Tag: fotograf

Články k tagu

S obrazovkou v ruce, do hlubin otcovy duše, příběhy slavných fotografií

Výstava se zabývá tím, jak se po virtuální zkušenosti posílené pandemií proměnilo pojetí našeho soukromí a jaký vliv to má na naše vztahy. Prostřednictvím práce devíti mladých umělců si klade otázku, zda bude další vývoj spíš v duchu dystopických sci-fi filmů, nebo nám naopak virtuální propojení pomůže vyřešit problémy dneška. Digitální blízkost, Národní galerie, Praha, do 10. 7. 2022.

Lichožrouti na divadle, osudy zapsané v genech, útrapám navzdory

Lichožroutský příběh Pavla Šruta zhlédnou diváci v dramatizaci spisovatelky Venduly Borůvkové. Hihlík se po smrti svého dědečka musí naučit postarat sám o sebe, navázat nová přátelství a společně se svou lichožroutskou sestřenkou Ramonou zachránit bratránka Tulamora ze spárů Kudly Dederona. Pavel Šrut, Vendula Borůvková: Lichožrouti, Slovácké divadlo Uherské Hradiště, premiéra: 30. 1. 2022.

Krása v efemérnosti bytí

Alžběta Jungrová se k fotografování dostala už na základní škole a její vášeň sledovat dění kolem sebe přes hledáček aparátu tak drobné introvertní dívce nasměrovala a jasně definovala její budoucí kariéru. Dnes patří k vyhledávaným fotografkám se širokým záběrem témat, ale s rozpoznatelným výrazem. Ať už to byla fotoreportáž o drogách na afghánsko-pákistánských hranicích, za kterou dostala čestné uznání Czech Press Photo, nebo série snímků o dětech pracujících v cihelně v pákistánském Péšávaru.

Ptačí duše spoutaná v kleci

Frida Kahlo (1907–1954) vedle toho, že malovala fantastické obrazy a vedla vášnivý a bolestný život, také sbírala, či spíš hromadila fotografie. Nikoli jakékoli fotografie, ale takové, které se vztahovaly k jejímu životu, a to v širokém slova smyslu. Ona sama nefotografovala, ale její otec Guillermo (Wilhelm) Kahlo, původem německý Žid, rodák z Baden-Badenu, přistěhovalec do Mexika ze začátku 20. století, byl zapáleným fotografem průkopníkem, měl fotoateliér. A když Frida pózuje sama na svých obrazech, sedí vlastně před „otcovým“ fotoaparátem.

Šeptající bohyně z Podlesí

Fotograf Kuba Kamiński je hvězda polské fotoreportáže. Vedle „tradičních destinací“, jako je Gaza, Krym, Libye etc., jezdí fotografovat „šeptuchy“, léčitelky z Podlesí v nejvýchodnější části Polska. Jsou to ženy, které tady zůstaly ze starých časů, kdy se víc než chirurgii a farmacii věřilo slovu, modlitbě, zaříkání, víře, že k uzdravení je potřeba spíš magický duch než univerzitní věda. Kuba je skeptik, ale respekt k těm ženám má.

Zpráva o polském životě

„Odjeli jsme příliš pozdě, jako obvykle. Zlákalo mě světlo, které se rozptylovalo v ranní mlze. Zvolna z něho začala vystupovat radnice, autobusová zastávka a obchod Sukces nabízející učebnice, hračky a obuv. Před ordinací zubaře zmrzačený pes. Na autobusové zastávce postávají tři muži s igelitovými taškami. Ten v baseballové čepici si zapálí cigaretu. Než ji stihne vykouřit, ostatní cestující zmizí v autobuse. A je tu zase prázdno.

Linec z křehkého cukroví

Linec má tady u nás ve střední Evropě tu výhodu, že k němu člověk, tedy dítě, přilne dřív, než se dozví o jeho existenci. Moje prostějovská babička pořád něco pekla, takže každou chvíli jsem slyšel: linecké těsto, linecké cukroví, napekla jsem linecké, snad bude lineckého dost, a často taky: ne abys sežral zase všecko linecké… to říkala vlídně dědovi. Splývalo mi to s Vánocemi a dosud mi to evokuje sladkost drolící se na patře, mandlovou chuť jemného pečiva s marmeládou, nejlépe asi rybízovou.

