Tag: fotograf

Články k tagu

Fotografie roku: porodnice v Mariupolu

Vítězným snímkem ve světové soutěži novinářské fotografie World Press Photo za rok 2022 je fotografie z rozbombardované porodnice v jihoukrajinském Mariupolu od ukrajinského fotoreportéra agentury AP Jevhena Maloletky. Vítězný snímek zachycuje smrtelně zraněnou těhotnou ženu, kterou záchranáři odnášejí na nosítkách. Fotografie z ukrajinského města, které nyní ovládají ruští okupanti, získala hlavní cenu World Press Photo of the Year. Maloletka ji pořídil 9. března 2022.

Pavel změnil názor. Oficiální portrét nakonec nafotí

Prezident Petr Pavel souhlasí s vyhotovením svého oficiálního portrétu. Fotografování jeho tým zajistí vlastní produkcí, řekla dnes novinářům Pavlova mluvčí Markéta Řeháková. Pavel dnes zahájil svůj první pracovní den v úřadu prezidenta. Vedle jmenování Petra Hladíka (KDU-ČSL) ministrem životního prostředí má v plánu také seznámení s prostory Pražského hradu, jeho zaměstnanci nebo s místy, kde by mohl na Hradě přes týden bydlet. „Pan prezident svolil k tomu, že oficiální portrét se fotit bude,“ řekla mluvčí.

Cirk La Putyka ve fotografii, braňte se manipulaci, rebelie jako východisko

Společná výstava Karla Cudlína, Jana Dobrovského a Jana Mihalička dokumentuje netradiční zápas souboru La Putyka s přísnými proticovidovými opatřeními. V době, která bylo pro mnohá kulturní odvětví téměř likvidační, se herci ze souboru La Putyka rozhodli pokračovat v činnosti a experimentovali s různými formáty představení. Pot, slzy, La Putyka, 400 ASA Gallery, Praha, do 28. 2. 2023.

Vnitřní povrch

První daguerrotypie, jedno z technicky nejsložitějších fotografických zobrazení reality, se datuje do roku 1839, tedy zhruba měsíc poté, co byla vynalezena fotografie. Proti ní je však tato technika jedinečná a vzniká z ní na obvykle stříbrnou destičku jeden unikátní nerozmnožitelný pozitiv. Časově i finančně nákladná expozice za použití amalgámu, dřív i rtuti, a mnoha dalších technologických postupů je vytvořena jemnými krystalky zoxidovaného stříbra, které je pro svou vysokou citlivost třeba vždy překrýt sklem.

Příběhy podzemníků ve fotografiích

Dvě dekády vede Ateliér imaginativní fotografie na FAMU. Na téže fakultě se v osmdesátých letech vytvářel jeho autorský rukopis spojovaný později s pojmem slovenská nová vlna. Fotograf Rudo Prekop patří k silné generaci, která do tehdejší československé fotografie vnesla prvky inscenace, humoru i absurdity. Znaky inscenace a především preciznosti nesou i fotografie, které aktuálně vydává knižně pod názvem Underground / Lidský portrét.

Petr Bajza a spol., velké i malé dějiny, otec očima dcery

Šumperské zpracování jedinečného díla Karla Poláčka připomene nejen osobnost spisovatele, který se narodil v nedalekém Rychnově nad Kněžnou, ale i kontext tehdejší doby. Poláčkův román, nabitý známými postavami a zlidovělými hláškami, je citlivým i komickým ohlédnutím za časem ničím nezkaženého dětství. Karel Poláček: Bylo nás pět, režie: Petr Smyczek, Divadlo Šumperk, premiéra: 22. 10. 2022.

Stigma duševní nemoci, láska z renesanční Francie, do lesa na Designblok

V publikaci Mám to o sobě říct? zúročuje autorka své zkušenosti lektorky a snaží se lidem s duševním onemocněním pomoci, aby se zapojili do společnosti a fungovali nezávisle. Předkládá praktické rady, v jaké míře o své nemoci hovořit a jak se vypořádat se stigmatem, které člověku dává nejen společnost, ale i on sám. Anita Hubner: Mám to o sobě říct?, přeložila Milena Nováková, Portál, 224 str.

Radosti a strasti albínů, festival nového cirkusu, Pandořina skříňka

Fotografie Michała Szalasta o albínech z ostrova Ukerewe na Viktoriině jezeře korigují obvyklé představy o tragickém životě těchto lidí. Nejsou výsledkem letmé návštěvy evropského fotoreportéra v exotickém prostředí. Michału Szalastovi se v Tanzanii podařilo navázat s albíny bližší kontakt a získat si jejich důvěru. Michał Szalast – Albíni, 400 ASA Gallery, Praha, do 20. 9. 2022.

