Mír mír mír / jako hajzlpapír – padesát let staré dvojverší Egona Bondyho možná vystihuje, proč je dnes v České republice tak obtížné mluvit o riziku světové války mezi Západem a Ruskem. Ještě se vyrovnáváme s normalizací a důležitější než rok 2024 jsou pro nás léta 1968–1989. Touha po míru je u nás dosud zdiskreditovaná komunistickou propagandou.

A co se mezitím děje na Ukrajině? Pomyslná rusko-americká fronta co týden přináší nějaký posun v tom, co je možné: tuto neděli to byl ukrajinský útok americkou balistickou raketou ATACMS v Sevastopolu, při němž byli zabiti čtyři a zraněno asi 150 civilistů. Sevastopol je přístav ruského vojenského námořnictva a také jeden ze symbolů Krymu, který je pro Rusy symbolem letní dovolené a bezstarostnosti. Můžeme teď uzavírat sázky, jak snadno se přes to přenesou. Každopádně anektovali čtyři oblasti východní Ukrajině, a část z nich ještě ani nedobyli.

Když se před třinácti lety schylovalo k invazi do saddámovského Iráku, západní metropole byly plné demonstrantů. Ty bylo snadné karikovat, část z nich byli nereformovaní levičáci, kteří v 70. a 80. letech sovětskou hrozbu bagatelizovali sloganem „Raději rudý než mrtvý“. Nicméně sama o sobě měla tato opozice k použití zbraní něco do sebe, našla dokonce vlivné reprezentanty v politice. V Evropě tehdy byly velké země, které vojenskému dobrodružství prezidenta Bushe ml. otevřeně vzdorovaly. Bohužel měli pravdu Chirac a Schröder, ne Bush a ne my, „nová Evropa“. Kde jsou státníci, kteří by Západ nutili vést nepříjemnou diskusi o rizicích a přínosech eskalace teď? Viktor Orbán je sprosté slovo, nikdo už ani neví, proč přesně.

Po více než dvou letech války na Ukrajině je stále jasnější, že to je i zástupná válka mezi Ruskem a Západem, speciálně Spojeným státy. Avšak na rozdíl od doby před dvaceti lety tvoří dnes opozici k vojenskému řešení pouze jednotlivci mimo politiku. Americký profesor ekonomie Jeffrey Sachs, s nímž najdete rozhovor v tomto čísle Echa a nezkrácenou verzi na našem youtubovém kanálu, je z nich globálně nejznámější.

Profesor Sachs přirovnává dnešek ke kubánské krizi v říjnu 1962. Tehdy se agresivním pronikáním nepřátelské velmoci s jaderným arzenálem na svůj „dvorek“ cítily naopak ohroženy Spojené státy. Tenkrát byl svět skutečně krok od jaderné války; z historické literatury i od pamětníků víme, že se mu kolektivně tajil dech. To je zásadní rozdíl od apatické současnosti, která je digitální. Bohužel válka by pořád byla až moc hmatatelná.

V České republice debatu o tom, jestli je riskantnější smír s Ruskem, nebo další eskalace, nikdo nezakázal. A přesto pětikoalice pracuje na tom, aby takovou debatu podvázala. Vznik útvaru pro strategickou komunikaci na Úřadu vlády není nic menšího než pokus delegitimizovat každou odchylku od oficiálního výkladu geopolitiky. Hlavní náčelník tohoto pokusu, plukovník Otakar Foltýn, z bohatého rezervoáru historických příkladů sahá výhradně po Mnichovu 1938 nebo srpnu 1968. Úvaha, že dnešek se podobá jaru 1914, kdy se mocnosti ze strachu před kroky nepřátelských mocností vybičovaly až do první světové války, lidem jako on nepřijde na mysl.

Politici pětikoalice už ve foltýnovském nastavení dovládnou, vlastně ani nemohou jinak, mají do toho výkladu příliš nainvestováno. Nemohou nebo nechtějí vysvětlovat českou pozici k energetické politice EU, ale nikdy nemají problém svolat mimořádnou tiskovou konferenci k něčemu tak bezvýznamnému, jako byl proruský web Voice of Europe, o kterém nikdo nikdy neslyšel. Pro tyto politické nešťastníky je konfrontace s Ruskem východiskem z povinnosti normálně vládnout. Bodu, z něhož už není návratu k jednacímu stolu s Ruskem (nebo Čínou), by si patrně ani nevšimli.

Všimnou si, jen když se změní tón z Bílého domu. Před pár dny Donald Trump řekl: „Dvacet let jsem neustále slyšel, že když vstoupí Ukrajina do NATO, bude to vážný problém pro Rusko. (...) Myslím, že to je důvod, proč tato válka začala.“ Mír přestane být podezřelý, pokud se prezidentem USA stane republikán. Český čtenář Egona Bondyho by tím mohl být zaskočen.