Sochy v nejistém prostoru

Náhoda spojila do letní Prahy dva silné muže umění 20. století, přitom dva protiklady. Minulý týden jsme tady psali o fotografovi Helmutu Newtonovi a výstavě jeho nadžen a nadsamic v muzeu Kampa, nyní musí přijít řada na Alberta Giacomettiho ve Veletržním paláci Národní galerie.

Fotograf bytostí z wagnerovských oper

Fotografie Helmuta Newtona jsou asi nejpřesvědčivějším vizuálním důkazem zásadní a nepřekonatelné nerovnosti mezi lidmi. Je třeba zcela nemyslitelné, že by Helmut Newton, kdyby samozřejmě žil, zatoužil fotografovat, ať už oblečeného, či dokonce svlečeného, autora tohoto článku, tedy chlapíka, který má padesátku za sebou, živil se celý život od stolu psaním článků a podle toho též vypadá. On vůbec muže moc nefotografoval, což už samo o sobě není úplně genderově fair. Ale také by ho nejspíš příliš nenadchlo, kdyby měl fotografovat prosté ženy z lidu, třeba někoho, kdo se podobá Jiřině Švorcové z Ženy za pultem, což byla doba, kdy Newton vytvářel pár stovek kilometrů západně od pražské bájné sámošky své nejklasičtější sexem naplněné fotografie, ty snímky vznešených valkýr, jejichž těla byla jako kosmické koráby vysoustruhována do bájné dokonalosti. Stejně jako ho nezajímal průměr, nuda a nevýraznost, tak Newton nikdy nehledal krásu v bizarnosti, ošklivosti a neforemnosti. Když mu prý při návštěvě Prahy začátkem 90. let (měl tehdy, v roce 1993, výstavu ve Francouzském institutu) ukázali fotografie Jana Saudka, řekl prý jen: „Nic moc.“ Deformovaná, tlustá, příliš vyhublá, nevyvinutá, nesouměrná či prostě fádní těla mu nic neříkala. Jeho fascinovala jen čistá dokonalost, perfektní ženské tělo v jeho závratné sexuálnosti, v obnažené erotičnosti, s detaily prsů a klínů, při jejímž zhlédnutí muži poskakuje v krku ohryzek a jeho sanice reaguje jako Pavlovův pes, jehož tiché kňučení je vyjádřením vědomí, že k takovému objektu slasti se ve skutečnosti, ve svém reálném životě, nepřiblíží ani na metr.

Tichý muž s fotoaparátem Miloš Fikejz

Mezi tisíci fotografiemi Václava Havla mají zvláštní význam ty, které pořídil koncem osmdesátých let Miloš Fikejz, nenápadný muž, který vypadal trochu jako John Lennon z období, kdy se ostříhal nakrátko a začal nosit kulaté brýle, jimž se pak už bude navždy říkat lennonky. Havel na nich zase vypadá trochu jako Redford v období, kdy hrál velkého Gatsbyho nebo Jeremiaha Johnsona. No dobrá, úplně tak nevypadá, ale trochu jo. Přesvědčit se o tom můžete na výstavě Fikejzových fotografií v galerii Lucerny.

Cudlínova země zaslíbená

V pražské výstavní síni Czech Photo Centre (u stanice metra Nové Butovice) vystavuje Karel Cudlín fotografie ze zaslíbené země, tedy z Erec Jisra’el, s odskoky do Gazy a na Západní břeh Jordánu čili Judey a Samaří. Jde o dosavadní největší monotematickou Cudlínovu výstavu a zřejmě o nejlepší fotografie z oné země, viděné českým okem, Josef Koudelka promine. Jeho fotografie Izraele znají například čtenáři díla Isaaka Bashevise Singera, neboť v nakladatelství Argo se velmi vhodně rozhodli jeho sebrané dílo ozdobit na obálce Cudlínovou černobílou fotografií.