Bílá vrána v rodině lidí

O Jiřím Tomanovi jsem poprvé slyšel před dvěma lety od Martina Fišera, který byl nešťastný z toho, jak o něm málokdo ví a jak je nedoceněn. Martin Fišer je filmař dokumentarista a v dobrém slova smyslu zaťatý člověk, objevitel a obhájce zapomenutých a opomíjených. Léta doslova bojoval za Miroslava Štěpánka (1923–2005), skutečného autora cyklu animovaných filmů Pojďte pane, budeme si hrát, těch medvědů od Kolína, jejichž slávu si celou přivlastnil mnohem mediálně i jinak úspěšnější Břetislav Pojar. Fišer o Štěpánkovi psal i mluvil, mohl se jevit až umanutým. Ale mělo to svůj důvod.

Metafyzika věčnosti

Přáním většiny umělců bývá v skrytu duše nesmrtelnost jejich díla, které bude provokovat pozornost po staletí, zanechá hodnotné stopy v dějinách umění a bude jistým odrazem nadčasovosti uvažování či dokonalosti řemeslného uchopení jejich tvůrce. Pojmy jako pomíjivost a časnost věcí v realitě našeho plynoucího času, zrození a zánik, někdy chladná prázdnota a jindy naopak silné emoce a kontrasty, které se vzájemně doplňují, podmiňují a potřebují, jsou častá témata, o něž se opírá fotograf a „malíř“ světelných kompozic Ivan Pinkava.

Nekorektní politická komedie, děravé Vieweghovy paměti, Island Heleny Kadečkové

Politická situační komedie těží z předvolebních tahanic a čachrů nejen v českých zemích. Děj hry má dvě souběžné linie ve dvou prostředích, která má divák stále před očima. Neochvějné postavení předsedy jedné politické strany získává trhliny. Mobily zvoní, preference se přelévají a voda stoupá… Petr Abraham: Mimo záznam, Východočeské divadlo Pardubice, premiéra: 23. 4. 2022.

Sever láska a přátelství, festival Struny dětem, když vládnou ženy

Spisovatelku Tove Janssonovou zná každý jako autorku knih pro děti. V tomto svazku se ale seznámíme se dvěma prózami určenými dospělým. Ač mají obě autobiografický nádech, perspektivou se výrazně odlišují – jedna popisuje kouzelné dětství v rodinném kruhu, druhá konec života. Tove Janssonová: Dcera sochaře, Fair Play, přeložily Jana Satrapa Holá, Naďa Bilincová, Argo, 212 str.

Dva kouzelníci

Musela to být fantastická zahrada, pomyslí si užaslý návštěvník výstavy prezentované pražským Uměleckoprůmyslovým museem a nazvané věcně i metaforicky Josef Sudek / Otto Rothmayer: Návštěva u pana kouzelníka. Se zatajeným dechem si prohlíží desítky Sudkových bromostříbrných kontaktních fotografií a také Rothmayerem navržený kovový zahradní nábytek či zahradní svícny.

S obrazovkou v ruce, do hlubin otcovy duše, příběhy slavných fotografií

Výstava se zabývá tím, jak se po virtuální zkušenosti posílené pandemií proměnilo pojetí našeho soukromí a jaký vliv to má na naše vztahy. Prostřednictvím práce devíti mladých umělců si klade otázku, zda bude další vývoj spíš v duchu dystopických sci-fi filmů, nebo nám naopak virtuální propojení pomůže vyřešit problémy dneška. Digitální blízkost, Národní galerie, Praha, do 10. 7. 2022.

Lichožrouti na divadle, osudy zapsané v genech, útrapám navzdory

Lichožroutský příběh Pavla Šruta zhlédnou diváci v dramatizaci spisovatelky Venduly Borůvkové. Hihlík se po smrti svého dědečka musí naučit postarat sám o sebe, navázat nová přátelství a společně se svou lichožroutskou sestřenkou Ramonou zachránit bratránka Tulamora ze spárů Kudly Dederona. Pavel Šrut, Vendula Borůvková: Lichožrouti, Slovácké divadlo Uherské Hradiště, premiéra: 30. 1. 2022.

Krása v efemérnosti bytí

Alžběta Jungrová se k fotografování dostala už na základní škole a její vášeň sledovat dění kolem sebe přes hledáček aparátu tak drobné introvertní dívce nasměrovala a jasně definovala její budoucí kariéru. Dnes patří k vyhledávaným fotografkám se širokým záběrem témat, ale s rozpoznatelným výrazem. Ať už to byla fotoreportáž o drogách na afghánsko-pákistánských hranicích, za kterou dostala čestné uznání Czech Press Photo, nebo série snímků o dětech pracujících v cihelně v pákistánském Péšávaru.

