Zakladatel novodobého českého malířství

Vlčí máky s drápy Josefa Mánesa

Zakladatel novodobého českého malířství
Vlčí máky s drápy Josefa Mánesa

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Jsou dvě základní otázky českého malířství soustředěné v jednom obraze. Kdo byla Mánesova Josefina a kam jí zmizela bradavka. Měla by být na levém ňadru, které je prostě jen takovým krásným růžovým oválem, ale není tam. Pravé je anatomicky v pořádku, je z profilu a věc se tam jasně rýsuje. Levé prso je však jako tvář bez oka. Nebo bez úst. Argument, že je ňadro na onom místě zakryto draperií, neobstojí, neboť je z větší části odkryté, a tedy by mělo být kompletní. Ale není. Jen se na ten obraz podívejte. Proč to tam Mánes nenamaloval? Měl k tomu nějaký důvod. Znamená to něco?

Volím záměrně tento dryáčnický či bulvární úvod, abych vyvolal aspoň trochu napětí při pokusu o připomenutí malíře, kterého každý přece nějak zná a myslí si, že na něm nic zvláštního není, ba že je nudný jako celé to naše národní obrození. Josef Mánes… To jméno je povědomé i těm, kteří se o malířství, navíc v tom nudném 19. století, nezajímají, ale přesto ho nějak evidují, aspoň tomu zvuku jmen národních klasiků: Němcová, Smetana, Neruda… nemohli uniknout. Možná si ho trochu pletou s Alešem, který také uměl namalovat hezká ňadra, svalnaté Slovany a koně a byl to vlastenec. Znají to jméno ze školy, myslí si, že jim visel na zdi, i když tam se jim možná plete s Politizujícím kovářem Jechem Karla Purkyně, ostatně Mánesovým dobrým přítelem. Možná většina ví, že vymaloval to zlaté kolo na orloji, jenže na něj není zespoda moc vidět a také na něj prší a fouká, takže se musí každou chvíli vyměňovat. A asi každý, nejen z Prahy, slyšel o Mánesově mostě, u kterého stojí jeho socha, a o Galerii Umělecké besedy Mánes, tedy o té funkcionalistické krabici, která stojí nad vodou u Žofína na místě Šítkovských mlýnů, kam Mánesův děd přišel koncem 18. století jako tovaryš z Radnic, malého města na sever od Plzně. Jeho potomci, celá pražská rodina Mánesů, pak, dalo by se říct, ovládli české malířství 19. století, dali mu základ a charakter a v postavě Josefa prvního a asi i jediného, snad se to slovo snese, génia.

Josef Mánes má letos výročí: narodil se v květnu 1820, v témže roce jako Božena Němcová (ponechme stranou hypotézu, že byla o čtyři roky starší) a Boženu Němcovou trochu i připomíná. Osudem a vlastně i zjevem v mužském vydání, of course. Oba to byly krásné, v Čechách ne právě časté, zjevy: spíš latinského typu, ona černovlasá se zeleným okem jako horské jezero, on s románsky orlím nosem a štíhlou lebkou. Rozhodně byli výjimeční, přesahovali o několik pater málo rozvinutou, pořád dost „sousedskou“ a bodrou českou společnost – a měli to těžké, tak těžké, že se o tom pak točily filmy a psaly romány, jak to měli těžké a jak byli obětí doby, předsudků, malosti a útlaku.

