Tag: umění

Články k tagu

Devětsil aneb Revoluce, která se smála

Revoluce se před sto lety odložila na neurčito. Aspoň tedy v Československu, které se z válečného kolapsu vzpamatovalo ve střední Evropě nejdřív a už začátkem 20. let startuje k hospodářské prosperitě. Ta není sice úplně pro všechny, ale rozhodující většina lidí ji přece jen pocítí, což je vždy nejdůležitější. Dobré časy skončí těžkou krizí v roce 1931, ale těch deset let bude docela příznivých a veselých: byla to, řečeno parafrází Teigeho knihy o klaunech a groteskách, „republika, která se směje“.

Udělejte něco s tím nábytkem

Jindřich Vybíral je historik architektury se zaměřením na 19. století a klasickou modernu. Vyrůstal v Opavě, kde chodil do obchodního domu Breda a z pokojíku hleděl na věž kostela sv. Hedviky, díla klasika moderny Leopolda Bauera, o kterém napsal největší monografii, která kdy o něm byla a bude napsána. V Praze od konce 90. let zasvěcuje studenty Vysoké školy uměleckoprůmyslové do souvislostí hmoty a ducha, tradice architektury a stylu života. Je respektovanou osobností bez výstřelků, dobrým společníkem a citlivým vzdělancem. Od loňska je rektorem, takže jsme se sešli v rektorské místnosti na Palachově náměstí. Venku bylo mrazivo a za okny se stmívalo nad Pražským hradem.

Když chlapům šplouchá na maják

Filmem Maják amerického režiséra Roberta Eggerse divák nemusí být během projekce vysloveně stržen, v paměti se ale k němu bude vracet déle, než je obvyklé. Tento měsíc ho uvádí několik pražských kin, člověk, kterého zajímá kinematografie jako umělecká disciplína, by si na něj měl najít čas (případně se k němu dostat nějak jinak). V Eggersovi totiž přichází tvůrce velice osobitý, nezvykle důkladný a nezatížený tolik dobově podmíněnými představami, jak má vypadat filmové umění. Maják je jeho druhý film, v kariéře umělce to představuje ošidný okamžik, kdy se má ukázat, jestli úspěch debutu nebyla jenom náhoda, jestli v něm autor nevystřílel všechen prach. I publikum ta druhá díla vnímá jinak, debutant může příjemně překvapit, také proto, že se toho od něho moc nečeká, autoři úspěšných debutů naopak musejí dostát očekáváním až nepřiměřeným, rychle se naučit zvládat tlak, který do té doby třeba ani nepoznali. Eggers v tom ohledu zjevně obstál. Maják je film, v němž režisér dokázal potvrdit svou originalitu a zároveň dál propracovat svůj styl, aniž by se opakoval. Součástmi toho stylu jsou specifické spojení důsledně realistické rekonstrukce místa a dobového jazyka s nadpřirozenem, halucinací, jakási soustředěná pomalost, erudice a také důkladnost – tenhle režisér asi nikdy nebude chrlit filmy jeden za druhým.

Spor o hodnotu českých obrazů. Národní galerie nakonec nezískala žádný

Stojí středověké umělecké dílo skutečně za desítky až stovky milionů korun? Měla Národní galerie investovat takové částky, aby vzácná díla české provenience získala? Takové otázky vyvolala víkendová dražba obrazu „Trůnící Panna Marie“ z dílny Mistra vyšebrodského oltáře, který nakonec získalo Metropolitní muzeum v New Yorku za přibližně 158 milionů korun. České ministerstvo kultury přitom o dílu rovněž uvažovalo, ale chtělo za obraz dát pouze 15 milionů korun.

Okno Friedricha Weinwurma

V českém povědomí existuje dost domýšlivá představa, že modernu, ba i možná samu civilizaci, přinesli na Slovensko po roce 1918 bůhvíjak vyspělí Češi. A většina možná i docela vzdělaných lidí by se asi přela, že určitě to platí pro moderní architekturu, ve které jsme tehdy prý vedli, vždyť funkcionalismus byl vlastně český styl, jako by jinde asi pořád stavěli neogotické hrady s věžičkami.

Kubisté a fillatelisté v Plzni

Velké výstavní instituce si občas dovolí komparativní výstavu velkých spoluhráčů, kteří zároveň byli v něčem protihráči a rivalové. Třeba před několika lety v Amsterdamu Vincent van Gogh kontra Paul Gauguin nebo v Paříži opakovaně Picasso a Braque nebo Picasso a Cézanne nebo Cézanne a Matisse a samozřejmě Picasso s kýmkoli či další kombinace. Jsou to atraktivní výstavy, už z toho důvodu, že člověk za cenu jednoho jde rovnou na více velikánů. A pochopitelně se tím i kunsthistoricky demonstruje, že cesty umění jsou různé a že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.