Ptačí duše spoutaná v kleci

Frida Kahlo (1907–1954) vedle toho, že malovala fantastické obrazy a vedla vášnivý a bolestný život, také sbírala, či spíš hromadila fotografie. Nikoli jakékoli fotografie, ale takové, které se vztahovaly k jejímu životu, a to v širokém slova smyslu. Ona sama nefotografovala, ale její otec Guillermo (Wilhelm) Kahlo, původem německý Žid, rodák z Baden-Badenu, přistěhovalec do Mexika ze začátku 20. století, byl zapáleným fotografem průkopníkem, měl fotoateliér. A když Frida pózuje sama na svých obrazech, sedí vlastně před „otcovým“ fotoaparátem.

Šeptající bohyně z Podlesí

Fotograf Kuba Kamiński je hvězda polské fotoreportáže. Vedle „tradičních destinací“, jako je Gaza, Krym, Libye etc., jezdí fotografovat „šeptuchy“, léčitelky z Podlesí v nejvýchodnější části Polska. Jsou to ženy, které tady zůstaly ze starých časů, kdy se víc než chirurgii a farmacii věřilo slovu, modlitbě, zaříkání, víře, že k uzdravení je potřeba spíš magický duch než univerzitní věda. Kuba je skeptik, ale respekt k těm ženám má.

Zpráva o polském životě

„Odjeli jsme příliš pozdě, jako obvykle. Zlákalo mě světlo, které se rozptylovalo v ranní mlze. Zvolna z něho začala vystupovat radnice, autobusová zastávka a obchod Sukces nabízející učebnice, hračky a obuv. Před ordinací zubaře zmrzačený pes. Na autobusové zastávce postávají tři muži s igelitovými taškami. Ten v baseballové čepici si zapálí cigaretu. Než ji stihne vykouřit, ostatní cestující zmizí v autobuse. A je tu zase prázdno.

Linec z křehkého cukroví

Linec má tady u nás ve střední Evropě tu výhodu, že k němu člověk, tedy dítě, přilne dřív, než se dozví o jeho existenci. Moje prostějovská babička pořád něco pekla, takže každou chvíli jsem slyšel: linecké těsto, linecké cukroví, napekla jsem linecké, snad bude lineckého dost, a často taky: ne abys sežral zase všecko linecké… to říkala vlídně dědovi. Splývalo mi to s Vánocemi a dosud mi to evokuje sladkost drolící se na patře, mandlovou chuť jemného pečiva s marmeládou, nejlépe asi rybízovou.

Sochy v nejistém prostoru

Náhoda spojila do letní Prahy dva silné muže umění 20. století, přitom dva protiklady. Minulý týden jsme tady psali o fotografovi Helmutu Newtonovi a výstavě jeho nadžen a nadsamic v muzeu Kampa, nyní musí přijít řada na Alberta Giacomettiho ve Veletržním paláci Národní galerie.

Fotograf bytostí z wagnerovských oper

Fotografie Helmuta Newtona jsou asi nejpřesvědčivějším vizuálním důkazem zásadní a nepřekonatelné nerovnosti mezi lidmi. Je třeba zcela nemyslitelné, že by Helmut Newton, kdyby samozřejmě žil, zatoužil fotografovat, ať už oblečeného, či dokonce svlečeného, autora tohoto článku, tedy chlapíka, který má padesátku za sebou, živil se celý život od stolu psaním článků a podle toho též vypadá. On vůbec muže moc nefotografoval, což už samo o sobě není úplně genderově fair. Ale také by ho nejspíš příliš nenadchlo, kdyby měl fotografovat prosté ženy z lidu, třeba někoho, kdo se podobá Jiřině Švorcové z Ženy za pultem, což byla doba, kdy Newton vytvářel pár stovek kilometrů západně od pražské bájné sámošky své nejklasičtější sexem naplněné fotografie, ty snímky vznešených valkýr, jejichž těla byla jako kosmické koráby vysoustruhována do bájné dokonalosti. Stejně jako ho nezajímal průměr, nuda a nevýraznost, tak Newton nikdy nehledal krásu v bizarnosti, ošklivosti a neforemnosti. Když mu prý při návštěvě Prahy začátkem 90. let (měl tehdy, v roce 1993, výstavu ve Francouzském institutu) ukázali fotografie Jana Saudka, řekl prý jen: „Nic moc.“ Deformovaná, tlustá, příliš vyhublá, nevyvinutá, nesouměrná či prostě fádní těla mu nic neříkala. Jeho fascinovala jen čistá dokonalost, perfektní ženské tělo v jeho závratné sexuálnosti, v obnažené erotičnosti, s detaily prsů a klínů, při jejímž zhlédnutí muži poskakuje v krku ohryzek a jeho sanice reaguje jako Pavlovův pes, jehož tiché kňučení je vyjádřením vědomí, že k takovému objektu slasti se ve skutečnosti, ve svém reálném životě, nepřiblíží ani na metr.