Jenže mnoho z toho těžkého života si jaksi zařídili sami, protože to byli vášniví a nepoddajní lidé, po mnoha věcech toužili a také, a hlavně, jak stojí v bibli, mnoho milovali. To je na tom pruderním 19. století, natož tom českém, pozoruhodné, jak se tam vyskytují opravdoví hrdinové nonkonformismu i oběti erotického života (můžeme přidat třeba Smetanu), vášnivé a smyslné osobnosti, sebedestruktivně se ženoucí do nových vztahů a náručí, protože neustále touží po lásce, pokud možno absolutní. Zahubí je to spolehlivě společensky jako Němcovou, kterou „lepší“ (ve skutečnosti to byla dost bída) česká společnost skoro pohrdá a ona pak nemá skoro ani na ubrus, anebo tělesně a duševně jako Mánesa, který umírá v jedenapadesáti jako paralyzovaná troska, odkázaná na péči své sestry Amálie. Mánesovy poslední roky vydají na šťavnaté líčení postupujícího rozpadu osobnosti, zprvu zmateného chování, kdy mluví nesouvisle, říká divné věci, chová se podivně a obsedantně, jde pak z něho i strach, když třeba přimalovává ke svým postavám drápy a ostré zuby. Slavná je jeho posedlost vlčí růží, po které se do poslední chvíle shání: možná šlo o vlčí mák, tedy o odvar z jeho makovic, který by mu ulevil. Když ho v roce 1870, tedy rok před smrtí, dost bláhově pošle mecenáš Lanna na zotavenou do Říma, je to jedno utrpení, několikrát je tam okraden, nechápe, kde je, musí pro něj dojet sestra Amálie, která ho najde zbědovaného mezi dětmi a žebráky u fontány di Trevi. I v Římě se ale pokouší malovat: v Národní galerii je obraz Římské ruiny, který je sice nedokončený, ale o takových dvacet let později by právě díky tomu mohl být považován za skvělé impresionistické dílo…

Příčinou Mánesova strádání byla choroba, o které se však nemluví (doktoru Purkyňovi, který Mánesa přes syna Karla dobře znal, to je samozřejmě jasné, ostatním asi taky, Purkyně mu také dodával opium, na které si pak Mánes zvykl), v pozdějších životopisech (ještě i v populárním Kožíkově románu, podle kterého byl v roce 1976 natočen film Paleta lásky s Petrem Kostkou v hlavní roli) se naznačí, že byla tragickým plodem Mánesovy vášnivosti.

Nožky jako piškotky

Vždycky je totiž něco za něco: Mánes ani Němcová by bez té touhy rozdat se i splynout nemohli existovat a ani by nemohli vytvořit tak lidsky plné dílo, ve kterém je tolik porozumění, malebnosti a hřejivosti. To je na obou těch klasicích vlastně nejvíc dojemné: že při všech ranách, ústrcích a nepříjemnostech a také osobních šlápnutích vedle je v jejich díle tolik tepla a citovosti. Jsou to vlastně celé šťastné a laskavé světy, kde věčně hřeje slunce lásky a vlídnosti. Smutný a nespravedlivý svět prozařuje slunce jejich planoucích srdcí.

Navíc oba, Mánes i Němcová, byli ve svém oboru, on tedy v malířství, ona v literatuře, komplexní tvůrci. Němcová je zakladatelka české prózy, ale i etnografie, folkloristiky a spolu s Havlíčkem, dalo by se říct, i české žurnalistiky. Podobně tak Mánes ve svém oboru. Do jeho doby bylo české (ne nutně ve smyslu etnickém) umění věcí specialistů, žánristů, umělců jednoho druhu, jedné dovednosti. Je to patrné při pohledu na rodinu: Mánesův strýc Václav Mánes byl oblíbený portrétista empírové pražské společnosti, otec Antonín Mánes výborný krajinář romantického založení, Josefův mladší bratr Quido byl malíř rozkošných žánrových obrázků, na talentovanou sestru Amálii zbyla starost o rodinu a soukromé hodiny pro pražské slečny. Dokonale tenhle klan naplňuje obsah termínu biedermeier, té krásné doby rodinných hodnot a tichého a spořádaného života v příjemném pohodlí měšťanského pokoje, kde si každý dělal to, co mu nejlépe sedlo. Něco z toho je i v Josefu Mánesovi, ale zároveň je to všechno sytější, plnější a obsáhlejší a také osobnější – a intimnější.

