člověk si občas položí otázku, jestli se v naší době dá ještě trochu důstojně žít. Tedy člověk třeba jako já. Jestli už pomalu není čas to nějak nenápadně zabalit, odebrat se kamsi do savany, jako starý slon pomalu složit kosti, posloužit jako biologický materiál pro jiné tvory nebo spíš pro kedlubny, což by byla konečně užitečná recyklace, kterou by si nemusel vyčítat. Nebo jako Seneca si sednout do vany, samozřejmě v takové té tóze, jak do senátu, a chvíli se tam šplouchat a pak jako ten Seneca vzít kudličku a šmik šmik… Ale to je míněno jen velmi teoreticky, člověk ve skutečnosti až na výjimky lpí na životě, neboť život je jediná forma existence, kterou si dovede jakžtakž představit.