Sochy v nejistém prostoru

Náhoda spojila do letní Prahy dva silné muže umění 20. století, přitom dva protiklady. Minulý týden jsme tady psali o fotografovi Helmutu Newtonovi a výstavě jeho nadžen a nadsamic v muzeu Kampa, nyní musí přijít řada na Alberta Giacomettiho ve Veletržním paláci Národní galerie.

Odvážné výtvarné pojetí. Praha představila první vítězné návrhy metra D

Pražské metro se znovu vrací ke kořenům. Stanice plánované trasy D budou symbolicky propojena skrze výtvarná díla, která vychází z jednotícího libreta. Praha nedávno představila první vítěze výtvarné soutěže. Odvážné návrhy však mezi Pražany budí rozpaky. Ve stanici Pankrác se objeví umělecká práce Jakuba Nepraše, stanici Olbrachtova vyzdobí Vladimír Kokolia. Výtvarníci budou dále spolupracovat s architekty obou stanic. Výtvarná soutěž na další tři stanice bude pokračovat na podzim. Jednotící linií metra D bude modrá barva a také mobiliář.

Nejblíž z Čech je do Saska

Ve Šternberském paláci na Hradčanech, tam kde Národní galerie vystavuje staré mistry, je od konce května umístěna výstava Čechy–Sasko s podtitulem Jak blízko, tak daleko (So nah, so fern), což je možná narážka na film Wima Wenderse Tak daleko, tak blízko (1993), v němž se pokusil navázat na slavné Nebe nad Berlínem.

Zvukař na place musí být trochu voják

Zvuk je nenápadný prostředek, který přitom divákům zásadně určuje finální náladu filmu. Své o tom ví Jakub Jurásek, který letos společně s Janem Šulckem a Davidem Titěrou obdržel prestižní cenu Český lev za zvuk ve filmu Domestik. Jurásek má oproti jiným českým zvukařům výhodu zkušenosti studia na VŠUP, díky kterému má podle svých slov jinak nastavené filmové myšlení. Mladý filmař pravidelně spolupracuje s režisérem Tomášem Vorlem. Podílel se také na úspěšném seriálu Pěstírna.

Doufám, že nejste úplně slepí

Jana Plodková je herečka se stříbrným třpytem v očích. Je to ovšem i herečka mimořádného temperamentu a komediálního nadání, jak vědí návštěvníci Divadla Na zábradlí a pamětníci jejího účinkovaní v brněnském HaDivadle. Jako civilní žena se projevuje vtipně a neokázale, ale zároveň neústupně, na čemž má možná vliv dětství v rumcajsovském Jičíně.

Marianský sloup jako tikající bomba? Jeho obnova rozděluje také pražskou koalici

Obnova Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí budí stále větší vášně. Kontroverze vyvolalo především chování strážníků během sobotní akce k obnově sloupu v centru Prahy, když strážníci na příkaz primátora Zdeňka Hřiba zaparkovali vůz přímo na místě, kde sloup stával, a blokovali tak nahlášené místo modlitby. To se ale nelíbí koaličním partnerům v Praze, kteří by si obnovu sloupu přáli. Radní proto budou o návratu sloupu nadále jednat.

Primátor Hřib se bojí Mariánského sloupu, nasadil městskou policii

Bez potyčky s městskou policií se neobešlo sobotní umístění části balustrády repliky Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Umístil ji sem sochař Petr Váňa, který chce repliku památky vrátit na její původní místo. Pro umístění sloupu je už přitom povolení. Dohlížející městská policie, která z pokynu magistrátu a pražského primátora Zdeňka Hřiba (Piráti) postavila svůj anton na místo, kde sloup kdysi stál a účastníky akce pacifikovala.

Číňané chtěli dát Národnímu muzeu milionový dar. To ho nepřijme

Čínská společnost, která působí v Česku, uspořádá od pátku do neděle výstavu tradiční čínské keramiky v Praze na Žofíně. Chtěla při té příležitosti předat dar Národnímu muzeu, jehož hodnotu vyčíslila na více než pět milionů korun. Mluvčí muzea Kristina Kvapilová ČTK řekla, že muzeum dar nepřijme a ani se nikdo akce na Žofíně nezúčastní. Pořádající agentura totiž není transparentní, existuje obava, že je placená čínským ministerstvem propagandy.