Mánes byl jak vynikající krajinář, směřující již od romantických krajinek k realismu, tak mistrný portrétista, jehož podobizny, třeba vůdců roku 1848 (především Fr. L. Riegra), jsou zároveň ideovým manifestem. Především v mládí, v době studií v Mnichově, dokázal, že by mu nečinilo problémy zapojit se mezi akademické malíře tvořící historické výjevy, takové ty divadelní scény, které byly oblíbené po celé Evropě a na které se dosud člověk se zájmem podívá: jako třeba na obraz Smrt Lukáše z Leydenu, Setkání Petrarky s Laurou v Avignonu nebo na známý obraz Hrobník, na kterém je zřejmý vliv C. D. Friedricha a německé hřbitovní romantiky. Maloval ale suverénně žánrové scény, které mají vtip a ironii, které se vyrovnají tehdejším špičkám německé žánrové malby, Carlu Spitzwegovi nebo Friedrichu von Amerlingovi, třeba takové obrázky jako Na výletě, Letní den nebo Při čtení se musejí líbit každému, kdo pro to má smysl. Byl to pochopitelně také bravurní kreslíř a ilustrátor, který bohužel měl smůlu, že ilustroval Rukopis královédvorský, ale tehdy ještě nikoho nenapadlo, že je to podvrh. Linii Mánesovy kresby poznáme podle oka i podle citu: měla ladnost, něhu a plynulost, která se pak vrátí v Mikoláši Alšovi, ve kterém se stane emblémem české lidovosti, toho malebného folklorismu, který sice nesnášeli modernisté, ale co naplat, v české duši vězí neodstranitelnými kořeny, tedy do nedávna vězel.

Napsal jsem „české“, ale stejně tak by se mělo napsat moravské, protože Mánes, dalo by se říct, objevuje pro české malířství Moravu. A to v jejím srdci, možná břichu, na Hané, mezi nádherně okrojovanými venkovany, těmi manekýny pořád ještě přítomného baroka. Na Hanou, jak známo, jezdil opakovaně díky přátelství a podpoře vrstevníka Bedřicha hraběte Sylva-Tarouccy, majitele zámečku v Čechách pod Kosířem. Mánes tam zřejmě prožíval nejlepší a nejklidnější měsíce života, jezdil tam opakovaně, cítil se tam dobře a svobodně, chodil po okolí – a maloval Hanáky, či spíše Hanačky: „Ty Hanačky! Bože, samé madony… to byly tvary, to nebyly nožky, to byly piškotky,“ vzpomínal pár let před smrtí, dnes by možná strážci „správného chování“ řekli, že Hanačky „objektivizoval“. Paměť na to, jak „Mánes maluje Hanáky“, dlouho v tom kraji přetrvávala a autor článku si pamatuje, jak byla ještě za jeho prostějovského dětství přítomná aspoň v tom, že v mnoha domácnostech a statcích visela reprodukce známého obrazu ilustrátora Babičky Adolfa Kašpara Mánes maluje Hanáky, na němž je temperamentní zjev malíře zachycen při díle, na něž hledí s respektem vesnická chasa. V popředí pod žudrem, hanáckou verandou, sedí krásná Hanačka, o níž malý autor tohoto článku chtěl věřit, že je to jeho příbuzná, hanácká prapraprababička. Tohle nasátí hanáckou barevností a ladnou buclatou tělesností se pak udrží v kánonu i českého „národního“ umění, třebaže se promění v jisté klišé, ale zároveň bude zjemňovat a tím i kultivovat vnímání sebe sama.

Zajímavé je, že Mánes se zřejmě pokusil hledat „slovanský tvar“ ještě hlouběji, tedy tam, kde má své temné a mystické zřídlo, jak si aspoň tehdy romantičtí panslavisté mysleli. Tedy v samotném Rusku, kam se Mánes dostal v souvislosti s naivní trucvýpravou českých politiků v roce 1867. Mánesův pobyt je zastřen podivným tajemstvím, přestože se zřejmě snažil dělat si skici, zachovalo se jen pár náčrtků, údajně složku s výkresy ztratil při přestupování ve vlaku kdesi v polském záboru. Bůhví, jestli to bylo jen z roztržitosti.

Zrod vlastního já

Mánes byl tím, čemu by se dalo říct univerzální výtvarný umělec, originální tvůrce, novátor, ale zároveň člověk své doby, který se samozřejmě svými pracemi živil, byl závislý na zakázkách, na tom, co mu zaplatili zákazníci, pro které maloval, což nebyl v české společnosti nikdy žádný med. Notoricky známé je postesknutí, že s výjimkou pražského orloje a méně známých předloh pro vrata kostela v Karlíně (za to dostal nejvíc zaplaceno) se nedostal k žádné větší veřejné zakázce, takže nemáme žádné velké plátno, žádný velký historický výjev a též výzdoba Národního divadla přišla až po jeho smrti.

