Předvolební debatní střet Josepha Bidena a Donalda Trumpa skončil pro americké demokraty trapasem rozměrů až globálních. O jeho praktickém i symbolickém významu se toho napsalo už hodně, bylo to taky namístě. Americká média přinášejí další a další znepokojené hlasy z demokratického tábora, mluví o nutnosti zkusit na poslední chvíli ještě něco udělat, velmi jednoznačným způsobem situaci popisují i média včetně těch, jež straní spíš demokratům.

Jenomže tento typ praktických ohledů nemusí být ten nejdůležitější. Je lepší se mýlit spolu se stranou než mít pravdu proti ní. Pokud chce člověk přežít v ostře rozděleném světě médií a politiky, je ta „nejrozumnější strategie“ netrhat partu, nedostat se do situace, v níž by člověk mohl být obviněn, že nahrává těm druhým. A součet těhle individuálních strategií přežití může vést ke kolektivní zkáze. Teď už se v demokratickém táboře může mluvit o znepokojujícím prezidentově stavu, je ale dost možná pozdě.

„Jak se příznaky úpadku Bidenových mentálních schopností stávaly četnějšími, nechaly se demokratické elity uvěznit v pasti falšování vlastních postojů a vědomostí. Několik málo jich v měsících předcházejících debatě pobízelo prezidenta, aby z voleb odstoupil. Demokratičtí činitelé a naprostá většina demokratických žurnalistů ale udržovali zdání jednoty. Pro individuální pochybovače tato jednota představovala nepřekonatelnou v tom, aby se upřímně projevili. Znamenalo by to totiž, že budou obviňováni ze zrady, a zůstanou v tom sami, dokonce možná přijdou i o podporu přátel. I když takových privátních pochybovačů bylo víc než oddaných stoupenců Bidenovy kandidatury, neměli, jak se mobilizovat. A protože svoje privátní pravdy nechali skryté, nemohli se ani navzájem najít a tím míň koordinovat svůj postup nebo vytvořit efektivní koalici,“ píše v článku pro The Free Press politolog a ekonom Timur Kuran. Ten v důsledku sebedestruktivního mechanismu, který popisuje, se ale netýká zdaleka pouze amerických demokratů nebo progresivní levice. Ve světě názorových „bublin“ je univerzální, ne jenom kvůli tomu, že jsou to komunity dohledu, v nichž se dbá o názorovou konformitu a „ostrahu hranic“, ale také proto, že je může vyžadovat i publikum – voliči, čtenáři a další, jež nechce být konfrontováno s něčím nečekaným, s čím by si třeba nevědělo rady. A ve prospěch iluze ideového „pořádku“ je schopno obětovat šanci něčeho skutečně dosáhnout. Na individuální úrovni to skutečně může být rozumná strategie také kvůli tomu, že doba je zrychlená a paměť společnosti ochabuje, a to i krátkodobá. Člověk, který na veřejnosti účelově hájí nějaký postoj, se nemusí bát chvíle, kdy pravda vyjde najevo a on bude muset obrátit o 180 stupňů. Důležité je, že držel basu a navíc – je to přece tak dávno. Před třemi měsíci. Vlastně v pravěku.