Čeští fotografové se staví za Kratochvíla, vidí v něm oběť #MeToo

Skupina českých fotografů 400ASA se postavila za fotografa Antonína Kratochvíla, který byl v červenci třemi ženami obviněn ze sexuálního obtěžování. „400ASA ctí presumpci neviny a nemyslí si, že cokoliv, z čeho je Antonín Kratochvíl obviňován, by mělo nebo mohlo mít jakýkoliv vliv na posuzování jeho dosavadní tvorby,“ píše spolek, jehož členy jsou například Karel Cudlín, Alžběta Jungrová nebo Jan Dobrovský. Na Kratochvílovu podporu vznikla i petice.

Poslední dandy a jeho zanikající svět

„Její Veličenstvo je moc hezká holka, ale skoro vůbec nemluví… Chci jí říct, že ji strašně miluju a bude má, ale musí se nalít vínem…“ To zpívá na konci desky Abbey Road v popěvku Her Majesty Paul McCartney, který byl z Beatles nejzdvořilejší a jeho cit k Veličenstvu jistě upřímný, přestože se vztahoval k ženě o patnáct let starší a vdané.

Cikánské kouzlo ahasvera Koudelky

Týden po vernisáži velké retrospektivy díla fotografa Josefa Koudelky v Uměleckoprůmyslovém museu se za jeho přítomnosti konalo v pražském kině Světozor speciální uvedení filmu Koudelka fotografuje Svatou zemi. Dokumentární film Gilada Barama je z roku 2015 a zachycuje fotografa během fotografování „bezpečnostní bariéry“, již Izrael staví od roku 2003 na hranicích se Západním břehem Jordánu.

Tenkrát v Luhačovicích

Ruda Bruner-Dvořák, komorní fotograf Jejich c. a k. Výsosti nejosvícenějšího pana arcivévody Františka Ferdinanda Rakouského z Este a pana arcivévody Ferdinanda Karla. Tato slova měl známý pražský fotoateliér na razítku, jímž označoval své produkty, černobílé fotografie na tvrdém papíře. Ti z nás, kterým se takové rodinné památky dostaly do rukou, údivem zatajili dech nad jejich řemeslnou poctivostí a uměleckou kvalitou. Kdo takové štěstí neměl, může se dnes potěšit dobovými snímky díky knížce Blanky Petrákové nazvané Obrázky z lázní / Luhačovice před 100 lety objektivem Brunera-Dvořáka.

Týden Hořícího muže

Fotograf Marek Musil se zaměřil na fenomén amerického uměleckého festivalu Burning Man, který se od druhé poloviny osmdesátých let koná v nevadské poušti. Snímky jsou dokumentem z místa, kde svoboda ještě stále dýchá z plných plic a fungování společnosti je založeno na soudržnosti a respektu k lidem i přírodě.

Slavný fotograf Kratochvíl se probral z umělého spánku

Antonín Kratochvíl, český fotograf s řadou ocenění a jedna z nejvýznamnějších postav světové fotografie, se po dlouhých týdnech beznaděje probral z umělého spánku. Ve Fakultní nemocnici Motol bojoval o život i na své sedmdesátiny, ale jak je vidět, zázraky se dějí. Přesně tak komentoval jeho „znovuzrození” přítel a rovněž fotograf Jaroslav Kučera.

Ze zaniklého světa mozolů a potu

Kdo byl François Kollar, neví nejspíš ani člověk, který jistý přehled o dějinách fotografie má. O to větší může být jeho překvapení. Jeho fotografie „pracující Francie“ ze třicátých let jsou úžasným dokladem už zaniklého světa dřiny a tvrdé práce, na nichž ovšem byla evropská civilizace, spojená s důmyslem, založena.

Zaškobrtnutí do agitky

Skandál ve Word Press Photo, tím žila před pár týdny veřejnost. Světoznámá novinářská fotografická soutěž suspendovala vítěze jedné ze svých kategorií a vítězná fotografie prošla bubnovou palbou kritiky. Co se děje ve světové fotografii? Je to jen série letošních technických problémů, nebo jde o hlubší potíže respektované soutěže?