Nedá se ale říct, že by byl outsider. Mánesovi byli sice známá pražská malířská rodina, ovšem je fakt, že právě na prahu Josefovy dospělosti dostanou ránu, když na místo ředitele Akademie, na které aspiroval strýc i otec, nastoupí z Německa malíř Christian Ruben, kterého sem povolá hrabě František Antonín Thun. To byl významný mecenáš umění v Čechách, vlivná osobnost Společnosti vlasteneckých přátel umění, která je v Mánesově příběhu líčena jako ten nepřející spolek, kde měli hlavní slovo Němci a aristokraté. S Mánesovou „českostí“ je to přitom složitější, neboť doma se mluvilo německy (a příjmení Mánes psalo krátce), jeho matka, rozená Schwiedenerová, byla Slezanka z dávno poněmčeného Těšína, on sám se naučil česky až jako druhý jazyk, ve kterém dělal chyby a raději v něm nepsal. Takový přechod na „češství“ ale nebyl nijak ojedinělý (Smetana, Tyrš, Zeyer, Klostermann…) a volba, na jakou se dát „stranu“, stála před mnoha „českými“ osobnostmi po celé 19. století. Svou roli tam hrála konkurenční nabídka, tedy fakt, že rozhodnutí stát se někde prvním, „zakladatelem“, bylo docela lákavé a romantické. Paradoxně Josefův přerod k „vlasteneckému uvědomění“ začal během studií v Mnichově, kam odešel z „německé“ pražské Akademie a kde nejspíš nasál liberálnější atmosféru, jež byla tehdy jasně spjata s nacionalismem. Vrátil se do Prahy na podzim roku 1846, ale to už je jen chvíle do vypuknutí „revolučního roku 1848“, do něhož se Mánes (už s dlouhým á) zapojí, je u tehdejších historických dějů, možná byl i na barikádách při tzv. svatodušních bouřích, pak odjíždí do Kroměříže, kde portrétuje účastníka sněmu, zmíněného Riegra.

Tedy Mánes revolucionář a nacionalista? To asi těžko, podobně jako takové klišé nelze narazit na Němcovou. Mánes byl svobodomyslný člověk, ale zároveň dítě své doby, v něčem temperamentní rváč a v něčem asi i trochu slaboch a sobec. Jak se mohl třeba tak lehce vzdát Františky Šťovíčkové, služebné u Mánesů, kterou přivedl do jiného stavu, ona porodila dítě, Josefinu, se kterou se viděl v životě jen párkrát? Podle uznávané legendy na něj zatlačila sestra Amálie, která to vyhodnotila jako nepřípustný skandál, ale také asi správně odhadla, že Pepi, jak mu doma říkali, na rodinu není stavěný. To byla nejspíš pravda, ale zároveň mu to asi i vyhovovalo, zbavil se pouta a osvobodil se k dalšímu životu pro umění a pro lásku a třeba také pro vlast. Ale hlavně pro sebe, pro svou rozkoš z tvoření, které nakonec podstoupil všechno a ve které se sám nalezl. Mánesem vstupuje do českého umění „vlastní já“, subjekt tvůrce. Je to s Máchou možná první český umělec, který tvoří suverénně jen pro sebe a ze své potřeby, ne vždy, ale u těch nejlepších děl je to evidentní: ta jsou osobní a subjektivní, a proto velmi tajemná, a ještě teď tak působivá. Jako ten poloakt Josefina a krásné obrazy Večer Jitro. Jsou to nejerotičtější díla klasického českého malířství, přitom zcela cudné a poetické, zdrženlivé ve formě i obsahu, ale současně vzrušující právě tím, kolik se toho skrývá a odkrývá, v nich i za nimi. Kdo se na ně pečlivě podívá a má smysly zachovalé a vstřícné kráse, musí to uznat.

Poznámka: V Národní galerii, kde byla letos otevřena dlouhodobá výstava Příběhy dlouhého století, probíhá ve spolupráci NGP a Ústavu dějin umění AV badatelský a restaurátorský průzkum díla Josefa Mánesa. Výstava je plánována na rok 2022.

21. listopadu 2020