Woody Allen je velmi známý americký filmař. Sice populárnější v Evropě než doma, ale přece jen získal čtyři Oscary. Ale když ve svých osmdesáti čtyřech letech napsal paměti, bylo vyvinuto značné úsilí, aby nevyšly. Píše se rok 2020 a knihu vsál vír „cancel culture“.
Nevidí se často, aby pravicový premiér musel přesvědčovat své okolí, že není komunista. Přesto britský předseda vlády Boris Johnson ve svém projevu, který přednesl 30. června ve městě Dudley, cítil potřebu zdůraznit, že „není komunista“. Tím však narážky na levicovou ideologii ze strany britských konzervativních politiků nekončí. Michael Gove, ministr pro kancelář kabinetu a kancléř lancasterského vévodství, ve skutečnosti superministr bez portfeje, ve svém proslovu 28. června pro nadaci Ditchley zase citoval italského marxistu Antonia Gramsciho.
Vypadá to jako zvláštní ekonomický úkaz. Už v první čtvrtině roku, za který jsou poslední aktuální čísla, se česká ekonomika propadla o dvě procenta. V nich se odrážejí jen pouhé dva týdny karantény a koronavirového vypnutí ekonomiky. Dá se čekat, že už ve druhém čtvrtletí, do nějž spadá celý vypnutý duben a květen, se ekonomika propadne podstatně víc.
Uprostřed pandemie čínského koronaviru si připomínáme 75. výročí konce největšího konfliktu v celých dějinách lidstva. S pandemií souvisí také turbulentní dění na trzích s ropou, která stále zůstává jednou z klíčových surovin globální ekonomiky, ovšem stojí za zmínku, že také druhá světová válka těsně souvisela s ložisky „černého zlata“. A aby toho nebylo málo, lze najít i úzký vztah mezi ropou a propuknutím první světové války.
Když slyšíš větu: „Zvládneme to za každou cenu,“ tak si nemysli, že jsi „my“. Ty jsi jenom „cena“. Hořký vtip vystihuje náladu jedenáctimilionového města Wu-chan, které bylo během epidemie nového koronaviru 76 dnů izolováno od okolního světa. Také proto ho ve svém internetovém Wuchanském deníku zaznamenává spisovatelka Fang Fang, která izolaci prožila v domovním bloku ve čtvrti Wu-čchang. Pětašedesátiletá autorka popisovala skutečnost zavřeného města ve střední Číně, tím se stala oponentkou státní propagandy. Deník mezitím vyšel anglicky a německy.
Někdo patrně učinil na Josefa K. křivé udání, neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen. Situaci z úvodu Kafkova Procesu je možné brát jako předznamenání údělu mnoha a mnoha milionů obětí totalit dvacátého století, lidí, kteří v noci zaslechli zlověstné bouchání na dveře, aby pak byli odvedeni a zpracováni mašinerií moci, neosobní a žravou. A stali se její součástí, sehráli v ní svou roli – od překvapení a pobouření na počátku ke kajícnému přijetí ve finále.
Plnoletost! Konečně svoboda a možnost žít si podle svého. Jít na rande a nemuset nikomu vysvětlovat, kdy přijdu domů. Chuť a snaha vydělávat si co nejdřív i při studiích vlastní peníze, o kterých si budu sám/sama rozhodovat. Najít si konečně vlastní byt a nečekat na vzácné chvíle soukromí, když rodiče odjedou na víkend nebo na dovolenou. Byly doby, kdy časná dospělost představovala žádaný společenský status. Kdo bydlel ještě ve dvaceti u rodičů, neměl aspoň nějaké vlastní peníze a nechodil pravidelně na rande, cítil se mezi vrstevníky málem méněcenný. Jenže dnes je to jinak.
Současné kácení soch a všeobecný ikonoklasmus za Atlantikem se dotýká i České republiky. Nejen že na pražském Žižkově byla posprejována socha Winstona Churchilla, ale v nemilost upadl i další světový státník s pomníkem v Praze. Řeč je o americkém prezidentu Woodrowu Wilsonovi, jehož jméno nese pražské hlavní nádraží a jehož socha (opět) stojí v parku před ním. Je u nás vzpomínán především jako člověk, jenž zásadně přispěl ke vzniku Československa. Jenže ve Spojených státech byl označen za nenapravitelného rasistu.
Poslední globální mýtus moderních dějin v nejbližším měsících a letech, pokud to koronavirus dovolí, padne – badatelům se totiž konečně zpřístupní dokumenty vysvětlující roli Vatikánu a papeže Pia XII. za druhé světové války.
Politicko-literární událost roku konečně nastala. Minulý týden vyšla dlouho očekávaná kniha bývalého Trumpova poradce pro národní bezpečnost Johna Boltona s názvem The Room Where It Happened: A White House Memoir (Místnost kde se to stalo: Paměti z Bílého domu). Její výbušný obsah propírala celá americká politická třída. Před vytištěním knihy její text unikl a koloval po Washingtonu a ještě dál. Administrativa se její vydání pokusila zarazit na poslední chvíli soudní žalobou. Neuspěla.