Umělci podporují žluté vesty. 1400 jich podepsalo petici, i herečka Binocheová

Přes 1400 francouzských kulturních osobností vyjádřilo podporu a solidaritu s takzvanými žlutými vestami, mezi nimi třeba herečky Juliette Binocheová a Emmanuelle Béartová, spisovatelé Édouard Louis či Annie Ernauxová. V článku, který vyšel v deníku Libération pod titulkem Žluté vesty: Nejsme naivní, se tvrdí, že mocenský systém se „snaží hnutí žlutých vest zdiskreditovat a potlačit, zatímco největší hrozba je ekonomická a sociální“.

Evropo, nenech se zotročit Araby! AfD využívá k volební kampani do EP slavný orientální obraz

Berlínská organizace hnutí Alternativa pro Německo (AfD) musí řešit problémy s uměleckým dílem. Na své nejnovější billboardy použila známou olejomalbu ‚Trh s otroky‘ francouzského malíře Jeana-Léona Gérômea, na níž jsou znázornění arabští obchodníci zkoumající otrokyni světlé pleti. Užití už klasického motivu se ovšem nezamlouvá americkému Clarkovu uměleckému institutu, který obraz vystavuje. Obraz se svým motivem je přitom veřejným statkem, který si Clarkův institut nemůže nijak nárokovat jen pro sebe.

Ředitelé světových muzeí píší Babišovi kvůli odvolání Fajta: Jsme rozhořčeni

Odvolání Jiřího Fajta z pozice generálního ředitele Národní galerie vyvolalo údiv i v zahraničí. Několik ředitelů světoznámých výtvarných institucí se rozhodlo za Fajta postavit a podpořilo jej v dopise zaslaném českému premiérovi Andreji Babišovi. Za nyní již bývalého generálního ředitele Národní galerie se v dopise postavili mimo jiné ředitelé věhlasných světových muzeí a galerií jako newyorské Metropolitní muzeum umění, Britské muzeum či síť londýnských muzeí Tate Gallery, k níž patří i věhlasná galerie Tate Modern.

Konec divokých devadesátých let. Metro se vrací ke kořenům, nové stanice s koncepcí

Praha nechá pro každou stanici plánované trasy metra D z Pankráce do Písnice vypracovat návrhy výtvarných řešení. Stanice má také propojit libreto architekta a herce Davida Vávry. Město se tak vrací k tradici z dob komunismu, kdy se stanice metra stavěly koncepčně. Po divokých 90. letech vysvitla naděje, že se město začne vizuální stránkou metra znovu koncepčně zabývat. Umělci se navíc oproti letům normalizace nemusejí ohlížet na žádnou ideologii.

Magický Ital v odepřeném městě

Možná nejslavnější knížka o Praze, která byla kdy napsaná, román-esej Magická Praha (Praga magica), vrcholí velkolepou bolestnou tirádou svého autora, Angela Maria Ripellina: „Už se tam nevrátím,“ opakuje se v několika variacích. „Už se tam nevrátím,“ zní jako refrén, do toho milovaného města, kde nechal svůj život. „Už se tam nevrátím, když tam teď znovu vládne doktrinářská arogance, policejní zvůle a tautologická nuda.“

Vysoká hra krásných sebevrahů: Josef Šíma v Brně

Před Místodržitelským palácem v Brně je umělé kluziště, na jehož „ploše ledové víří / troufalí mužové čtyři“, jak zpíval nesmrtelný Jiří Bulis. Ve skutečnosti nejsou čtyři, ale je jich víc. A ne muži, nýbrž především pohlavně smíšená mládež. Za kluzištěm je Moravská galerie, jejíž stálá expozice starého umění se dlouhodobě přeskupuje, ale v přízemí je zatím otevřena výstava, kvůli níž stojí do Brna jet, protože ti, kdo jsou z Brna, na ní určitě už byli.

Objevila se v Tokiu krysa za 100 tisíc liber? Město pátrá po původu díla připomínajícího Banksyho

Graffiti známého streetartového umělce Banksyho, které se před Vánoci objevilo na stěně garáže ve městě Port Talbot ve Walesu, se prodalo za více než 100 000 liber (asi tři miliony korun). Peníze získá majitel garáže, ocelárenský dělník Ian Lewis. Mezitím propuklo „banksyovské“ pozdvižení také v japonském hlavním městě Tokiu, kde se na plechové desce jedné z protipovodňových zábran objevilo nenápadné grafitti krysy s deštníkem připomínající svým stylem i motivem Banksyho díla. Vedení města zahájilo pátrání po původu a autorovi obrázku.