Tichý muž s fotoaparátem Miloš Fikejz

Mezi tisíci fotografiemi Václava Havla mají zvláštní význam ty, které pořídil koncem osmdesátých let Miloš Fikejz, nenápadný muž, který vypadal trochu jako John Lennon z období, kdy se ostříhal nakrátko a začal nosit kulaté brýle, jimž se pak už bude navždy říkat lennonky. Havel na nich zase vypadá trochu jako Redford v období, kdy hrál velkého Gatsbyho nebo Jeremiaha Johnsona. No dobrá, úplně tak nevypadá, ale trochu jo. Přesvědčit se o tom můžete na výstavě Fikejzových fotografií v galerii Lucerny.

Cudlínova země zaslíbená

V pražské výstavní síni Czech Photo Centre (u stanice metra Nové Butovice) vystavuje Karel Cudlín fotografie ze zaslíbené země, tedy z Erec Jisra’el, s odskoky do Gazy a na Západní břeh Jordánu čili Judey a Samaří. Jde o dosavadní největší monotematickou Cudlínovu výstavu a zřejmě o nejlepší fotografie z oné země, viděné českým okem, Josef Koudelka promine. Jeho fotografie Izraele znají například čtenáři díla Isaaka Bashevise Singera, neboť v nakladatelství Argo se velmi vhodně rozhodli jeho sebrané dílo ozdobit na obálce Cudlínovou černobílou fotografií.

Čeští fotografové se staví za Kratochvíla, vidí v něm oběť #MeToo

Skupina českých fotografů 400ASA se postavila za fotografa Antonína Kratochvíla, který byl v červenci třemi ženami obviněn ze sexuálního obtěžování. „400ASA ctí presumpci neviny a nemyslí si, že cokoliv, z čeho je Antonín Kratochvíl obviňován, by mělo nebo mohlo mít jakýkoliv vliv na posuzování jeho dosavadní tvorby,“ píše spolek, jehož členy jsou například Karel Cudlín, Alžběta Jungrová nebo Jan Dobrovský. Na Kratochvílovu podporu vznikla i petice.

Poslední dandy a jeho zanikající svět

„Její Veličenstvo je moc hezká holka, ale skoro vůbec nemluví… Chci jí říct, že ji strašně miluju a bude má, ale musí se nalít vínem…“ To zpívá na konci desky Abbey Road v popěvku Her Majesty Paul McCartney, který byl z Beatles nejzdvořilejší a jeho cit k Veličenstvu jistě upřímný, přestože se vztahoval k ženě o patnáct let starší a vdané.

Cikánské kouzlo ahasvera Koudelky

Týden po vernisáži velké retrospektivy díla fotografa Josefa Koudelky v Uměleckoprůmyslovém museu se za jeho přítomnosti konalo v pražském kině Světozor speciální uvedení filmu Koudelka fotografuje Svatou zemi. Dokumentární film Gilada Barama je z roku 2015 a zachycuje fotografa během fotografování „bezpečnostní bariéry“, již Izrael staví od roku 2003 na hranicích se Západním břehem Jordánu.

Tenkrát v Luhačovicích

Ruda Bruner-Dvořák, komorní fotograf Jejich c. a k. Výsosti nejosvícenějšího pana arcivévody Františka Ferdinanda Rakouského z Este a pana arcivévody Ferdinanda Karla. Tato slova měl známý pražský fotoateliér na razítku, jímž označoval své produkty, černobílé fotografie na tvrdém papíře. Ti z nás, kterým se takové rodinné památky dostaly do rukou, údivem zatajili dech nad jejich řemeslnou poctivostí a uměleckou kvalitou. Kdo takové štěstí neměl, může se dnes potěšit dobovými snímky díky knížce Blanky Petrákové nazvané Obrázky z lázní / Luhačovice před 100 lety objektivem Brunera-Dvořáka.

Týden Hořícího muže

Fotograf Marek Musil se zaměřil na fenomén amerického uměleckého festivalu Burning Man, který se od druhé poloviny osmdesátých let koná v nevadské poušti. Snímky jsou dokumentem z místa, kde svoboda ještě stále dýchá z plných plic a fungování společnosti je založeno na soudržnosti a respektu k lidem i přírodě.