V pátek 26. června se přes videokonferenci spojili právníci Ministerstva spravedlnosti Spojených států amerických a špičky tamního antimonopolního úřadu s vedením společnosti Alphabet. Ta je majitelem Googlu, nejmocnějšího technologického gigantu současnosti. Probírali sérii antimonopolních žalob, které chtějí USA proti Googlu spustit kvůli zneužívání monopolního postavení na trhu s digitální reklamou. Na té loni Google od zákazníků po celém světě inkasoval 161 miliard dolarů (3,7 bilionu korun). Částku na úrovni dvou třetin ročního výkonu celé české ekonomiky. Čistý zisk Googlu dosáhl 34 miliard dolarů (884 miliard korun).
Byla to dosud největší facka, jakou hnutí ANO ve sněmovně inkasovalo. Pro návrh odhlasovat třetí novelu rozpočtu v režimu legislativní nouze zdvihli před týdnem ruce pouze jeho poslanci s jedním sociálním demokratem. S vyhlídkou na neodvratnou porážku nakonec svůj hlas nedal ani premiér Andrej Babiš.
Milan Kundera je jediný skutečně světoznámý spisovatel českého původu, moc umělců podobného formátu (myšleno ne nutně ve smyslu kvalit díla, ale jeho mezinárodního dopadu) tahle země nemá, neměla a pravděpodobně ani mít nebude. Může to být i jeden z důvodů, proč debatování o Milanu Kunderovi v Česku může připomínat procházku minovým polem a proč je ta debata podivně zaseknutá, urputná, proč upadá do prefabrikovaných zjednodušení a někdy je i kýčovitá – docela paradoxní vzhledem k tomu, že k často citovaným pasážím Kunderova díla patří i jeho slova o kýči.
Svět je na tom vlastně docela dobře. V době, kdy na planetě stále zuří pandemie koronaviru a západní města se zdají na pokraji revoluce, se to může jevit jako odvážné tvrzení. Nicméně jak dokazuje Matt Ridley ve své nové knize How Innovation Works: And Why It Flourishes in Freedom (Jak funguje inovace a proč se jí daří ve svobodě), svět v relativně krátké době prodělal technologickou a vědeckou revoluci, jejíž hranice jsou teoreticky nedosažitelné. Problémem však může být postupné odbourávání svobody, což vede ke stagnaci a úpadku. Jednou z brzd současného Západu je podle něho neuvěřitelná míra přeregulovanosti.
Po vlně protirasistických protestů v Americe a Británii si mnoho lidí klade otázku, do jaké míry byly násilnosti a rabování při demonstracích vypovídající pro celé hnutí Black Lives Matter. Avšak videa se záběry chaosu a naprostého bezvládí v centrech měst nejenže se neobjevovala ve velkých televizích (kde už by je asi nikdo nečekal), ale i ze sociálních sítí postupně mizela. Kdosi je mazal.
Devadesát upaličkovaných srdíček předal Klub paličkování ve Fulneku zdravotníkům z blízké nemocnice v Bílovci. Tři měsíce po vypuknutí epidemie dostali tamní lékaři a sestry odměnu za to, že stáli „v první linii“ boje proti neznámé nákaze. V této chvíli však nelze vyloučit, že upaličkovaná srdíčka a jiné pozornosti budou pro tuzemské zdravotníky jedinou odměnou. Vážně hrozí, že přijdou o část svých platů, případně že se jejich nemocnice a ordinace zruší.
Byl to prý jeden z nejnudnějších summitů v poslední době. Nic nerozhodl, všichni jen odprezentovali známé postoje, ale nikdo nezpochybnil jeho „architekturu“. Tak znělo zpravodajství z pátečního on-line summitu Evropské rady. Jenže pokud to znamená, že cesta pro největší expanzi unijního projektu od Maastrichtské smlouvy je volná, pak to není malý výsledek.
K wuchanskému viru se v posledním týdnu přidružila další epidemická infekce. Vražda George Floyda vedla k vlně protestů nejen ve Spojených státech, ale i v řadě dalších zemí. Epidemiologický či mimetický výklad je v tomto případě skutečně něco, co je třeba brát v potaz. Protože protesty měly nejasnou logiku. Částečně byly vedeny solidaritou s americkými protesty a protestem proti policejní praxi ve Spojených státech. Na tom by nebylo nic divného. Pokud by se ovšem část protestujících nezačala chovat, jako že protestuje i proti poměrům doma. Obdobnou tendenci měla i veřejná diskuse. V médiích se objevily titulky podle schématu „Země X/Evropa také potřebuje mluvit o rasismu“. Jistě, o problémech se má mluvit, ale ty texty spíš působily dojmem pracného hledání, jež by dávalo protestům ex post odůvodnění.
Dílo si již získalo mytický status a americký establishment na něj čeká se zatajeným dechem. Kniha má být silně kritická k současnému prezidentovi a výňatky z ní publikované v denících Wall Street Journal a The New York Times se to zdají potvrzovat.
V české politice se objevila nová dělicí linie. Stal se jí mezinárodně neuznávaný stát, který je v podivném právním limbu. Zároveň je to jeden z původních „asijských tygrů“, jenž se dokázal během pár dekád vypracovat ze zaostalé země na technologickou mocnost. Řeč je samozřejmě o Tchaj-wanu, sám sebe nazývající Čínskou republikou.
Ve snaze oddělit národ od okolí, ze kterého mohla přijít nákaza, byli politici v Česku úpornější než v jiných zemích Evropy. Pochopitelně zakázali vstup cizincům. Poprvé od roku 1989 obsadili západní a jižní hranice armádou, policie hlídala ještě hluboko ve vnitrozemí. Jako jediní v Evropě zakázali občanům vycestovat
Když dav v britském Bristolu pokácel sochu obchodníka s otroky a místního mecenáše Edwarda Colstona, bylo jasné, že protestní hnutí, které zachvátilo celý Západ a v menší míře dorazilo i do Česka, vstoupilo do nové fáze. Prvotní protesty v USA, které reagovaly na smrt černocha George Floyda pod kolenem bílého policisty Dereka Chauvina, byly pochopitelné.
Když Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), sdružující třicet nejvyspělejších zemí světa, zveřejnila velkou studii mapující dopady koronavirového vypnutí ekonomiky, žebříček těch nejzasaženějších států vypadal na první pohled překvapivě.
V amerických městech se tvrdě střetávají policisté a příslušníci národní gardy s účastníky masových protestů, jejichž doprovodnými jevy jsou i rabování a ničení. Země prožívá zběsilou roztržku, která probíhá v ulicích i ve virtuálním světě, kde válka slov pohání i ty reálné bitvy. To všechno odstartovalo zabití neozbrojeného šestačtyřicetiletého černocha George Floyda bílým policistou Derekem Chauvinem ve městě Minneapolis.
Jestli je v Londýně jedna stavba, která budí dojem bezpečí a stability, je to americká ambasáda. Obří ocelová kostka, kam se Američani přesunuli v roce 2018, je v podstatě supermoderním hradem. Důmyslný systém teras, zákopů a plotů doplňují neprůstřelná skla a Faradayova klec proti kybernetickým útokům. Nechybí ani vodní příkop.
Evropská komise se rozhodla využít pandemii koronaviru, která tvrdě zasáhla řadu členských zemí Unie, k průlomu v evropské integraci. Pod ambiciózním názvem New Generation EU (Evropská unie nové generace) představila plán, jehož součástí jsou kvůli odporu v mnoha členských zemích dlouhé roky neprosaditelné zlomy. Společné dluhy členských zemí EU a společné daně.
Výsměch nebývá součástí statistických přehledů. Přesto výčet evropských zemědělských dotací pro Agrofert za rok 2019 obsahuje ironickou notu. Holding premiéra Andreje Babiše inkasoval v minulém roce 961 milionů korun, zhruba stejnou částku jako v předchozích třech letech. Tím se připomíná večerní zasedání europarlamentu z 12. prosince 2018, na kterém komisař Günther Oettinger oznámil, že Evropská komise už „nevyplatí žádné dotace“ firmám spojovaným s českým předsedou vlády, dokud se nevyjasní jeho střet zájmů. Co víc, žádné dotace nebyly vyplaceny už od druhého srpna, kdy začala v Evropské unii platit nová, přísnější pravidla.
Který z českých politiků má nejvíc společného s Donaldem Trumpem? Nedívejme se na konkrétní program ani na konkrétní výsledky, ale na přístup k politice, k marketingu, k politické komunikaci. Kupodivu je to Pavel Novotný, starosta pražských Řeporyj. Není miliardář a sám sebe označuje za „vítače“ uprchlíků. Ale měřeno tím, že politického úspěchu a viditelnosti dosáhl někdo, od koho by to před pár lety nikdo nečekal, ho lze s Trumpem srovnávat.
Ta fotografie obletěla britská média a sociální sítě. Zachycuje premiéra Borise Johnsona v momentě, kdy se vrátil od královny, která ho zrovna jmenovala do úřadu, a vstupuje do Downing Street číslo 10. Na snímku se zdraví s Markem Sedwillem, šéfem státní správy. Vlevo stojí nastoupený personál úřadu premiéra. Muži v oblecích. Ženy v kostýmcích. Na druhé straně sálu stojí naprosto osamoceně vyhublý plešatící chlapík v džínách a tričku.
Model založený hlavně na rozsáhlých půjčkách z ciziny narazil na své hranice. Budoucnost devatenácté největší ekonomiky světa je nejistá.
